45 C 37/2024

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 54 340 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 11 860 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 1 164,92 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 178,19 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 102,94 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, a s úrokem ve výši 23,19 % ročně z částky 9 102,94 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 42 480 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 699,51 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 8 295,14 Kč, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 29 626,57 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, a s úrokem ve výši 20,74 % ročně z částky 29 626,57 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 11 860 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , č. , hodnota, (dále také jen „Smlouva 1“) a částku 42 480 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , č. , hodnota, (dále také jen „Smlouva 2“). Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným na Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy 1 a 2, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, (dále také jen „původní věřitel“), postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6.2023 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 1. 6. 2023. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne , datum, Smlouvu 1, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci úrok ve výši 4.000,00 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 4.000,00 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000,00 Kč, a poplatek 480,00 Kč za sjednané životní pojištění. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 608,00 Kč počínaje 19. 10. 2020, přičemž poslední splátka byla stanovena na 06.12.2021. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobci uhradil částku 27 820,00 Kč. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne , datum, Smlouvu 2, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 43 000 Kč. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci úrok ve výši 7310 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 8600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 24510 Kč, a poplatek 1040 Kč za sjednané životní pojištění. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 80 týdenních splátkách po 1.056,00 Kč počínaje 27.07.2020, přičemž poslední splátka byla stanovena na 31.01.2022. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobci uhradil částku 42 980 Kč. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr probíhá na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

2. Žalovaný se v předmětném k žalobě nijak nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující dílčí skutková zjištění.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku pro žalobkyni a ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou (https://jerrs.cnb.cz/apljerrsdad/, datum, ) soud zjistil, že původní věřitel je společností s ručením omezeným, která od 16. 1. 2018 disponuje oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

5. Z dokumentu označeného jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , č. , hodnota, “ soud zjistil, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou se původní věřitel zavázal vyplatit žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku 20 000 Kč, s úrokem ve výši 4000Kč a odměnou za administrativní činnost ve výši 4000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000,00 Kč. Při uzavření Smlouvy 1 si žalovaný ve Smlouvě 1 dále zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za niž se zavázal zaplatit právnímu předchůdci klienta poplatek ve výši 480,00 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 608,00 Kč počínaje 19. 10. 2020, přičemž poslední splátka byla stanovena na 06.12.2021. Z této smlouvy soud též zjistil, že výše úroku měla činit 32,15 % ročně, administrativní poplatek pak činil 20 %, odměna za hotovostní inkaso splátek pak 40 %. A dále, že RPSN spotřebitelského úvěru činila 215,01 %.

6. Z dokumentu označeného jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , č. , hodnota, “ soud zjistil, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou se původní věřitel zavázal vyplatit žalovanému částku ve výši 43 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku 43 000 Kč, s úrokem ve výši 7310 Kč a odměnou za administrativní činnost ve výši 8000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 24510 Kč. Při uzavření Smlouvy 2 si žalovaný ve Smlouvě 2 dále zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za niž se zavázal zaplatit právnímu předchůdci klienta poplatek ve výši 1040 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 80 týdenních splátkách po 1.056,00 Kč počínaje 27.07.2020, přičemž poslední splátka byla stanovena na 31.01.2022. Z této smlouvy soud též zjistil, že výše úroku měla činit 20,74 % ročně, administrativní poplatek pak činil 20 %, odměna za hotovostní inkaso splátek pak 57 %. A dále, že RPSN spotřebitelského úvěru činila 168,67 %.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 a její přílohy č. , hodnota, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni.

8. Z listiny označené jako „Karta zákazníka k žádosti o spotřebitelský úvěr“ ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný uvedl, že rozdíl mezi jeho měsíčními příjmy a výdaji činí částku 28 822 Kč.

9. Z listiny označené jako „Karta zákazníka k žádosti o spotřebitelský úvěr“ ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný uvedl, že rozdíl mezi jeho měsíčními příjmy a výdaji činí částku 34 308 Kč.

10. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, které by měla vliv na posuzovanou věc.

11. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

12. Z předložených důkazů však soud nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením jí tvrzené dohody či poskytnutím peněžních prostředků žalovanému jakýmkoliv způsobem zkoumala zejména schopnost žalovaného jemu poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady dalších peněžních prostředků v tvrzeném dohodnutém termínu vrátit a uhradit.

13. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.

22. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením tvrzené smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna.

24. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

25. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena, neoznačila ani nepředložila k tomuto svému tvrzení žádný důkaz. V předmětné věci tedy nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům.

26. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni soud při soudním jednání konaném dne 22. února 2024 poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., avšak žalobkyně uvedla, že nemá žádné další návrh na doplnění dokazování.

27. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13.V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

28. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

29. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena 7. 1. 2021. V daném případě žalobkyně nijak neprokázala, že by ověřovala údaje o příjmech a výdajích uvedených žalovaným, když nedoložila například kopie bankovních výpisů, či výplatních pásek žalovaného.

30. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr (smlouvu o zápůjčce), pročež předmětné Smlouvy 1 a 2 jsou z tohoto důvodu absolutně neplatné (srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

31. Soud, vědom si své povinnosti zkoumat přiměřenost sjednaných úroků z úřední povinnosti, se také zabýval platností účastníky sjednané Smlouvy 1 a 2, a to jak jejích jednotlivých ustanovení, tak Smlouvy 1 a 2 jako celku.

32. Dle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

33. Dle § 576 o. z. platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

34. Dle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

35. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

36. Dle § 1796 o. z. pak platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

37. Pokud jde o stanovený úrok z úvěru a RPSN, s přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením a na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že Smlouva je koncipována nevyváženě, a to v neprospěch žalované coby spotřebitele, v neprospěch slabší smluvní strany.

38. Uvedený závěr soud dovozuje zejména z ujednání Smlouvy 1, dle nichž sjednaná výše RPSN činí 215,01 %. Zmíněná nevyváženost Smlouvy 1 je zjevná též z výše sjednaného úroku (32,15 % ročně), kromě toho tento úrok je ještě navýšen o administrativní poplatek a poplatek za hotovostní inkaso splátek, které mají povahu skrytého úroku a navyšují roční úrok o dalších 60 %. Roční úrok tak dosahuje výši přibližně 92 %, která je zcela nepřiměřená a odchyluje se výrazně od výše úroků úvěrů běžně sjednávaných v bankovním sektoru v době uzavření Smlouvy 1 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Dle soudu se tudíž jedná o ujednání, které se příčí dobrým mravům, a je tak absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z.

39. Shodný závěr soud učinil z ujednání Smlouvy 2, dle nichž sjednaná výše RPSN činí 168,67 %. výše úroku měla činit 20,74 % ročně, administrativní poplatek pak činil 20 %, odměna za hotovostní inkaso splátek pak 57 %. Nevyváženost Smlouvy 2 je zjevná též z výše sjednaného úroku (20,74 % ročně), která je dále navýšena o administrativní poplatek 20 % (za 80 týdnů) a poplatek za hotovostní inkaso splátek 57 % (za 80 týdnů). Roční úroková sazba tak činí celkem přibližně 65 %. Tato výše sjednaného úroku je pak zcela nepřiměřená a odchyluje se výrazně od výše úroků úvěrů běžně sjednávaných v bankovním sektoru v době uzavření Smlouvy 2 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle názoru soudu se tudíž jedná o ujednání, které se příčí dobrým mravům, a je tak absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z.

40. Soud se dále zabýval možností moderace podle ustanovení § 577 o. z., přičemž podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy (dle § 576 o.z.). Dle soudu však vzhledem k nepřiměřené výši sjednaných úroků a výše RPSN není dán prostor ani pro aplikaci shora citovaného § 577 o. z., resp. pro moderaci na obvyklou a přípustnou výši úroku z úvěru. Uvedený závěr je odůvodněn zejména povahou podnikání žalobkyně, která coby nebankovní poskytovatel půjček má své podnikání založeno na zjevně neobvykle vysokých úrokových sazbách, čímž vyvažuje podnikatelské riziko spočívající v tom, že se jí část úvěru nemusí vrátit, neboť tyto úvěry poskytuje zpravidla klientům, kterými jsou zejména osoby s horší platební morálkou, a které by u bankovních poskytovatelů úvěr pravděpodobně nezískaly, případně by je nezískaly tak rychle a flexibilně. S ohledem na uvedené má soud za to, že úvěr s úrokovou sazbou, která odpovídá standartní výši obvyklých úroků u bankovních institucí, by žalobkyně zcela jistě neposkytovala, neboť by to odporovalo charakteru jejího podnikání. Nadto z povahy věci lze § 577 o. z., týkající se vad spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání, aplikovat toliko na určitou dotčenou část právního jednání, nikoli v případě neplatnosti celé smlouvy.

41. S ohledem na charakter a předmět podnikání žalobkyně, jejímž zásadním ziskem je právě smluvní úrok z úvěru, je totiž zřejmé, že v této části nemůže být dotčená část o výši úroků z prodlení smlouvy oddělena od zbytku smlouvy, neboť je zřejmé, že za těchto okolností by právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou Smlouvu 1 ani 2 neuzavřela.

42. Soud tak dospěl k závěru, že předmětná Smlouva 1 a 2 je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o.z. ve spojení s §§ 576 a 577 o. z., a contrario, a to pro rozpor jejích ujednání (zejména o výši úrokové sazby) s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

43. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaná povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly, nevzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalovanému poskytnutých prostředků, neboť žalovaný již žalobkyni zaplatil celkovou částku 70 800 Kč (na Smlouvu 1 ve výši 27 820 Kč a na Smlouvu 2 ve výši 42 980 Kč), přičemž žalobkyně zapůjčila žalovanému částku v celkové výši 63 000 Kč (20 000 Kč na Smlouvu 1 a 43 000 Kč na Smlouvu 2). Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný již svůj dluh vůči žalobkyni zcela uhradil.

44. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem tak žalobu zcela zamítl.

45. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná, a žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly.