8 C 143/2025

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Janků ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 54 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 280 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 280 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 11.7.2025 domáhá po žalované zaplacení částky 54 400 Kč s úrokem z prodlení z částky z částky 54400 Kč od 21.02.2025 do zaplacení ve výši 12 % představující nesplacené peněžní prostředky s příslušenstvím poskytnuté mu žalobkyní dle smlouvy o úvěru ze dne , datum, , kdy jistina úvěru činila 40 000Kč, souhrnný poplatek za zapracování pak 41 120Kč, kdy žalovaná uhradila jen 26 720 Kč, když před poskytnutím úvěru žalobkyně měla řádně prověřit úvěruschopnost žalované.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Žalobkyně omluvila svou neúčast při soudním jednání a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci bez jeho účasti. Žalovaná se k jednání, ačkoliv měla řádně doručeno, bez omluvy nedostavila a zůstal tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle §101, odst. 3 o.s.ř.

4. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (uvedených vždy v závorce), ze kterých má za prokázaná následující skutková zjištění, že žalobkyně jakožto právnická osoba poskytující úvěry a žalovaná, jakožto fyzická osoba (spotřebitel), dne , datum, sjednaly společně smlouvu o úvěru č. , anonymizováno, , kdy na základě předmětné smlouvy byla žalované poskytnut hotovostně úvěr ve výši 40 000 Kč (viz úvěrová smlouva). Ve smlouvě byl sjednán poplatek za zapracování a doručení úvěru ve výši 12000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso ve výši 12 800 Kč a úrok v souhrnné výši 16 320 Kč, zápůjční úroková sazba činila 51,40% ročně, RPSN úvěru 123,69% (viz úvěrová smlouva, informace o úvěru), kdy celková částka k vrácení činila 81 120Kč. Žalovaný se zavázal úvěr včetně příslušenství a poplatků vrátit ve 104 týdenních splátkách po 780Kč (viz úvěrová smlouva). Žalobkyně před poskytnutím úvěru sepsala evidenční kartu, kde jsou informace o žalované a jejích poměrech, kdy příjmy domácnosti mají činit 20 697 Kč, výdaje pak 6953 Kč, životní minimum na ověření 7520 Kč, nebankovní závazky činí 1313 Kč, disponibilní zůstatek 4911 Kč, v evidenční kartě nejsou žádné údaje, jak mimo sdělených údajů žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované (viz evidenční karta klienta). Žalovaná na předmětný úvěr postupně splatila celkem 26 720Kč (viz informace o smlouvě - přehled splácení). Žalobkyně žalovanou upomínala o úhradu dluhu, naposledy pak předžalobní upomínkou zaslanou dne 9.12.2024 (viz předžalobní výzva, podací arch).

5. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují shora uvedené skutečnosti. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalované (viz právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, žalobkyně k tomuto sice konkrétní skutečnosti v žalobě tvrdí, dokonce že sama úvěruschopnost prověřovala, k prokázání této skutečnosti však označila jen kartu zákazníka. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, poskytovatel úvěru se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně v souvislosti s úvěruschopností nedoložila žádné důkazy prokazující, že úvěruschopnost zkoumala nad rámec sdělných údajů žalovanou, když takové skutečnosti z jí předložených důkazů nevyplývají. Žalobkyně pak tím, že se nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. o chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované, a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni v podobě jiného právního posouzení věci.

6. Soud pak ze skutkových zjištění učinil následující skutkové závěry. Žalobkyně jako právnická osoba poskytující úvěry a žalovaná jako fyzická osoba – spotřebitel – dne , datum, uzavřely smlouvu o úvěru č. , anonymizováno, . Na jejím základě byl žalované hotovostně poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Součástí smlouvy byl poplatek za zapracování a doručení úvěru ve výši 12 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso ve výši 12 800 Kč a úrok v souhrnné výši 16 320 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 51,40 % ročně a RPSN úvěru 123,69 %. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala vrátit, činila 81 120 Kč. Úvěr měl být splacen ve 104 týdenních splátkách po 780 Kč.

7. Před poskytnutím úvěru žalobkyně sepsala evidenční kartu obsahující údaje o žalované a jejích majetkových a příjmových poměrech. Příjmy domácnosti byly uvedeny ve výši 20 697 Kč, výdaje ve výši 6 953 Kč, životní minimum pro ověření 7 520 Kč, nebankovní závazky ve výši 1 313 Kč a disponibilní zůstatek 4 911 Kč. V evidenční kartě nejsou uvedeny žádné další údaje o tom, jakým způsobem žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované nad rámec jí sdělených informací.

8. Žalovaná na předmětný úvěr postupně uhradila celkem 26 720 Kč. Žalobkyně žalovanou opakovaně upomínala k úhradě dluhu, přičemž poslední výzva byla žalované zaslána dne 9. 12. 2024 formou předžalobní upomínky.

9. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o.z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel dle §3, odst.1), písm. d) ZSÚ a žalovaná jako spotřebitel dle §419 o.z. ve smyslu ustanovení §1810 a násl a §2390 a násl. o.z. a §2, odst.1 ZSÚ uzavřely smlouvu o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalované poskytnuta částka 40 000Kč (blíže k tomu závěry o skutkovém zjištění). S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a souladu obsahu půjčky s dobrými mravy.

10. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18. V daném případě žalobkyně vycházela jen z údajů poskytnutých žalovaným, když svá tvrzení o prověřování žalované z jiných zdrojů neprokázala. Pokud se pak žalobkyně nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, přišla o možnost být poučena soudem ve smyslu § 118a o.s.ř. o chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného (zejména aktivního zjišťování a prověřování), a vzhledem k absenci doložení takových tvrzení je nutno též shodně uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalované ve smyslu §3, odst. 1, písm. c) a §86 ZSÚ, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o úvěru dle §87 ZSÚ.

11. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s § 588 o. z., s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu (srovnej např. rozhodnutí sp.zn. 20 Cdo 1387/2016, 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018), kdy sjednaná odměna za úvěr (úrok), zde reprezentována úrokem výši 16320 Kč, poplatkem za zapracování a doručení úvěru ve výši 12000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši 12 800Kč, činila přes 100% jistiny, RPSN pak činilo 123,69%, přičemž za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. V daném případě dle údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) činil průměrný úrok 9,54 % ročně, RPSN v rozhodném období cca 10%, úroky a RPSN ve smlouvě tak jsou cca 10 krát větší. Z toho důvodu dospěl soud k závěru, že ujednání o platbách nad rámec půjčené jistiny je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a je proto podle ustanovení § 588 o. z. neplatné, kdy ujednání o úrocích a dalších poplatcích přitom představuje neoddělitelnou část smlouvy o úvěru. Toto ujednání tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Je-li pak nemravná taková součást smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání a tudíž neplatná.

12. Pokud soud učinil závěr o neplatnosti spotřebitelském úvěru, zbývá se pak vypořádat s plněním, které v rámci úvěru žalovaná obdržela a co na něj žalobkyni případně vrátila. Obdržené peněžní prostředky ze strany žalované na úvěr je tedy nutno s ohledem na neexistenci jiného právního titulu považovat za bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z., dle kterého se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. pak ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ustanovení §87, odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči § 2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení.

13. V daném případě tedy bezdůvodné obohacení představuje částku 40 000 Kč poníženou o celkové úhrady ve výši 26 720Kč, tj. 13 280 Kč. Tuto částku odpovídající bezdůvodnému obohacení je pak žalovaná povinna žalobkyni vydat, a protože byla ve věci nečinná a v řízení neprokázala, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, ve které by mohla vrátit jistinu, tak je povinna jej vydat společně s úroky z prodlení ve výši 12% ročně dle ustanovení § 1970 o.z.., a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to nejdříve od data, kdy žalovanou vyzvala k úhradě dluhu ( výzva byla zaslána dne 9.12.2024, splatnost byla vázána na dobu 14 dnů od doručení výzvy). Protože však žalobkyně požadoval přiznat úrok až od 21.2.2025, byla přiznán úrok z bezdůvodného obohacení od tohoto data (viz výrok I).

14. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť tyto další nároky uplatněné žalobkyní nad rámec přiznané části jistiny úvěru vycházejí ze smlouvy, které soud posoudil jako absolutně neplatnou (výrok II).

15. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při úvaze o poměru úspěchu ve věci soud vyšel z ustálené judikatury, podle které soud musí rozhodnout o celém nároku, tedy i o příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Procesně úspěšným účastníkem řízení byla žalovaná (žalobkyně uspěla jen co do částky 13280 Kč, neuspěla v částce více než 41 120 Kč jen na jistině, a proto by měla po žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu ji však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly, když byla po celou dobu řízení pasivní, soud proto rozhodl tak, je uvedeno ve výroku III.