45 C 343/2024

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 4 423,85 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 579,80 Kč, a to do 60 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 1 844,05 Kč, a co do zákonného úroku ve výši 15 % ročně z částky 4 423,85 Kč od 16.5.2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 4 423,85 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 10.1.2023 k službě , Anonymizováno, . a Smlouvu o splátkovém limitu ze dne , datum, , na základě které žalobce žalovanému poskytl prostřednictvím odložené platby úvěr ve výši 3000 Kč, přičemž nedílnou součástí Smlouvy je Příloha ke Smlouvě o splátkovém limitu. Žalovaný využil v období od 21.01.2023 do 30.04.2023 služeb v celkové výši 5428,85 Kč, přičemž částku ve výši 3399,59 Kč prostřednictvím karty a částku ve výši 2029,26 Kč prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu. Žalovaný tedy čerpal služby v celkové výši 5428,85 Kč. Žalovaný uhradil na vyúčtování celkem 2849,00 Kč. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dluhu ze dne 19.03.2024.

2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil, a k nařízenému soudnímu jednání se bez omluvy nedostavil. Soud tak podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

3. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

4. Žalobkyně se žalovaným sjednala komunikačními prostředky na dálku dne , datum, smlouvu k službě , Anonymizováno, , kdy mu byl zřízen limit odložených plateb až do výše 3000 Kč, současně dne , datum, účastnici stejným způsobem sjednali smlouvu o splátkovém limitu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému prostřednictvím odložené platby úvěr (limit) ve výši 3000 Kč, kdy se Na základě Smlouvy o splátkovém limitu ve znění Přílohy ze dne 22.1.2023 se tedy žalovaný zavázal uhradit úvěr ve 12 splátkách ve výši 235,89 Kč splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce. Žalovaný využil v období od 21.01.2023 do 30.04.2023 služeb v celkové výši 5428,85 Kč, přičemž částku ve výši 3399,59 Kč prostřednictvím karty a částku ve výši 2029,26 Kč prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu., kdy tuto částku žalobkyně žalovanému řádně vyúčtovala. Před poskytnutím úvěru žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného z interních databází, když nezjistila o žalovaném žádné negativní informace. Dále vycházela z informací, které jí poskytl žalovaný před uzavřením smlouvy k službě , Anonymizováno, , a to příjem 32 000 Kč, výdaje 16 000 Kč, splátky 1 700 Kč, dále uvedl, že je zaměstnaný, má jedno dítě, a žije v partnerském vztahu. Z vyúčtování za leden 2023 soud zjistil, že již v lednu 2023 byl žalovanému účtován poplatek z prodlení a smluvník pokuta. Žalovaný uhradil na vyúčtování celkem 2849 Kč. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dluhu ze dne 19.03.2024.

5. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

6. Podle § 573 odst. 1 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

7. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že účastníci měli v úmyslu uzavřít formou komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která je zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.), když žalovaný návrh smlouvy akceptoval elektronicky zadáním svého jedinečného PIN kódu. Na vůli žalovaného uzavřít s žalobkyní smlouvu o zápůjčce lze usuzovat z ověřené totožnosti žalovaného, ověřené správnosti jím zadaných údajů jako např. telefonního čísla žalovaného, z kopie občanského průkazu žalovaného. Na základě shora zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením tvrzené smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to, ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna.

17. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

18. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni nejprve soud vyzval písemně k doplnění tvrzení a důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované. A dále žalobkyni vyzval při soudního jednání konaném dne 6.2.2024 ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že dosud neplní důkazní povinnost a povinnost tvrzení ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, s tím, že je třeba doplnit důkazní návrhy a tvrzení ohledně toho, kdy a jakým způsobem byla úvěruschopnost žalované zkoumána a ověřována, zejména, zda žalovaný doložil žalobci výši svých příjmů a výdajů před poskytnutím úvěru. Zároveň byla žalobkyně poučena o následcích nesplnění této výzvy. Zástupce žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a má za to, že učinila vše pro to, aby dostála své zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Dále zástupkyně žalobkyně dodala, že žalovaný žádal o poskytnutí úvěru ve výši 6 000 Kč a žalobkyně následně po vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného poskytla tomuto úvěr pouze ve výši 3 500 Kč.

19. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku (čtvrtého senátu) CA Consumer Finance SA ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. V tomto rozhodnutí je též zdůrazněno, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“.

20. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

21. Žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že vycházela příjmu žalovaného 32 000 Kč, a výdajů ve výši 16 000 Kč. Přičemž tyto příjmy a výdaje žalovaný nijak nedoložil. Žalovaný nedoložil ani to, kde a zda je zaměstnán, přičemž žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného. K tomu soud uvádí, že „Nelze zaměňovat dostatečnost informací a jejich spolehlivost. Zákon poskytovateli úvěru sice dává prostor pro určitou samostatnou úvahu, tato úvaha je však omezena jednak požadovanou kvalitou informací, jednak požadavkem odborné péče poskytovatele. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 2 výslovně vyžaduje obojí. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tak jen jedním ze zákonem výslovně uvedených kritérií, jež je poskytovatel povinen zvažovat v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a jeho schopnosti splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání“ (srovnej Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57). V daném případě se žalovaný dostal do problémů se splácením úvěru záhy po jeho uzavření, a to hned v lednu 2023, tedy první měsíc trvání smlouvy, když byly žalovanému účtovány poplatky z prodlení a smluvní pokuta. I tato skutečnost svědčí o nedostatečném prověření úvěruschopnosti žalovaného. Pro úplnost soud dodává, že Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí (třetího senátu) ze dne 11. ledna 2024. - Nárokuj s.r.o. v. EC Financial Services, a.s. – č. C-755/22 uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky“. Tudíž ani případné splnění úvěrové smlouvy spotřebitelem v plném rozsahu samo o sobě neznamená, že poskytovatel úvěru řádně posoudil jeho úvěruschopnost.

22. V daném případě je zřejmé, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní prověřeně zcela nedostatečně, když žalobkyně neprokázala, že by jí žalovaný před poskytnutím úvěru doložil své měsíční příjmy a výdaje. Žalobkyně neprokázala ani, že by výši skutečných příjmů a výdajů žalovaného před poskytnutím úvěru, jakkoliv ověřovala.

23. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Pokud žalobkyně argumentovala usnesením Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 18. 1.2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, tak je třeba uvést, že v tam projednávaném případě se tamní žalobkyně nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila také z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice (tedy žadatelka o úvěr). Jak bylo výše uvedeno, žalobkyně v této věci nepředložila žádné důkazy, kterými by prokázala prověření příjmů a výdajů žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalobkyně dále argumentovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020. Nejprve je třeba uvést, že v případě posuzovaném Nejvyšším soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Jednalo se o exekuční řízení a Nejvyšší soud zde uvedl, „Je sice pravdou, že oprávněná mohla při posuzování solventnosti povinné vycházet i z dalších informačních zdrojů, například mohla po povinné požadovat, aby ji tato své příjmy, potažmo výdaje doložila. Jak si ale lze povšimnout, samotná povinná v průběhu celého řízení nerozporuje svou solventnost. Netvrdí, že oprávněné poskytla nepravdivé, neúplné či nedostačující údaje o svých osobních a majetkových poměrech. Netvrdí, že by oprávněná pochybila, když úvěruschopnost povinné vyhodnotila kladně. Není tedy sporu o tom, že povinná v době poskytnutí úvěru disponovala dostatečnými prostředky k pravidelné a řádné úhradě poskytnuté zápůjčky“. Kromě toho ze závěrů citovaného usnesení Nejvyššího soudu podle názoru soudu naopak vyplývá, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRK, a nikoliv, že by samotné prověření spotřebitele v těchto rejstřících bylo z hlediska řádného prověření úvěruschopnosti spotřebitele dostačující.

24. S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti Smlouvy, s účinky ex tunc (od počátku), je zřejmé, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. žalobkyně a žalovaný jsou povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly. V daném případě je zřejmé, že ze Smlouvy žalobkyni vzniklo právo na vrácení (právní předchůdkyní žalobkyně) částky ve výši 2 579,80 Kč, neboť žalovaný vyčerpal úvěr ve výši 5428,85 Kč, a na svůj dluh žalobkyni uhradil částku 2849 Kč.

25. U úroků z prodlení z částky 2 579,80 Kč, tedy z částky, o niž se žalovaná bezdůvodně obohatila, vycházel soud z rozsudku Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 20. 4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí pod bodem 16. mimo jiné uvedl, že „je třeba zajistit zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet (…). Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností (…). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru“. V daném případě soud s ohledem na nečinnosti žalovaného v tomto řízení a s ohledem na zvýšenou ochranu žalovaného jako spotřebitele, určil žalovanému lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 60 dnů od právní moci rozsudku, neboť takový časový horizont se soudu jeví být v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran a zároveň je dostačující pro případné opatření těchto finančních prostředků ze strany žalovaného. Soud pro úplnost dodává, že se nejedná o stanovení pariční lhůty k plnění ve smyslu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., ale o určení hmotněprávní lhůty, ve které je dle ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru povinen žalovaný žalobkyni vrátit poskytnutou jistinu úvěru. Teprve tímto rozhodnutím byla stanovena splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení, úrok z prodlení žalobkyni tedy zatím nenáleží. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, když soud přihlédl v souladu s konstantní judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 3.12.2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) též k neúspěchu žalobkyně ohledně příslušenství pohledávky (v daném případě úroku z prodlení z částky 4 423,85 Kč od 16.5.2023 do data vyhlášení rozsudku, tj. do 6.2.2025, ve výši 1 148,99 Kč), a žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly.