45 C 41/2026

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 17 091,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 195 Kč se zákonným úrokem prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 8 195 Kč od 17.7.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 8 896,93 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 664,96 Kč, co do úroku ve výši 12 % ročně z částky 13 812,02 Kč od 23. 9. 2025 do zaplacení, co do zákonného úroku prodlení v zákonné roční výši z částky 17091,93 Kč od 3.7.2025 do 17.7.2025, co do zákonného úroku z prodlení v zákonné roční výši z částky 8 896,93 Kč od 18.7.2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 17 091,93 Kč s příslušenstvím. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, (dále jen „Smlouva“). Na základě této Smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 25 000 Kč (který žalovaný postupně načerpal), přičemž výše prvního čerpání úvěru činila 19 690 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 26,28 % ročně. Žalovaný se zavázal svůj úvěr uhradit v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 1 031 Kč, kdy splatnost první splátky byla určena na den 20.1.2024. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky žalobce. Žalovaný se celkem zavázal uhradit žalobkyni částku ve výši 24 734 Kč. Žalovaný porušil svou povinnost splácet poskytnutý úvěr řádně a včas, k jejímuž dodržování se zavázal na základě Smlouvy a oddílu č. 5 ÚP a z toho důvodu využil žalobce svého oprávnění dle bodu odd. 7.1 ÚP a úvěr zesplatnil ke dni 18.06.2025. Žalovaný celkem načerpal úvěr ve výši 25690 Kč, a na poskytnutý úvěr uhradil částku 17 495 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 9.7.2025 předžalobní výzvu. K prověření úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že ke zjištění skutečnosti, zda žalovaný bude schopný předmětný úvěr splácet, užil nejprve výpočtu maximálního limitu měsíční splátky (zkráceně MLS). Hlavním účelem tohoto výpočtu je zjistit, zda i po úhradě nezbytných měsíčních výdajů (bydlení, strava, doprava…) včetně případných výdajů na již existující závazky, bude žadatel schopný úvěr splácet. Žalobce závěrem poukazuje na skutečnost, že o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru svědčí skutečnost, že žalovaný následně žalobci hradil na Smlouvu, než došlo k zesplatnění úvěru, a to od 1/2024 do 2/2025, tedy po dobu přesahující jeden rok, a byl tak nepochybně schopen úvěr splácet. Dále žalobce uvedl, že v rámci uzavírání smlouvy č. , číslo, provedl lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, vždy s negativním výsledkem.

2. Žalovaný se v předmětném k žalobě nijak nevyjádřil.

3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k jednání konanému dne 12.3.2026 se bez omluvy nedostavil. Vzhledem k tomu, že předvolání k jednání bylo žalovanému řádně doručeno dne 27.2.2026 a žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila s tím, že souhlasí s rozhodnutím ve věci bez její přítomnosti, soud jednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků.

4. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující dílčí skutková zjištění.

5. Ze smlouvy o (spotřebitelském) úvěru č. , číslo, ze dne , datum, soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 19 690 Kč na nákup telefonu Apple iPhone 14, 128GB Midnight, s tím, že úvěr měl být poskytnut přímo na bankovní účet , právnická osoba, , IČO: , IČO, , , adresa, . Žalované byl současně poskytnut revolvingový úvěr až do výše 25 000 Kč (včetně výše uvedeného nákupu). Roční úroková sazba úvěru byla sjednána ve výši 26,28 % ročně (u nákupu 21,83 % ročně). RPSN činila 29,7 %. Celkem se žalovaný zavázal svůj úvěr uhradit v 24 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 031 Kč. Žalovaný se celkem zavázal uhradit částku ve výši 24 744 Kč (v případě výše uvedeného nákupu).

6. Z předžalobní upomínky ze dne 9.7.2025 včetně poštovního podacího archu ze dne 10.7.2025, soud zjistil, že žalovanému byla žalobkyní prostřednictvím poštovní přepravy odeslána písemná výzva k úhradě žalobou nárokované částky, a to do 16.7.2025.

7. Z listiny označené „Výpis čerpání, splátek a úhrad“ soud zjistil, že Žalovaný celkem načerpal úvěr ve výši 25690 Kč, a na poskytnutý úvěr uhradil částku 17 495 Kč.

8. Z úvěrové zprávy, karty klienta a MLS klienta soud zjistil, že žalovaný deklaroval svůj čistý měsíční příjem ve výši 36000 Kč, výdaje v měsíční výši 5 000 Kč. Žalovaný byl prověřena v registrech NRKI, kde byly zjištěny splátky dalších úvěrů ve výši 2258 Kč měsíčně. Dále byl prověřen v rejstříku SOLUS, centrální evidenci exekucí a ISIR s negativním výsledkem.

9. Z výzvy k úhradě – zesplatnění úvěru ze dne 18.6.2025 včetně poštovního podacího archu ze dne 19.6.2025 soud zjistil, že žalovaný byla informován o zesplatnění úvěru, a byl vyzván k úhradě dlužné částky.

10. Z čl. 7.

1. úvěrových podmínek soud zjistil, že žalobce mohl úvěr zesplatnit v případě, že žalovaný byl v prodlení s úhradou nejméně 2 splátek, nebo s úhradou 1 splátky po dobu delší než 3 měsíce.

11. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

12. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

13. Podle § 573 odst. 1 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

14. Podle § 607 o. z. platí, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.

15. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

17. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

18. Podle § 2390 o. z. platí, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

22. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“25. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

26. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že původní věřitel měl v úmyslu uzavřít s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2390 a následující o. z., a podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Zároveň nebylo prokázáno, že by původní věřitelka před uzavřením tvrzené smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to, ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna.

27. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

28. Žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že pravdivost údajů uvedených žalovanou žalovaná stvrdila svým podpisem, a žalobkyně tak z těchto údajů vycházela. Dále zdůraznila, že provedla lustraci v rejstřících dlužníků SOLUS, ISIR, CEE vždy s negativním výsledkem, a dále, že žalovaný po poskytnutí úvěru svůj závazek déle než jeden rok řádně splácel. K této námitce soudu odkazuje na rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 11. ledna 2024 ve věci C755/22. - Nárokuj s.r.o. v. EC Financial Services, a.s., z nějž se podává „analýza založená na účelu článku 8 směrnice 2008/48 umožňuje dospět k závěru, že porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní. Dále i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní“. Dále ještě Soudní dvůr Evropské unie v tomto rozsudku konstatoval, že sankce obsažená v českém zákonu o spotřebitelském úvěru, která v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele vede k zániku nároku věřitele na sjednané úroky, se jeví jako přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje (když odkázal na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance). S ohledem na výše uvedené závěry je zřejmé, že dokonce i když žalovaný svůj závazek po dlouhou dobu trvání smlouvy plní nemůže zhojit porušení povinnosti žalobkyně řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru.

29. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila, a soud jí tak nemohl poskytnout poučení podle § 118a o.s.ř. Lze tak uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. V předmětné věci nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřila, natož že by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení.

30. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13.V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

31. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

32. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (jako spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

33. S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti Smlouvy, s účinky ex tunc (od počátku), je zřejmé, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. žalobkyně a žalovaný jsou povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly. V daném případě je zřejmé, že ze Smlouvy žalobkyni vzniklo právo na vrácení (právní předchůdkyní žalobkyně) zapůjčených prostředků ve výši 8 195 Kč, neboť žalovaný na svůj dluh ve výši čerpané jistiny úvěru 25 690 Kč žalobkyni uhradil již částku ve výši 17 495 Kč. Žalobkyni též přiznal též zákonný úrok z prodlení z této částky od 17.7.2025 do zaplacení, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky žalobkyně (dle lhůty uvedené v předžalobní výzvě), když zásilka se dostala do dispoziční sféry adresáta (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2622/2006). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. a právo na jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal, když žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly.

35. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné. O povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám zástupkyně žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.