45 C 32/2025

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 18 768 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 2 868 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 16 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 000 Kč od 6.4.2024 do zaplacení, a do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 137,53 Kč, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 174 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobkyně se domáhala svou žalobou vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 16 000 Kč s příslušenstvím. Dne , datum, uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „, Anonymizováno, “), Smlouvu o úvěru , číslo, (dále jen "Smlouva"), jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky , právnická osoba, pro poskytování úvěrů splatných ve splátkách (dále jen „Obchodní podmínky“). Na základě Smlouvy poskytla společnost , Anonymizováno, žalované úvěr ve výši 16 000 Kč, která byla splatná do 30 dnů, tedy do 13.10.2023. Úroková sazba byla sjednána ve výši 0 %, když v případě prodloužení splatnosti o 30 dnů činil poplatek 3 680 Kč (tj. 23 % z dlužné částky). Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě, žalovaný svoji vůli Smlouvu uzavřít projevil tzv. verifikační platbou, kdy převedla částku v rozmezí 0,01 - 1,- Kč představující tzv. verifikační platbu ve smyslu úvodních ustanovení Obchodních podmínek ze svého účtu na účet , Anonymizováno, . Jistina úvěru byla žalovanému poskytnuta bezhotovostně, převodem na bankovní účet, ze kterého žalovaný uhradila tzv. verifikační platbu. Celkově se tak žalovaná zavázala společnosti , Anonymizováno, uhradit částku ve výši 16 000 Kč, a to nejpozději ke dni platnosti poslední splátky úvěru, tj. ke dni 13.10.2023. Žalovaná svůj dluh neuhradila řádně a včas, a byla tak povinna hradit právní předchůdkyni sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % sjednané jistiny, žalobkyně tuto smluvní pokutu vyčíslila od 14.10.2023 do 4.4.2024 v částce 2768 Kč. Dále žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 100 Kč. Dne , datum, byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena Rámcová smlouva o postoupení pohledávek, ve znění pozdějších dodatků (dále jen jako „Rámcová smlouva“). Na základě této smlouvy pak došlo k uzavírání jednotlivých dílčích smluv o postupování pohledávek. Pohledávka za žalovanou byla žalobci postoupena ke dni 5.4.2024.

2. Podáním ze dne 6.2.2025 vzala žalobkyně svou žalobu zpět co do kapitalizovaného úroku ve výši 100 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 2 868 Kč. Žalobkyně tak učinila „po revizi žalovaných částek“, a zároveň soudu sdělila, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje.

3. Soud tak řízení v souladu s ustanovením § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I. rozsudku). Přičemž k tomuto zpětvzetí došlo dříve, než začalo jednání. Soud tak stanovisko žalované k částečnému zpětvzetí žaloby nezjišťoval (§ 96 odst. 4 o.s.ř.).

4. Žalovaný se k nařízenému soudnímu jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv mu předvolání k jednání bylo doručeno řádně a včas, žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila s tím, že souhlasí, aby proběhlo v její nepřítomnosti. Soud tak podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků5. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

6. Ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou (https://jerrs.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB10.VIZITKA?p_lang=cz&p_SEQ_ID=11693584&p_VER_ID=1003&p_DATUM=03.04.2025&p_ROL_KOD=) soud zjistil, že původní věřitel je společností s ručením omezeným, která od 16.5.2018 do 31.12.2028 disponuje oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které mu udělila Česká národní banka.

7. Z listiny označené jako „Smlouva o úvěru č. , číslo, “ soud zjistil, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě Smlouvy poskytla společnost , Anonymizováno, žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč, která byla splatná do 30 dnů, tedy do 13.10.2023. Úroková sazba byla sjednána ve výši 0 %, když v případě prodloužení splatnosti o 30 dnů činil poplatek 3 680 Kč (tj. 23 % z dlužné částky). V případě splatnosti o další 30 dnů poplatek činil vždy 3 680 Kč.

8. Z rámcové smlouvy ze dne , datum, a včetně společného prohlášení o uzavření dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , její přílohy a potvrzení o úplatě ze dne , datum, , soud zjistil, že pohledávka ze Smlouvy za žalovaným byly původním věřitelem postoupeny na žalobkyni.

9. Z výpisu z běžného účtu právní předchůdkyně žalobkyně soud zjistil, že , datum, byla žalovanému na jeho bankovní účet č. , č. účtu, po provedení verifikační platby z tohoto účtu žalovaného ve výši 0,10 Kč, poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč.

10. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15.4.2024 včetně podacího archu ze dne 16.4.2024 soud zjistil, že žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávky ze Smlouvy z původního věřitele na žalobkyni.

11. Z předžalobní upomínky ze dne 17.10.2024, včetně podacího archu ze dne 21.10. 2024, soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě pohledávky do 31.10.2024.

12. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

13. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením tvrzené smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna.

23. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

24. Žalobkyně v projednávané věci netvrdila ani neprokazovala, že by úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena, neoznačila ani nepředložila k tomuto svému tvrzení žádný důkaz. V předmětné věci tedy nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům.

25. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyně se svou neúčastní na soudním jednání konaném dne 6. března 2025 vzdala možnosti poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.

26. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13.V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

27. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

28. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena , datum, . V daném případě žalobkyně nijak neprokázala, že by ověřovala údaje o příjmech a výdajích uvedených žalovaným, když nedoložila například kopie bankovních výpisů, či výplatních pásek žalovaného.

29. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

30. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaná povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly, vzniklo žalobkyni právo na vrácení částky ve výši 16 000 Kč, neboť žalovaný žalobkyni zaplatil nezaplatila ničeho, přičemž bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 16 000 Kč.

31. U úroků z prodlení z částky 16 000 Kč, tedy z částky, o niž se žalovaný bezdůvodně obohatil, vycházel soud z rozsudku Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 20. 4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (shodně též rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2024, č. j. 7 Co 1393/2024-86, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 12 Co 176/2024-74, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2024, č. j. 8 Co 99/2024-90)). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí pod bodem 16. mimo jiné uvedl, že „je třeba zajistit zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet (…). Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností (…). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru“.

32. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, č. 257/2016 Dz se podává „S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany.“33. Pokud žalovaný na výzvu žalobkyně pohledávku ani zčásti neuhradil je zřejmé, že nebyl schopen ve lhůtě žalobkyní určené pohledávku zaplatit, a že lhůta k plnění uvedená v předžalobní výzvě (do 31.10.2024) nebyla přiměřená možnostem žalovaného. Nelze tak podle názoru soudu v žádném případě naopak dovozovat, že by žalovaný nezaplacením dlužné částky, či svou nečinností, dal najevo svůj souhlas se lhůtou splatnosti uvedenou v předžalobní výzvě, a že by se dostal po uplynutí lhůty uvedené v předžalobní výzvě do prodlení. Soud si je vědom různých výkladů ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soudy prvního či druhého stupně. K tomu však uvádí, že „Při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější“ (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). V daném případě soud tak soud použil výklad pro žalovaného jako spotřebitele nejpříznivější, a s ohledem na zvýšenou ochranu žalovaného jako spotřebitele, určil žalovanému lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 30 dnů od právní moci rozsudku, neboť takový časový horizont se soudu jeví být v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran a zároveň je dostačující pro případné opatření těchto finančních prostředků ze strany žalovaného, když soud měl na paměti hlavní cíl ochrany spotřebitele, tedy aby se v případě absolutní neplatnosti smlouvy před rozhodnutím soudu nedostal do prodlení.. Soud pro úplnost dodává, že se nejedná o stanovení pariční lhůty k plnění ve smyslu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., ale o určení hmotněprávní lhůty, ve které je dle ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru povinen žalovaný žalobkyni vrátit poskytnutou jistinu úvěru. Teprve tímto rozhodnutím byla stanovena splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení, úrok z prodlení žalobkyni tedy zatím nenáleží. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobkyně byla jednak v řízení neúspěšná ohledně částky 2 868 Kč, neboť zpětvzetím žaloby v tomto rozsahu z procesního hlediska zastavení řízení zavinila, a dále podle zásady úspěchu ve věci ohledně příslušenství pohledávky (úroku z prodlení z částky 16 000 Kč od 6.4.2024 do data vyhlášení rozsudku, tj. do 6.3.2025, ve výši 2 197 Kč), celkem tak byla neúspěšná v částce 5 065 Kč (tj. v rozsahu 24%, počítáno z částky 21 065 Kč, tj. součtu uvedených částek), a úspěšná v rozsahu 76 %, a má tak po odečtení úspěchu od neúspěchu právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 52 %). Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, dále odměna advokáta dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, zaslání předžalobní upomínky a podání žaloby celkem ve výši 600 Kč (3 x 200 Kč), 3 x paušální náhrada hotových výdajů advokáta celkově ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit vyhlášky a dále 21% náhrada DPH, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem. Celkem náklady řízení žalobkyně činí 2 252 Kč. Z toho 52 % činí částku ve výši 1 171 Kč.