45 C 53/2026

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 12 125,03 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 514,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 7 514,40 Kč od 26.11.2025 do zaplacení.

II. Žaloba se co do částky 4 610,63 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 965,41 Kč, co zákonného úroku z prodlení v zákonné roční výši z částky 9 625,03 Kč od 16.3.2025 do 25.11.2025, co do zákonného úroku z prodlení v zákonné roční výši z částky 4 610,63 Kč od 26.11.2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 2 596,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky a jejího příslušenství. Uvedla, že žalovaná dne , datum, uzavřela se žalobcem smlouvu o úvěru č. , číslo, , kterou se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 8999 Kč na koupi zboží, a úvěrový limit ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky ve lhůtě 30 dnů. Jelikož žalovaná přes tuto výzvu neuhradil svůj dluh, rozhodl se žalobce v souladu se Smlouvou přistoupit k odstoupení od Smlouvy dopisem. V souladu s částí 5 odst. 8 Smlouvy je odstoupení doručeno nejpozději uplynutím 10 kalendářních dnů ode dne odeslání zásilky. Žalobce považuje pohledávku za splatnou ke dni 15.03.2025. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 12 125,03 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 9625,03 Kč, smluvních poplatků ve výši 2500,00 Kč, Smluvního úroku z jistiny ve výši 965,41 Kč. Žalobce zaslal žalované dne 14.11.2025 předžalobní výzvu k úhradě dluhu. Žalobkyně dále svou žalobu doplnila podáním ze dne 2.4.2026 v němž uvedla, že za nejnovější judikát, ze kterého je nezbytné v otázce posuzování schopnosti žadatele o úvěr tento úvěr zaplatit, je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, Nejvyšší soud v této věci judikoval, že „Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“ Dále uvedla, že žalobce v předmětné věci při posuzování úvěruschopnosti vyhodnocoval nejen informace poskytnuté mu žalovanou, ale tyto následně ještě konfrontoval jak s výstupy z celé řady registrů/databází. Žalobce tak byl, v důsledku postupu zvoleného při posuzování úvěruschopnosti žalované, mimo jiné schopen posoudit shodu mezi tvrzeními žalovaného a objektivně pravdivými informacemi získanými z nezávislých zdrojů. Konečně žalobkyně uvedla, že žalovaná postupně čerpal úvěr v celkové výši 19 895 Kč, a na tento úvěr zaplatila žalobkyni částku ve výši 12 360,60 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl k jednání řádně předvolán (doručení vykázáno dnem 16.3.2026). Soud tak podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

3. Soud ve věci zjistil z provedených důkazů následující skutečnosti.

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, , č. , číslo, soud zjistil, že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr 8 999 Kč na nákup TV v obchodě Okay, a žalovaná se zavázal tento úvěr žalobkyni splatit ve 12 měsíčních splátkách po 874 Kč. A dále se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěrový rámec až do výše 10 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 30,59 % ročně, RPSN činila 30,6 %. Úvěr byl tedy zčásti účelový na uhrazení koupě TV ve výši 8999 Kč´.

5. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně prověřila žalovaného v rejstříku SOLUS a insolvenčním rejstříku, vycházela z čistého měsíčního příjmu žalované v podobě mzdy či platu ve výši 25 000 Kč, výdajů na nájemné ve výši 8 000 Kč, přičemž zdroj ověření příjmů není uveden. Žalobkyně tak vycházela z rozdílu mezi příjmy a výdaji ve výši 17 000 Kč.

6. Z rozkladu plateb - tabulky úvěrových předpisů a splátek, a z oznámení o odchodu plateb - výpisů z účtu žalobkyně ze dne 28.11.2022, 19.7.2024, a 22.5.2024 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované částku celkem 19 895 Kč, a žalovaná na tento úvěr zaplatila žalobkyni částku ve výši 12 360,60 Kč.

7. Ze seznamu splátek úvěru ze dne 18.9.2024 za období od 8.11.2021 do 18.9.2024 soud zjistil, že žalovaný úvěr řádně splácel pouze v měsíci prosinci 2021 a lednu 2022, a následně se dostal do prodlení se splácením úvěru již od měsíce února 2022 do srpna 2022, dále od měsíce září 2022 do měsíce prosince 2022 splácel úvěr řádně, a od ledna 2023 až do června 2023 byl se splácením úvěru v prodlení.

8. Z odstoupení od smlouvy ze dne 3.3.2025 soud zjistil, že žalobkyně tímto dopisem od smlouvy odstoupila a vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení částky ve výši 13 090,44 Kč.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 14.11.2025, včetně dokladu o jejím odeslání soud zjistil, žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 13 090,44 Kč do 7 dnů od data vyhotovení této výzvy.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně.

11. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením tvrzené smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to, ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna.

20. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

21. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni nejprve soud vyzval písemně k doplnění tvrzení a důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. A následně soud žalobkyni při soudním jednání konaném dne 9.4.2026 opětovně poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že nedostatečně tvrdí a prokazuje, jak ověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalobkyně po tomto poučení soudu sdělila, že již nemá žádná další tvrzení ani důkazní návrhy ohledně ověřování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru.

22. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku (čtvrtého senátu) CA Consumer Finance SA ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. V tomto rozhodnutí je též zdůrazněno, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“.

23. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

24. Žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že vycházela čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 25 000 Kč, který však nebyl žalovaným žádným způsobem doložen. Dále žalobkyně vycházela z měsíčních výdajů uvedených žalovaným ve výši 8 000 Kč za nájemné. Nicméně k tomu, že by žalovaný doložil své výdaje, nepředložila žalobkyně též žádný důkaz. K námitce žalobkyně, že je nutné v daném případě vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, soud uvádí, že jednak v daném případě nebyl úvěr zcela splacen, a zároveň zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované předmětný úvěr splácet, když tato žádným způsobem nedoložila své příjmy ani výdaje, a jednak žalobkyní citovaný rozsudek je v rozporu rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. (dále jen „Rozhodnutí SDEU 2024“), pak současně platí, že „[i] v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že - jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku - povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní“, přičemž „porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní“. Samotný Soudní dvůr Evropské unie tímto rozhodnutím tedy nejen potvrdil, že poskytovatelé spotřebitelských úvěrů by se neměli spoléhat na pouhá prohlášení úvěrovaných spotřebitelů, ale současně vyložil, že posouzením úvěruschopnosti s odbornou péčí je třeba se zabývat, a případně dovodit zákonnou sankci, i tehdy, když spotřebitel úvěr řádně splatil, v průběhu jeho splácení ničeho nenamítal a neutrpěl žádnou škodu.

25. Dále soud pro úplnost uvádí, že „Nelze zaměňovat dostatečnost informací a jejich spolehlivost. Zákon poskytovateli úvěru sice dává prostor pro určitou samostatnou úvahu, tato úvaha je však omezena jednak požadovanou kvalitou informací, jednak požadavkem odborné péče poskytovatele. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 2 výslovně vyžaduje obojí. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tak jen jedním ze zákonem výslovně uvedených kritérií, jež je poskytovatel povinen zvažovat v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a jeho schopnosti splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání“ (srovnej Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57).

26. V daném případě je zřejmé, že úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru byla žalobkyní ověřena zcela nedostatečně, když žalobkyně neprokázala, že by jí žalovaná před poskytnutím úvěru doložila své měsíční příjmy a výdaje, ani že, by skutečné výdaje žalovaného před poskytnutím úvěru řádně zjistila. Dle předložených důkazů nebyly před uzavřením úvěrové smlouvy nijak ověřovány výdaje žalovaného. K tomu soud cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022 „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí“.

27. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

28. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaný povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 7 514,40 Kč (poskytnutých 19 895 Kč – uhrazených 12 360,60 Kč). Žalobkyni též přiznal též úrok z prodlení z této částky od 26.11.2025 do zaplacení, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky žalobkyně (dle lhůty uvedené v předžalobní výzvě). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení v částce 2 596,50 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, které sestávají z odměny advokáta dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 125,03 Kč sestávající z částky 1620 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby, účast na soudním jednání dne 9.4.2025), celkem ve výši 6480 Kč, čtyř paušálních náhrad výdajů 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. celkem ve výši 1 800 Kč, a DPH 21 % z výše uvedených částek (vyjma soudního poplatku) v výši 1 738,80 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí 10 818,80 Kč. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 7 514,40 Kč (tj. z 62 %) a neúspěšná co do částky 4 610,63 Kč (tj. 38 %), má tak právo po odečtení úspěchu od neúspěchu ve věci na náhradu 24 % (62 %-38 %) svých nákladů řízení, což činí částku ve výši 2 596,50 Kč.

30. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné. O povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám zástupkyně žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.