8 C 164/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Janků ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 541 Kč, a to vše v rámci pravidelných měsíčních splátek po 654,10 Kč, splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabyde právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při neuhrazení byť i jediné ze splátek včas či v řádné výši.

II. Žaloba ve zbývajícím rozsahu o částku 13 459 Kč, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.1.2016 do 30.6.2016 ve výši 7,05%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.7.2016 do 31.12.2016 ve výši 7,05%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.1.2017 do 30.6.2017 ve výši 7,05%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.7.2017 do 31.12.2017 ve výši 7,05%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.1.2018 do 30.6.2018 ve výši 7,50%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.7.2018 do 31.12.2018 ve výši 8,00%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.1.2019 do 30.6.2019 ve výši 8,75%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.7.2019 do 31.12.2019 ve výši 9,00%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.1.2020 do 30.6.2020 ve výši 9,00%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.7.2020 do 31.12.2020 ve výši 7,25%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.1.2021 do 30.6.2021 ve výši 7,25%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.7.2021 do 31.12.2021 ve výši 7,50%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.1.2022 do 30.6.2022 ve výši 10,75%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.7.2022 do 31.12.2022 ve výši 14,00%, úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 1.1.2023 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí a kapitalizovaný úrok ve výši 461 Kč od 6.2.2008 do 11.2.2009, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím (viz výrok II) s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen předchůdkyně žalobkyně), uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] kdy na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s jistinou půjčky i souhrnný poplatek ve výši 13920 Kč, který představoval smluvně sjednané příslušenství pohledávky, celkem se tak zavázal původnímu věřiteli splatit celkovou částku ve výši 33 920 Kč, a to v 53 pravidelných týdenních splátkách, které měly být spláceny v hotovosti k rukám osoby pověřené původním věřitelem. Žalovaný půjčku včetně sjednaného příslušenství nesplatil řádně a včas, ani ke dni splatnosti poslední splátky, tj. ke dni 11.2.2009, když původnímu věřiteli uhradil jen částku ve výši 13459 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], uzavřené mezi původním věřitelem a přechodným věřitelem [právnická osoba] [anonymizováno], došlo s účinností ke dni 1.7.2015 k postoupení pohledávky na přechodného věřitele (dále jen jako„ Přechodný věřitel"), přičemž změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 25.6.2015. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi přechodným věřitelem spol. [anonymizována dvě slova] a žalobkyní [název žalobkyně] došlo k témuž dni k postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni, přičemž žalovaná byla o změně věřitele informován přípisem ze dne [datum]. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

2. Žalovaný se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřil.

3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Právní zástupce žalobkyně omluvil svou neúčast při soudním jednání a souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez jeho účasti. Žalovaný se k prvnímu jednání, ačkoliv měl řádně doručeno, bez omluvy nedostavil a zůstal tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle §101, odst. 3 o.s.ř.

4. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (uvedených vždy v závorce), ze kterých má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) s žalovaným podepsaly dne [datum] smlouvu o půjčce, kdy na základě uzavřené smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem (viz smlouva o půjčce). V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za zápůjčku ve výši 13920Kč, kdy celkovou dlužnou částku ve výši 33 920 Kč se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 53 týdenních splátkách po 640 Kč (viz smlouva o půjčce). RPSN spotřebitelského úvěru je uvedeno ve všeobecných obchodních podmínkách a činilo dle smlouvy 206,8%, v podmínkách je dále pod článkem 15 zakotvena rozhodčí doložka, kdy spor mezi účastníky měl rozhodovat rozhodce jmenovaný správcem seznamu rozhodců vedený [právnická osoba] (viz VOP). Žalovaný uhradil na předmětnou smlouvu o půjčce celkem částku 13459 Kč (tvrzeno v žalobě). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], uzavřené mezi původním věřitelem a přechodným věřitelem [právnická osoba] [anonymizováno], došlo s účinností ke dni [datum] k postoupení pohledávky na přechodného věřitele přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne [datum] (viz smlouva o postoupení pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky), přičemž na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi přechodným věřitelem spol. [anonymizována dvě slova] a žalobkyní došlo k témuž dni k postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni, přičemž žalovaný byl o změně věřitele informován přípisem ze dne 13.09.2018 (viz smlouva o postoupení pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky). Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

5. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují shora uvedené skutečnosti. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalovaného (viz právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, žalobkyně k tomuto žádné skutečnosti v žalobě netvrdí. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, poskytovatel úvěru se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně pak netvrdila, že by úvěruschopnost žalované nějak prověřovala, natož že by sama nějaké prověřovací úkony činila a nedoložila v této souvislosti žádné důkazy. Žalobkyně pak tím, že se nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované a výši sjednané odměny a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.

6. Při svém rozhodnutí pak soud vycházel z tohoto závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) s žalovaným podepsali dne [datum] smlouvu o půjčce, kdy na základě uzavřené smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za zápůjčku ve výši 13920Kč, kdy celkovou dlužnou částku ve výši 33920 Kč se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 53 týdenních splátkách po 640 Kč, při RPSN spotřebitelského úvěru ve výši 206,8%, které uvedeno jen ve všeobecných obchodních podmínkách. Pod článkem 15 VOP je zakotvena rozhodčí doložka, kdy spor mezi účastníky měl rozhodovat rozhodce jmenovaný správcem seznamu rozhodců vedený Společností pro rozhodčí řízení a.s. Žalovaný uhradil na předmětnou smlouvu o půjčce celkem částku 13459Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka postoupena na přechodného věřitele ([právnická osoba] [anonymizováno]), která později předmětnou pohledávku postoupila na žalobkyni, přičemž žalovaný byl o postoupení vždy vyrozuměn. Žalovaný žalovanou částku neuhradil ani k předžalobní výzvě.

7. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 (obč. zák.) a zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelského úvěru ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně jako věřitel dle §3, písm. b) ZSÚ a žalovaný jako spotřebitel dle §3, písm. a) ZSÚ ve smyslu ustanovení §52 a násl. a §657 a násl. obč.zák. a §1 ZSÚ uzavřeli smlouvu o půjčce (spotřebitelský úvěr), na základě které bylo žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 20000Kč, kterou se zavázal splácet v 53 týdenních (sedmidenních) splátkách po 640 Kč, kdy celkem měla spolu se souhrnným poplatkem za půjčku vrátit 39 920 Kč, přičemž roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 206,8%. S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a souladu obsahu půjčky s dobrými mravy.

8. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18. Dané závěry nepochybně platily v době uzavírání předmětných smluv i za účinnosti tehdejší právní úpravy poskytování úvěrů (ZSÚ). V daném případě žalobkyně ve věci nijak neprokázala, jak posuzovala úvěruschopnost žalované. Stejně tak žalobkyně netvrdila, a nedoložila, že sama aktivně vedle získaných informací od žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně získala další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně jejich prostřednictvím tvrzení spotřebitele ověřila, kdy za vhodné jiné zdroje lze považovat i veřejné dostupné rejstříky. Žalobkyně pak tím, že se nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, přišla o možnost být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a vzhledem k absenci tvrzení a doložení takových tvrzení je nutno uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelských úvěrů řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o půjčce dle ustanovení §9 ZSÚ.

9. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč.z. S ohledem na spotřebitelský charakter uzavřených smluv je zapotřebí i bez návrhu zkoumat, za jakých okolností byly uzavřeny, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2017, sp.zn. 20 Cdo 1387/2016). V předmětné věci z úvěrové smlouvy plynou skutková zjištění, která soud shrnul shora, a to o výši úvěru, počtu splátek, výši RPSN a její umístěný ve VOP a rozhodčí doložky. To vše ve svém souhrnu činí předmětné smlouvy o půjčíce pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Samotný fakt, že smlouva byla formulářově předtištěna, neumožňovala žalovanému její modifikaci, nemá ještě samo osobě na platnost úvěrové smlouvy dopad vyznívající v její neprospěch, avšak je-li v uvedené smlouvě i rozhodčí doložka, kdy je zřejmé, že pokud by žalovaný neakceptoval rozhodčí doložku, právní předchůdkyně by spotřebitelský úvěr neposkytla, nelze od této skutečnosti zcela odhlédnout, pokud celkové smluvní podmínky pro poskytnutí úvěru, mající spotřebitelský charakter, jsou významně nepřiměřené. Posuzovanou smlouvou se žalovaný zavázal k placení souhrnného poplatku ve výši 13 920Kč při půjčce 20000 Kč. Ujednání o souhrnném poplatku, které soud považuje za cenu za poskytnutí půjčky (tedy úrok), je svou výší zcela nepřiměřené. Tato odměna za půjčku činí 69% z jistiny spotřebitelského úvěru, a to vždy při splatnosti spotřebitelského úvěru do 53 týdnů po 640 Kč, roční procentní sazba nákladů spotřebitelského činí dle Smlouvy 206,8%. Z ustálené judikatury nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018) vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že zmíněná RPSN úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu se splatností do jednoho roku se v období 2/2008 pohybovala na úrovni cca 13,60 %, z čehož vyplývá, že cena za poskytnutí půjčky v podobě souhrnného poplatku uvedeného ve smlouvách převyšuje 15násobně výši obvyklého RPSN poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy. Z těchto závěrů je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně při sjednávání podmínek smlouvy nepostupovala v souladu s dobrými mravy, když smlouvu uzavírala s tak vysokou odměnou za půjčku a RPSN, ve smlouvě sjednávala s žalovaným rozhodčí doložku, kdy tím chtěla vyloučit možné posouzení souladu s dobrými mravy takové smlouvy soudem, a proto je tedy třeba smlouvu považovat za neplatnou dle § 39 o.z. Jednotlivá ujednání smlouvy jsou pak provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání neúměrně vysokého souhrnného poplatku a rozhodčí doložky by předchůdkyně žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčila. Smlouva je proto neplatná jako celek.

10. Pokud soud učinil závěr o neplatnosti spotřebitelském úvěru, zbývá pak se vypořádat s plněním, které v rámci úvěru žalovaný obdržel a co na ně právní předchůdkyni žalobkyně či nyní žalobkyni vrátil, přičemž pokud soud ve věci dovodil i neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti žalovaného, je v tomto ohledu nutné vycházet z ustanovení §9 ZSÚ a podpůrně též nové úpravy spotřebitelských úvěrů dle §87 zákona č. 257/2016 Sb.

11. Podle ustanovení §87, odst.1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. je pak žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení. Ze speciálního ustanovení č. 257/2016 Sb ve spojení s principy ochrany spotřebitele nesporně vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. č. 257/2016 Sb rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení (srovnej důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). Lze tedy shrnout, že v případě aplikace ustanovení §87, odst.1 č. 257/2016 Sb nelze uvažovat o přiznání úroku z prodlení, jako by tomu bylo u běžného bezdůvodného obohacení, přičemž tuto úpravu je nutné so hledem na principy ochrany spotřebitele aplikovat i na úvěry uzavírané za staré úpravy.

12. Žalovanému byla v rámci úvěru poskytnuta na jistině částka 20000Kč, přičemž vrátil 13459Kč, proto je povinen vrátit zbytek jistiny ve výši 6 541 Kč. Pokud jde o výklad povinnosti vrátit jistinu úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele za situace, kdy spotřebitel (účastník) je v průběhu řízení nečinný, bude nepochybně soudní praxí a judikaturou upřesňován a ustálen. Soud v daném případě považuje za dobu přiměřenou možnostem žalovaného vzhledem k obecné povaze úvěru postupně splácet půjčenou částku a ohledem na principy ochrany spotřebitele rozložení jistiny do 10 splátek po 654,10Kč, a to ve smyslu ustanovení §1931 o.z. pod ztrátou výhody splátek, čemuž pak odpovídá výrok I. Soud současně dospěl k závěru, že smlouvy o postoupení pohledávek jsou smlouvy, na základě kterých došlo ke změně v osobě věřitele pohledávky za žalovaným dle ustanovení § 1879 o.z.. I přes skutečnost, že soud posoudil pohledávku žalobkyně za žalovaným právně odlišně, než bylo uvedeno v žalobě, svědčí i přesto žalobkyni v důsledku předmětné smlouvy o postoupení pohledávek aktivní věcná legitimace ve sporu (výrok I.).

13. Ve zbývajícím rozsahu (viz výrok II) soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť tyto další nároky uplatněné žalobkyní nad rámec přiznané části jistiny úvěru vycházejí ze smlouvy, kterou soud posoudil jako absolutně neplatnou (výrok II).

14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při úvaze o poměru úspěchu ve věci soud vyšel z ustálené judikatury, podle které soud musí rozhodnout o celém nároku, tedy i o příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Procesně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný (žalobkyně uspěla jen do částky 6541Kč, žalovala přitom 20 000Kč a příslušenství), a proto by měl proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu mu však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly, když byl po celou dobu řízení pasivní, soud proto rozhodl tak, je uvedeno ve výroku III.