8 C 109/2024

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Janků ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený datum bytem adresa pro zaplacení 5 360 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5360 Kč, a to vše v rámci pravidelných měsíčních splátek po 536 Kč, splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabyde právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při neuhrazení byť i jediné ze splátek včas či v řádné výši.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu o úrok z prodlení z částky 5360 Kč od 27.9.2018 do zaplacení ve výši 9 % zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 432,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 5360 Kč a úroku z prodlení z částky 5360 Kč od 27.9.2018 do zaplacení ve výši 9 % z titulu dvakrát postoupené pohledávky, která má původ v nevrácení úvěru ve výši 5360 Kč poskytnutého žalovanému dle smlouvy o úvěru č. číslo ze dne datum právním předchůdcem žalobkyně - společností právnická osoba., IČ IČO, se sídlem adresa (dále jen předchůdkyně žalobkyně), na který žalovaný nic nevrátil.

2. Žalovaný se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřil.

3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Právní zástupce žalobkyně omluvil svou neúčast při soudním jednání a souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez jeho účasti. Žalovaná se k prvnímu jednání, ačkoliv měl řádně doručeno, bez omluvy nedostavila a zůstala tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle §101, odst. 3 o.s.ř.

4. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují níže uvedené skutečnosti. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalovaného (viz právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, žalobkyně k tomuto nenabízí žádní tvrzení, současně k prokázání ověřování úvěruschopnosti žalovaného nenavrhuje žádné důkazy. Žalobkyně pak tím, že se nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.

5. Soud z obsahu spisu a z provedených důkazů dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně (dříve právnická osoba, nyní právnická osoba., IČ IČO, se sídlem adresa) s žalovaným sjednala komunikačními prostředky na dálku dne datum smlouvu o úvěru, kdy na základě této smlouvy poskytla žalované na jeho účet peněžní prostředky ve výši 5360 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit do 26.9.2018 společně s odměnou za půjčení, úvěr byl úročen sjednanou úrokovou sazbou 457,50% ročně, RPSN půjčky činilo dle smluvních podmínek 4900%. Částka 5360 Kč byla žalovanému připsána na jeho účet č. č. účtu. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný na úvěr ničeho nevrátil. Pohledávka vyplývající ze smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.12.2023 na společnost právnická osoba., IČ IČO, se sídlem adresa, následně tato společnost dne 19.12.2023 předmětnou pohledávku postoupila na žalobkyni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 11.1.2024, současně ji žalobkyně vyzvala k úhradě dlužné částky, přičemž na úvěr žalovaná nevrátila ničeho.

6. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o.z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel dle §3, odst.1), písm. d) ZSÚ a žalovaný jako spotřebitel dle §419 o.z. ve smyslu ustanovení §1810 a násl a §2390 a násl. o.z. a §2, odst.1 ZSÚ uzavřeli smlouvu o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 5360Kč (blíže k tomu závěry o skutkovém zjištění). S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy ve soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, kdy s ohledem na skutkové závěry a ustálenou judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soud ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 4129/18) lze uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu §3, odst. 1, písm. c) a §86 ZSÚ, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o úvěru dle §87 ZSÚ. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy o úvěr pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s § 588 o. z. pro nepřiměřenou výši sjednaného úroku a RPSN (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2017, sp.zn. 20 Cdo 1387/2016, 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018).

7. Podle ustanovení §87, odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči § 2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s principy ochrany spotřebitele nesporně vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o.z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení (srovnej důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). Lze tedy shrnout, že v případě aplikace ustanovení §87, odst.1 ZSÚ nelze uvažovat o přiznání úroku z prodlení, jako by tomu bylo u běžného bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla v rámci úvěru poskytnuta na jistině částka 5360 Kč, žalovaný nic nevrátil, proto je povinen vrátit částku 5360 Kč, přičemž za dobu přiměřenou možnostem žalovaného vzhledem k obecné povaze úvěru postupně splácet půjčenou částku a ohledem na principy ochrany spotřebitele soud považuje rozložení jistiny do 10 splátek (po 536 Kč), a to ve smyslu ustanovení §1931 o.z. pod ztrátou výhody splátek, čemuž pak odpovídá výrok I. Soud současně dospěl k závěru, že smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.1.2023 a 19.1.2023 jsou smlouvami, na základě kterých došlo ke změně v osobě věřitele pohledávky za žalovaným dle ustanovení § 1879 o.z. I přes skutečnost, že soud posoudil pohledávku žalobkyně za žalovaným právně odlišně, než bylo uvedeno v žalobě, svědčí i přesto žalobkyni v důsledku předmětné smlouvy o postoupení pohledávek aktivní věcná legitimace ve sporu (výrok I.).

8. Ve zbývajícím rozsahu (úrok z prodlení z částky 5360 Kč od 27.9.2018 do zaplacení ve výši 9%) soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť tento další nárok uplatněný žalobkyní nad rámec přiznané části jistiny úvěru vychází ze smlouvy, kterou soud posoudil jako absolutně neplatnou (výrok II).

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 432,70 Kč, přičemž tato částka představuje 29,06 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,53 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35,47 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 360 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Při stanovení výše odměny advokáta soud dospěl k závěru, že je namístě aplikovat zmíněné zvláštní ustanovení o náhradě nákladů řízení, neboť byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 14b odst. 1, advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným ve skutkově i právně obdobných věcech na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem, předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení. Vedle podmínky peněžitého plnění nepřesahujícího 50 000 Kč byla splněna i podmínka, že jde o návrh ve skutkově i právně obdobných věcech na ustáleném vzoru (bez konkrétnějších skutkových tvrzení) podávaný opakované týmž žalobcem, z činnosti soudu je pak známo, že žalobkyní bylo podáno na desítky žalob s obdobným obsahem a v zásadě se jednotlivé žaloby liší pouze individualizačními údaji, které vyplývají z doložených listin. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat celé požadované náklady. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.