45 C 55/2026

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 631 978 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 577 572 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 577 572 Kč od 2.7.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 54 406 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 625 342 Kč od. 20.10.2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 625 342 Kč od 20.10.2024 do 1.7.2025, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 54 406 Kč od 2.7.2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 577 572 Kč od 2.7.2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 72 043,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky a jejího příslušenství. Uvedla, že žalovaný dne , datum, uzavřel se žalobcem smlouvu o úvěru č. , číslo, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 597 079 Kč (dále jen „Úvěr“). K čerpání úvěru žalovaným došlo bezhotovostně dne , datum, , úvěr byl žalovanému poskytnut v části úvěru v souhrnné výši 397 079 Kč za účelem refinancování stávajících peněžitých závazků žalovaného z úvěrů či půjček poskytnutých žalobcem či třetími osobami. Zbývající část Úvěru ve výši 200 000 Kč byla žalovanému poskytnuta bez sledování účelu použití prostředků. Úvěrové prostředky byly v souladu s ujednaným účelem žalobcem přímo převedeny co do výše části úvěru čerpané účelově přímo na příslušné bankovní účty refinancovaných produktů a co do výše části úvěru čerpané bez sledování účelu pak přímo na evidenční úvěrový účet žalovaného. Žalovaný zavázal splatit Úvěr s úrokem ve výši 12,99 % ročně. Žalovaný se zavázal Úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 9 045 Kč počínaje dnem 22.04.2024. Ve smlouvě bylo stranami sjednáno pojištění úvěru. Pojištění bylo sjednáno pro případ smrti, invalidity, pracovní neschopnosti žalovaného. Žalovaný se zavázal za udržování pojištění sjednaného ve Smlouvě hradit částku ve výši 1022 Kč měsíčně. Pro případ nezaplacení splátky v řádné lhůtě nebo pro případ, že se Úvěr s příslušenstvím stane splatným v důsledku prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce nebo do prodlení se splacením více než dvou splátek v dohodnuté lhůtě) byl žalobce oprávněn požadovat poplatky spojené se správou Úvěru v prodlení a s případným vymáháním Úvěru ve výši dle aktuálně platného Sazebníku. Žalovaný své závazky ze smlouvy o úvěru neplnil řádně a včas, když od měsíce 05/2024 byl v prodlení se splátkami úvěru. Z toho důvodu žalobce uplatnil v souladu s ustanovením své právo požadovat okamžité splacení všech závazků vyplývajících ze Smlouvy, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 17.09.2024. Jelikož žalovaný do dne stanoveného ve výzvě dlužné splátky neuhradil, byl úvěr zesplatněn ke dni 19.10.2024. Žalobci v důsledku zesplatnění úvěru vznikla pohledávka ze Smlouvy (dále jen „Pohledávka“), která byla k tomuto dni vyčíslena celkem na 613 978 Kč. Žalobce za žalovaným ke dni podání žaloby eviduje a touto žalobou nárokuje pohledávku sestávající z jistiny ve výši 625 342 Kč a příslušenství tvořeného: kapitalizovaným úrokem z prodlení ke dni 30.06.2025 (den posledního naúčtování dané položky v transakční historii) ve výši 56.484,2 Kč, kapitalizovaným obchodním úrokem z úvěru ke dni 30.06.2025 ve výši 56033,19 Kč, obchodním úrokem z úvěru ve výši 12,75 % ročně z částky 625 342 Kč ode dne 01.07.2025 až do zaplacení; zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 625 342 Kč ode dne 01.07.2025 až do zaplacení; neuhrazenými poplatky (tj. ceny za poskytnuté služby související s poskytnutým úvěrem) ve výši 6 636 Kč. Svou žalobu žalobce na výzvu soudu doplnil podáním ze dne 16.3.2026 v němž uvedl, že v souladu s Posouzením úvěruschopnosti klienta ze dne 19. 3. 2024 žalovaný potvrdil, že byl v dané době zaměstnancem a současně fyzickou osobou podnikající, a to zajisté od roku 2023 až do data podání žádosti o úvěr. Jako průměrný čistý měsíční příjem uvedl žalovaný částku 23 054 Kč. Žalobce dále posuzoval schopnost žalovaného úvěr splácet, a to prověřením skutečnosti, že žalovaný nepodal návrh na povolení oddlužení, není s ním vedeno řízení, jehož důsledkem by bylo ztížení jeho schopnosti splácet závazky, omezení nakládání s vlastním majetkem nebo ztráta podstatné části majetku. Žalobce tak splnil podmínku, aby při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházel především z informací dodaných spotřebitelem. Žalobce si dále dovolí podotknout, že jak plyne z náhledu ze systému CBCB (bankovní a nebankovní úvěrové registry), v době uzavření Smlouvy byl žalovaný zatížen třemi dalšími úvěrovými produkty, a to konkrétně kontokorentním úvěrem uzavřeným mezi žalobcem a žalovaným s úvěrovým rámcem 6 000 Kč s orientační splátkou 180,- Kč, dále revolvingovým úvěrem uzavřeným mezi žalobcem a žalovaným s úvěrovým rámcem 19 000 Kč s orientační splátkou 570 Kč a hotovostním úvěrem pro fyzickou osobu se splátkou 6 869 Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován). Splátka předmětného (poskytnutého konsolidačního) úvěru činila 9 045 Kč. Nové splátkové zatížení bylo 9 795 Kč. Žalovaný tak byl v době uzavření Smlouvy, tj. tedy v březnu 2024 bez jakéhokoliv řádně nespláceného závazku. Při posouzení platební kapacity žalovaného vycházel žalobce z průměrného čistého měsíčního příjmu deklarovaného žalovaným ve výši 23 054 Kč, s přihlédnutím k existenčním výdajům žalovaného, které byly žalobcem vzhledem k situaci klienta (typ bydlení, rodinný stav a počtu osob v domácnosti) stanoveny ve výši 10 582 Kč dle ekonomického modelu, který vychází z dat Českého statistického úřadu a je pravidelně revidován, a z pravidelných výdajů, které tvořily pravidelné splátky u žalobce (včetně předpokládané nové splátky úvěru) v celkové výši 9 795 Kč měsíčně. Dále žalobce uvedl, že žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 597 079 Kč a na tento úvěr uhradil částku ve výši 19 507 Kč.

2. Dále žalobkyně poukázala ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39), podle kterého „zákon nestanoví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěru schopnosti spotřebitele. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele však musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, dále na rozhodnutí ve věci CA Consumer Finance SA z nějž podle žalobkyně vyplývá, že směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru „neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem“. Dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, 33 ICdo 27/2021 z nějž cituje, že „Otázku namítané neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužnice (spotřebitelky) vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho výklad § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona . 257/2016 Sb. – obdobnou úpravu obsahovalo ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – konvenuje závěrům, k nimž dospěly Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žalobkyně se nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila jak z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice, tak z externí databáze. Výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrované byla absence důvodných pochybností o její schopnosti úvěr splácet.“, dále na usnesení Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 1.7.2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, z nějž cituje, že „postup při posouzení úvěruschopnosti se liší „případ od případu“ a postup poskytovatelů nelze „paušalizovat“. Ačkoli v posuzovaném případu spotřebitel nedoložil poskytovateli své příjmy ani výdaje, dospěl soud k závěru, že poskytovatel při posuzování úvěruschopnosti postupoval s odbornou péčí, když doložil, že při ověřování majetkových poměrů vycházel i z jiných než spotřebitelem poskytnutých informací“.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl k jednání řádně předvolán. Soud tak podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud ve věci zjistil z provedených důkazů následující skutečnosti.

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 20.3.2024 soud zjistil, že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 597 079 Kč, a žalovaný se zavázal tento úvěr žalobkyni splatit ve 119 měsíčních splátkách po 9 045 Kč. Dále bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet žalovaného ve výši 1 022 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 12,99 % ročně (při řádném splácení 12,34 % ročně), RPSN činila 14,01 % (při řádném splácení 13,46 %). Úvěr byl zčásti účelový na uhrazení jiných úvěrů žalovaného u žalobkyně ve výši 397 079 Kč, ve výši 200 000 Kč byl poskytnut žalovanému jako úvěr neúčelový.

6. Z posouzení úvěruschopnosti klienta (žalovaného) ze dne 26.2.2024 soud zjistil, že žalobkyně vycházela z měsíčního příjmu žalovaného ve výši 23 054 Kč, který ověřila na základě příchozích transakcí na účet žalovaného. Dále stanovila výši životních výdajů klienta (žalovaného) na základě dat sdělených žalovaným, v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na částku 10 582 Kč, když žalovaný uvedl v žádosti pouze výdaj na nájemné ve výši 6000 Kč. Dále soud z této listiny zjistil, že žalovaný uvedl v žádosti o úvěr výdaje na splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně však dotazem na CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný splácel celkem tři úvěry ve výši 7 439 Kč. Po odečtení nového splátkového zatížení ve výši 9795 Kč, měla žalovanému zbýt na pokrytí životních potřeb částka 13 259 Kč.

7. Ze seznamu splátek úvěru ze dne 18.9.2024 za období od 8.11.2021 do 18.9.2024 soud zjistil, že žalovaný úvěr řádně splácel pouze v měsíci prosinci 2021 a lednu 2022, a následně se dostal do prodlení se splácením úvěru již od měsíce února 2022 do srpna 2022, dále od měsíce září 2022 do měsíce prosince 2022 splácel úvěr řádně, a od ledna 2023 až do června 2023 byl se splácením úvěru v prodlení.

8. Z listiny nazvané „Podklady pre súdne konanie“ soud zjistil, že žalovaný zaplatil řádně a včas toliko první splátku úvěru dne 22.4.2024, následně zaplatil ještě jednu splátku dne 25.5.2024, a poté již na úvěr žalobkyni ničeho neuhradil. Dále soud z této listiny zjistil, že žalovaný žalobkyni uhradil na tuto smlouvu o úvěru celkem částku ve výši 19 507 Kč.

9. Z poslední výzvy k úhradě dlužné částky a výpovědi smlouvy ze dne 17.9.2024 soud zjistil, že žalovanému bylo oznámeno, že dluh ve výši 32 123 Kč je ke dni 17.9.2024 do splatnosti, a že tento má uhradit do 19.10.2024 s tím, že pokud tuto částku do stanoveného termínu neuhradí, žalobkyně smlouvu o úvěru vypoví a bude požadovat po žalovaném zaplacení celé dlužné částky ve výši 619 642 Kč.

10. Z výzvy k zaplacení před podáním žaloby ze dne 18.6.2025, včetně dokladu o jejím odeslání soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru s tím, že požaduje zaplacení dlužné částky 738 737,06 Kč, a to do 7 dnů od doručení této výzvy.

11. Z daňového přiznání žalovaného za rok 2023 soud zjistil, že žalovaný měl celkem příjmy ze závislé činnosti ve výši 87 852 Kč, a ze samostatné činnosti ve výši 147 549 Kč.

12. S ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí soudu ve věci.

13. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. V daném případě bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o (spotřebitelském) úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 579 079 Kč, který byl co do částky 379 079 Kč účelový na splacení závazků žalovaného vůči žalobkyni. Žalovaný měl úvěr splatit ve 119 měsíčních splátkách po 9 045 Kč, a dále pojištění schopnosti splácet ve výši 1022 Kč měsíčně. Dle sdělení žalobkyně (a výpisu z bankovní knihy) došlo k čerpání úvěru žalovaným ve výši 579 079 Kč a žalovaný uhradil žalobkyni na tento úvěr celkovou částku 19 507 Kč. Žalovaný svůj závazek ze smlouvy záhy po uzavření smlouvy porušil, když zaplatil pouze první dvě splátky úvěru a dostal se do prodlení se splácením úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě písemné upomínky, žalobkyně s účinností ke dni 19.10.2024 zesplatnila celou jistinu úvěru v souladu s ustanovením čl. 8.2 smlouvy o úvěru. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu před podáním žaloby. Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, když vycházela z výše příjmů žalovaného v částce 23 054 Kč v podobě příjmů ze závislé činnosti a z podnikání, když tento příjem žalovaný doložil daňovým přiznáním za rok 2023. Své výdaje žalovaný nedoložil ani netvrdil, když uvedl, že výše jeho výdajů je 6 000 Kč na nájemném. Žalobkyně vycházela ze životních výdajů žalovaného, k nimž došla na základě svého interního postupu (viz výše) ve výši 10 582 Kč, dále zjistila, že žalovaný má úvěry u žalobkyně 3 úvěry s měsíční splátkou ve výši 7439 Kč. Dále žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného pomocí interního napojení na insolvenční rejstřík, rejstřík SOLUS, a z informací CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku žalovaného.

14. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně.

15. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

16. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením tvrzené smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to, ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna.

24. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

25. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni nejprve soud vyzval písemně k doplnění tvrzení a důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. A následně soud žalobkyni při soudním jednání konaném dne 9.4.2026 opětovně poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že nedostatečně tvrdí a prokazuje, jak ověrovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalobkyně po tomto poučení soudu sdělila, že již nemá žádná další tvrzení ani důkazní návrhy ohledně ověřování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru.

26. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku (čtvrtého senátu) CA Consumer Finance SA ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. V tomto rozhodnutí je též zdůrazněno, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“.

27. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

28. Žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že vycházela příjmu žalovaného 23 054 Kč, který žalovaný skutečně doložil. Nicméně k tomu, že by žalovaný doložil své výdaje, nepředložila žalobkyně žádný důkaz, když uvedla, že výdaje žalovaného stanovila na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi banky a vyžití statistických údajů a normativních nákladů na bydlení na částku 10 582 Kč, aniž by uvedla, jak do tohoto modelu započítala žalovaným tvrzené náklady na nájemné 6 000 Kč měsíčně. K tomu soud uvádí, že „Nelze zaměňovat dostatečnost informací a jejich spolehlivost. Zákon poskytovateli úvěru sice dává prostor pro určitou samostatnou úvahu, tato úvaha je však omezena jednak požadovanou kvalitou informací, jednak požadavkem odborné péče poskytovatele. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 2 výslovně vyžaduje obojí. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tak jen jedním ze zákonem výslovně uvedených kritérií, jež je poskytovatel povinen zvažovat v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a jeho schopnosti splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání“ (srovnej Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57). V daném případě se žalovaný dostal do problémů se splácením úvěru záhy po jeho uzavření, a to hned třetí měsíc trvání smlouvy. I tato skutečnost svědčí o nedostatečném prověření úvěruschopnosti žalovaného. Pro úplnost soud dodává, že Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí (třetího senátu) ze dne 11. ledna 2024. - Nárokuj s.r.o. v. EC Financial Services, a.s. – č. C-755/22 uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky“. Tudíž ani splnění úvěrové smlouvy spotřebitelem v plném rozsahu samo o sobě neznamená, že poskytovatel úvěru řádně posoudil jeho úvěruschopnost.

29. V daném případě je zřejmé, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní prověřeně zcela nedostatečně, když žalobkyně neprokázala, že by jí žalovaný před poskytnutím úvěru doložil své měsíční výdaje, ani že, by skutečné výdaje žalovaného před poskytnutím úvěru řádně zjistila. Dle předložených důkazů nebyly před uzavřením úvěrové smlouvy nijak ověřovány výdaje žalovaného. K tomu soud cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022 „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí“.

30. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Pokud žalobkyně argumentovala usnesením Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 18. 1.2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, tak je třeba uvést, že v tam projednávaném případě se tamní žalobkyně nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila také z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice (tedy žadatelka o úvěr). Jak bylo výše uvedeno, žalobkyně v této věci sice předložila doklad o příjmu žalovaného, avšak výdaje žalovaného prověřila zcela nedostatečně. Žalobkyně dále argumentovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020. Nejprve je třeba uvést, že v případě posuzovaném Nejvyšším soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Jednalo se o exekuční řízení a Nejvyšší soud zde uvedl, „Je sice pravdou, že oprávněná mohla při posuzování solventnosti povinné vycházet i z dalších informačních zdrojů, například mohla po povinné požadovat, aby ji tato své příjmy, potažmo výdaje doložila. Jak si ale lze povšimnout, samotná povinná v průběhu celého řízení nerozporuje svou solventnost. Netvrdí, že oprávněné poskytla nepravdivé, neúplné či nedostačující údaje o svých osobních a majetkových poměrech. Netvrdí, že by oprávněná pochybila, když úvěruschopnost povinné vyhodnotila kladně. Není tedy sporu o tom, že povinná v době poskytnutí úvěru disponovala dostatečnými prostředky k pravidelné a řádné úhradě poskytnuté zápůjčky“. Kromě toho ze závěrů citovaného usnesení Nejvyššího soudu podle názoru soudu naopak vyplývá, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRK, a nikoliv, že by samotné prověření spotřebitele v těchto rejstřících bylo z hlediska řádného prověření úvěruschopnosti spotřebitele dostačující.

31. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaný povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 577 572 Kč (poskytnutých 597 097 Kč – vrácených 19 507 Kč). Žalobkyni též přiznal též úrok z prodlení z této částky od 16.3.2025 do zaplacení, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky žalobkyně (dle lhůty uvedené v předžalobní výzvě). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 58 581,20 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 25 280 Kč a nákladů zastoupení advokátem, které sestávají z odměny advokáta dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 631 978 Kč sestávající z částky 10 860 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby, účast na soudním jednání dne 9.4.2025), a jednoho úkonu s poloviční sazbou 5 430 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 a.t., celkem ve výši 48 870 Kč, pěti paušálních náhrad výdajů 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. celkem ve výši 2 250 Kč, a DPH 21 % z výše uvedených částek (vyjma soudního poplatku) v výši 10 735,20 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí 87 135,20 Kč. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 577 572 Kč (tj. z 91,34 %) a neúspěšná co do částky 54 406 Kč (tj. 8,66 %), má tak právo po odečtení úspěchu od neúspěchu ve věci na náhradu 82,68 % (93,34 %-8,66 %) svých nákladů řízení, což činí částku ve výši, tedy částky 72 043,40 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů za vyjádření ze dne 16.3.2026, kterým žalobkyně na výzvu soudu pouze doplňovala svá imperfektní tvrzení ohledně ověřování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru.

33. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé byla stanovena ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, když i v části, kde soud stanovil dobu pro vrácení bezdůvodného obohacení (splatnost) podle možností spotřebitele (v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností účastníků) je rozhodnutím ve věci samé. Nejde o lhůtu k plnění (pariční lhůtu) podle § 160 odst. 1 o.sř. (srovnej rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 34 Co 128/2024).