8 C 1/2026

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Janků ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 4 391,71 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 343,07 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 343,07 Kč od 26. 9. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně ve výši 4391,71 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 648,04 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 3791,71 Kč od 15.6.2025 do zaplacení ve výši 12 %, vše mající původ v úvěrové smlouvě mezi účastníky ze dne , datum, č. , anonymizováno, jejíž předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru, kdy žalovaný při první čerpání načerpal celkem 12 899Kč (na nákup bílé techniky) a v průběhu smluvního vztahu vrátil jen 12 555,93 Kč2. Žalovaný se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřil.

3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Žalovaný se k prvnímu jednání, ačkoliv měl řádně doručeno, bez omluvy nedostavil a zůstal tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle §101, odst. 3 o.s.ř.

4. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (uvedených vždy v závorce), ze kterých má za prokázané, že žalobkyně s žalovaným sjednali komunikačními prostředky na dálku dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, , kdy žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne peněžní prostředky ve výši 12899 Kč na nákup bílé techniky u , právnická osoba, a žalovaný se zavázal je vrátit společně s úrokem ve výši 22,26 % při RPSN 22,26,% v 15 měsíčních splátkách po 977 Kč, kdy celkem měl uhradit 14655Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně neposoudila (viz dále)). Žalovaný na úvěr vrátil 12 555,93 Kč, na předžalobní výzvu žalobkyně k úhradě žalované částky ze dne 18.9.2025 odeslané žalovanému dne 22.9.20255. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují shora uvedené skutečnosti. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalovaného (viz právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, přičemž žalobkyně k tomuto žádné konkrétnější skutečnosti v žalobě netvrdí, vyjma tohoto, že úvěruschopnost žalovaného posoudila z jedho příjmu 22 000Kč, kdy splátka měla činit jen 4% z jeho přijmu a odkazem na rozhodnutí NS ČR sp.zn. 33 cdo 1819/2023. Z těchto tvrzení a doložených listin, které k procesu prověřování úvěruschopnosti žalovaného zcela absentují nelze dospět k závěru, že žalobkyně řádně úvěruschopnost žalovaného posoudila. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, poskytovatel úvěru se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně v souvislosti s úvěruschopností tedy nedoložila relevantní důkazy prokazující skutečnost, že úvěruschopnost žalovaného skutečně zkoumala, kdy pouhá argumentace výši půjčky a výši příjmu žalovaného a odkaz na rozhodnutí NS ČR sp.zn. 33 Cdo 1819/2023 nemůže obstát ve světle aktuální evropské judikatury (srovnej např. rozhodnutí rozsudek SDEU - C-693/19 a C 831/19).

6. Pro doplnění soud uvádí, že neshledal důvody pro vyhovění návrhu žalobkyně na poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění tvrzení a označení důkazů podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.

7. Žalobkyně byla v průběhu řízení, resp. při jednání, řádně a konkrétně poučena o své povinnosti tvrzení a důkazní, zejména o nutnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem před uzavřením úvěrové smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a jakými podklady v té době disponovala. Přes toto poučení však žádná konkrétní skutková tvrzení v uvedeném směru nedoplnila ani nenabídla odpovídající důkazní návrhy.

8. Návrh na poskytnutí lhůty směřoval toliko k doplnění tvrzení a důkazů, které měla žalobkyně povinnost uplatnit již při podání žaloby, případně nejpozději v průběhu dosavadního řízení, a které se týkají skutečností existujících v době uzavření smluvního vztahu. Nešlo tedy o situaci, kdy by potřeba doplnění tvrzení či důkazů vyvstala až v důsledku průběhu dokazování.

9. Soud proto uzavřel, že poskytnutí další lhůty by bylo v rozporu se zásadou koncentrace řízení a hospodárnosti, neboť by nepřiměřeně prodlužovalo řízení, aniž by žalobkyně alespoň v obecné rovině naznačila, jaká konkrétní tvrzení a důkazy hodlá doplnit. Za této situace nebyl dán důvod pro postup vstřícný žalobkyni nad rámec její procesní odpovědnosti za unesení břemene tvrzení a důkazního.

10. Žalobkyně tedy neunesla důkazní břemeno o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, což se odrazilo ve skutkový závěr, že žalobkyně ve věci úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru neposoudila.

11. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o.z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel dle §3, odst.1), písm. d) ZSÚ a žalovaný jako spotřebitel dle §419 o.z. ve smyslu ustanovení §1810 a násl a §2390 a násl. o.z. a §2, odst.1 ZSÚ uzavřeli smlouvu o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalovanému poskytnuta předmětná částka (blíže k tomu závěry o skutkovém zjištění). S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy z pohledu prověření úvěruschopnosti žalovaného12. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18. V daném případě žalobkyně s ohledem na skutkové závěry je nutno uzavřít, že žalobkyně ve smyslu ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (např. sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či sp.zn. III. ÚS 4129/18) neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelských úvěrů řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu §3, odst. 1, písm. c) a §86 ZSÚ, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o úvěru dle §87 ZSÚ.

13. Pokud soud učinil závěr o neplatnosti spotřebitelském úvěru, zbývá se pak vypořádat s plněním, které v rámci úvěru žalovaný obdržel a co na něj žalobkyni případně vrátil. Obdržené peněžní prostředky ze strany žalované na úvěr je tedy nutno s ohledem na neexistenci jiného právního titulu považovat za bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z., dle kterého se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. pak ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ustanovení §87, odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči §2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení.

14. V daném případě tedy bezdůvodné obohacení představuje částku 12 899 Kč poníženou o případné úhrady, které v daném případě činily 12555,93 Kč. Bezdůvodné obohacení tak činí 343,07 Kč. Tuto částku odpovídající bezdůvodnému obohacení je pak žalovaný povinen žalobkyni vydat, a protože byl ve věci nečinný a v řízení neprokázal, jaká je doba přiměřená jejím možnostem, ve které by mohl vrátit jistinu, tak je povinen jej vydat společně s úroky z prodlení ve výši 11,5 % ročně dle ustanovení § 1970 o.z.., a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to od doby, kdy byl poprvé prokazatelně vyzván k vrácení dluhu a byla mu k tomu stanovena lhůta (výzva ze dne 18.9.2025 + 7 dnů) - viz výrok I.

15. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť tyto další nároky uplatněné žalobkyní nad rámec přiznané částky – vycházejí ze smlouvy, kterou soud posoudil jako neplatnou – viz výše (výrok II).

16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

17. Odůvodnění rozsudku odpovídá ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř.