8 C 143/2024

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Janků ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 9 356 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v celém jejím rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 9 356 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4081,66 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 302,98 Kč, úroku z prodlení z částky 5095,86 Kč od 28.9.2023 do zaplacení ve výši 8,05 %, úroku 21 % ročně z částky 5095,86 Kč od 28.9.2023 do zaplacení, vše z titulu postoupené pohledávky, která má původ v řádném nesplácení úvěru ve výši 12 000Kč poskytnutého žalovanému dle smlouvy o půjčce č. , číslo, ze dne , datum, právním předchůdcem žalobkyně - společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen předchůdkyně žalobkyně), úvěr byl zesplatněn, žalovaný vrátil na úvěr 12 676 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřil.

3. Žalobkyně při jednání setrvala na podané žalobě. Žalovaný se k prvnímu jednání, ačkoliv měl řádně doručeno, bez omluvy nedostavil a zůstal tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného dle §101, odst. 3 o.s.ř.

4. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují níže uvedené skutečnosti. . Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalovaného (viz právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, žalobkyně k tomuto žádné konkrétnější skutečnosti v žalobě netvrdí (obecně uvádí, že předchůdkyně posoudila před poskytnutím zápůjčky s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet, zejména provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy), k prokázání této skutečnosti označila pouze zákaznickou kartu. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, poskytovatel úvěru se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně pak netvrdila, že nějaké prověřovací úkony činila a ani po poučení dle §118a, odst. 1 a 3 o.s.ř. nedoložila v této souvislosti krom zákaznické karty žádné jiné důkazy. Žalobkyně tak v řízení neprokázala, že by předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru.

5. Soud z obsahu spisu a z provedených důkazů dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným podepsali dne 20.01.2012 smlouvu o půjčce č. , číslo, (spotřebitelský úvěr), kdy na základě uzavřené smlouvy měla právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného poskytnout peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Ve smlouvě se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za zápůjčku ve výši 10 032 Kč, jenž představuje úrok ve výši 1532 Kč, administrativní činnost 2 280Kč, hotovostní inkaso 6220 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 22 032 Kč se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 368 Kč. RPSN spotřebitelského úvěru činilo 63,91%. S žalovaným byl před sjednáním smlouvy o půjčce vypsána zákaznická karta, kde jsou uvedeny osobní údaje, bydliště, důvod půjčky, údaje o zaměstnání, výše příjmů, běžné měsíční výdaje a jaké podklady byly předloženy, přičemž příjem činí 5000Kč (ze zaměstnání), další čisté příjmy domácnosti 4800+7722+7000Kč, odhadované měsíční výdaje celkem 18 100Kč, externí splátky 0Kč, doložena měla být pracovní smlouva a výplatnice. Právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela jen ze skutečností sdělených žalovanou a jí předložených podkladů, sama si další skutečnosti o její úvěruschopnosti nezjišťovala a neověřovala. Žalovaný uhradil na předmětnou smlouvu o zápůjčce celkem částku 12 700Kč Kč. Pohledávky vyplývající ze smlouvy o zápůjčce, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2023 žalobkyni, a to s účinností ke stejnému dni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Před podáním žaloby pak žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky.

6. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 (obč.zák.) a zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně jako věřitel dle §2, písm. c) ZSÚ a žalovaný jako spotřebitel dle §2, písm. c) ZSÚ ve smyslu ustanovení §52 a násl. a §657 a násl. obč.zák. a §2, písm. a) ZSÚ uzavřeli 2 smlouvy o půjčce (spotřebitelský úvěr), na základě kterých bylo žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 12 000, kterou se zavázal splácet 60 v týdenních (sedmidenních) splátkách, přičemž roční procentní sazba nákladů (RPSN) na každou z půjček činila 63,91%. S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a souladu obsahu půjčky s dobrými mravy.

7. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18. Dané závěry nepochybně platily v době uzavírání předmětných smluv i za účinnosti tehdejší právní úpravy poskytování úvěrů (ZSÚ). V daném případě právní předchůdkyně vycházela jen z údajů poskytnutých žalovaným a zřejmě i z předložených listin, avšak tyto skutečnosti nijak nedoložila. Stejně tak žalobkyně netvrdila, a nedoložila, že sama aktivně vedle získaných informací od žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně získala další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně jejich prostřednictvím tvrzení spotřebitele ověřila, kdy za vhodné jiné zdroje lze považovat i veřejné dostupné rejstříky. Žalobkyně tak i po poučení neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelských úvěrů řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o půjčce.

8. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětných smluv pro jejich zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč.z. S ohledem na spotřebitelský charakter uzavřených smluv je zapotřebí i bez návrhu zkoumat, za jakých okolností byly uzavřeny, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2017, sp.zn. 20 Cdo 1387/2016). V předmětné věci z úvěrové smlouvy plynou skutková zjištění, která soud shrnul shora, a to o výši úvěru, počtu splátek, výši RPSN. To vše ve svém souhrnu činí předmětné smlouvy o půjčíce pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Posuzovanou smlouvou se žalovaný zavázal k placení souhrnného poplatku. Ujednání o souhrnném poplatku, které soud považuje za cenu za poskytnutí půjčky (tedy úrok), je svou výší zcela nepřiměřené. Tato odměna za každou půjčku činí 83% z jistiny spotřebitelského úvěru. Z ustálené judikatury nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018) vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že zmíněná RPSN korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu se splatností do jednoho roku se v období 1/2012 pohybovala na úrovni cca 16,5%, z čehož vyplývá, že cena za poskytnutí půjčky v podobě souhrnného poplatku uvedeného ve smlouvách převyšuje 4 násobně výši obvyklé RPSN poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy. Z těchto závěrů je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně při sjednávání podmínek smluv nepostupovala v souladu s dobrými mravy, když smlouvu uzavírala s tak vysokou odměnou za půjčku a RPSN, a proto je tedy třeba smlouvy považovat za neplatné právní úkony dle § 39 o.z. Jednotlivá ujednání smlouvu jsou pak provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání neúměrně vysokého souhrnného poplatku by předchůdkyně žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila. Smlouva je proto neplatná jako celek.

9. S ohledem na smlouvu o postoupení pohledávek došlo ke změně v osobě věřitele pohledávky za žalovaným dle ustanovení § 1879 o.z. a žalobkyni tak svědčí aktivní věcná legitimace ve sporu pro případ vydání bezdůvodného obohacení. Ve věci zbývalo pak jen posoudit, zda na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy a za jakých podmínek má žalovaný takové obohacení vydat. Podstatné ve věci z hlediska případného vydání bezdůvodného obohacení však je, že žalovanému byla v rámci úvěru poskytnuta na jistině částka 12 000 Kč, žalovaný však na úvěr vrátil částku 12 676Kč, tedy vznikl mu přeplatek, tudíž v daném případě nelze uvažovat o přiznání bezdůvodného obohacení žalobkyni a žaloba tak musela být v celém rozsahu zamítnuta. (výrok I.).

10. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při úvaze o poměru úspěchu ve věci soud vyšel z ustálené judikatury, podle které soud musí rozhodnout o celém nároku, tedy i o příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Procesně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný (žalobkyně neuspěla ze 100% ), a proto by měl po žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu mu však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly, když byl po celou dobu řízení pasivní, soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II).