8 C 171/2025

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Janků ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 16 798 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 930 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 930 Kč od 2.8.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ve zbývajícím rozsahu o částku 10 868 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1631,89 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 824,05 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 7258,93 Kč od 21.2.2025 do 1.8.2025 ve výši 14,75 %., zákonný úrok z prodlení z částky 1 328,93 Kč od 2.8.2025 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 8 % ročně z částky 6906,51 Kč od 21.2.2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 26.8.2025 domáhala po žalované zaplacení částky 16798 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1631,89 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 824,05 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 7258,93 Kč od 21.2.2025 do 1.8.2025 ve výši 14,75 %., zákonný úrok z prodlení z částky 1 328,93 Kč od 2.8.2025 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 8 % ročně z částky 6906,51 Kč od 21.2.2025 do zaplacení. , kdy uplatněný nárok odůvodňuje postoupenou pohledávkou z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne , datum, č. , anonymizováno, s právním předchůdcem žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), na základě které žalovaná obdržela v místě svého bydliště finanční hotovost ve výši 8 000 Kč, kdy žalovaná se zavázala uhradit za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy částku ve výši 3920 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1120 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1140 Kč , a to ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1062 Kč, kdy celkově se tak žalovaná zavázala původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 14868 Kč, přičemž poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 18.1.2023 ve výši 1000Kč.

2. Žalovaná se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřila.

3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Žalovaná se k prvnímu jednání, ačkoliv měla řádně doručeno, bez omluvy nedostavila a zůstala tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované dle §101, odst. 3 o.s.ř.

4. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (uvedených vždy v závorce), ze kterých má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly dne , datum, smlouvu o úvěru č. , anonymizováno, , kdy na základě uzavřené smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy v místě bydliště žalované, což žalovaná stvrdila podpisem smlouvy (viz smlouva o úvěru). V předmětné smlouvě se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně vedle jistiny úrok v celkové výši 406 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 3920Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1102Kč, poplatek za inkaso v hotovosti ve výši 1440Kč (viz smlouva o úvěru ). Celkovou dlužnou částku ve výši 14 868 Kč s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 6868 Kč se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 1062Kč, RPSN spotřebitelského úvěru činilo dle smlouvy 272,44% (viz smlouva o úvěru). Ve smluvních podmínkách je zakotvena smluvní pokuta 0,1% z dlužné částky, se kterou je v prodlení (max.500Kč za každou splátku v prodlení), poplatek za výzvu k zesplatnění pohledávky ve výši 1500Kč, poplatek za upomínku ve výši 750Kč (viz smlouva o úvěru). K prověření úvěruschopnosti žalované žalobkyně žádná tvrzení ani důkazy nenabídla. Žalovaná uhradila na předmětnou smlouvu o úvěru předchůdkyni žalobkyně celkem částku 2070Kč (tvrzení žalobkyně, transakční historie). Pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.3.2025 žalobkyni, s účinností k 25.3.2025 (viz smlouva o postoupení pohledávky, seznam postoupených pohledávek), přičemž postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně (viz oznámení o postoupení pohledávky). Před podáním žaloby pak žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky (viz předžalobní upomínka, kopie podacího lístku).

5. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují shora uvedené skutečnosti. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalované (viz právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, žalobkyně k tomuto žádné konkrétnější skutečnosti v žalobě netvrdí, k prokázání této skutečnosti neoznačila žádné důkazy. Povinnost posoudit úvěruschopnost je však objektivní a poskytovatel úvěru se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně pak netvrdila, že nějaké prověřovací úkony činila a ani po poučení dle §118a, odst. 1 o.s.ř. a nedoložila v této souvislosti žádné důkazy. Žalobkyně tak v řízení neprokázala, že by předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalované před poskytnutím předmětného úvěru.

6. Při svém rozhodnutí pak soud vycházel z tohoto závěru o skutkovém stavu. Žalovaná uzavřela dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru č. , anonymizováno, , na jejímž základě jí byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy v jejím bydlišti. Ve smlouvě se žalovaná zavázala uhradit vedle jistiny také úrok ve výši 406 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru 3 920 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 102 Kč a poplatek za inkaso v hotovosti 1 440 Kč. Celková dlužná částka činila 14 868 Kč, přičemž celkové náklady spotřebitelského úvěru dosahovaly 6 868 Kč. Úhrada měla proběhnout ve 14 měsíčních splátkách po 1 062 Kč. RPSN uvedené ve smlouvě činilo 272,44 %. Smluvní ujednání obsahovala rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky, s níž je dlužnice v prodlení, maximálně 500 Kč za každou opožděnou splátku, a dále poplatek za výzvu k zesplatnění 1 500 Kč a poplatek za upomínku 750 Kč. Žalobkyně neuvedla žádná tvrzení ani důkazy o prověření úvěruschopnosti žalované. Žalovaná na úvěr uhradila celkem 2 070 Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 12. 3. 2025, s účinností od 25. 3. 2025, a postoupení bylo žalované písemně oznámeno. Před podáním žaloby žalobkyně zaslala žalované výzvu k úhradě dlužné částky.

7. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o.z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel dle §3, odst.1), písm. d) ZSÚ a žalovaná jako spotřebitel dle §419 o.z. ve smyslu ustanovení §1810 a násl a §2390 a násl. o.z. a §2, odst.1 ZSÚ uzavřeli smlouvy o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalovaném poskytnuta částka 8 000 Kč v hotovosti, kterou se zavázala splácet v 14 měsíčních splátkách po 1062 Kč, kdy celkem měl vrátit se všemi úroky a poplatky 14 868 Kč, přičemž roční procentní sazba nákladů (RPSN) na úvěr činila 272,44%. S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a souladu obsahu úvěru (zejména odměny za poskytnutí úvěru a dalších poplatků ) s dobrými mravy.

8. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích (např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) opakovaně uvádí, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18. Obecné soudy jsou tak povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20), s účinností od 29.5.2022 je tato povinnost zakotvena přímo v ustanovení §87 ZSÚ.

9. V daném případě žalobkyně netvrdila ani neprokázala, z jakých konkrétních podkladů bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno. Stejně tak žalobkyně netvrdila, ani nedoložila, že sama aktivně vedle získaných informací od žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně získala další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně jejich prostřednictvím tvrzení spotřebitele ověřila, kdy za vhodné jiné zdroje lze považovat i veřejné dostupné rejstříky a databáze. Pokud pak předchůdkyně žalobkyně neprověřila skutečnosti ohledně exekucí povinné, a zda má skutečně z čeho splácet, nelze uzavřít jinak, než prověření žalované nebylo dostatečné a řádné. Toto samo o sobě již stačí k učinění závěru, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru ve smyslu §3, odst. 1, písm. c) a §86 ZSÚ, a to s důsledky z toho plynoucími dle §87 ZSÚ v podobě neplatnosti smlouvy.

10. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s § 588 o. z. S ohledem na spotřebitelský charakter uzavřených smluv je totiž zapotřebí i bez návrhu zkoumat, za jakých okolností byla smlouva uzavřen, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2017, sp.zn. 20 Cdo 1387/2016). V předmětné věci z úvěrové smlouvy plynou skutková zjištění, která soud shrnul shora, a to o výši úvěru, počtu splátek, výši RPSN a smluvních pokutách a dalších jednostranných podmínkách, poplatcích a odměnách. To vše ve svém souhrnu činí předmětnou smlouvu o zápůjčce pro rozpor s dobrými mravy neplatnou. Samotný fakt, že smlouva byla formulářově předtištěny, neumožňovala žalované její modifikaci, nemá ještě samo osobě na platnost úvěrové smlouvy dopad vyznívající v její neprospěch, avšak, pokud celkové smluvní podmínky pro poskytnutí úvěru, mající spotřebitelský charakter, jsou významně nepřiměřené, jednostranné (povinnosti klade smlouva v zásadě jen žalovanému), musí mít tato skutečnost významný dopad na platnost smlouvy. Posuzovanou smlouvou se žalovaná zavázala k placení celkových nákladů úvěru ve výši 8592Kč. Ujednání o úhradě za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a poplatku za inkaso soud považuje za cenu za poskytnutí půjčky (tedy úrok), přičemž není rozhodné, jak jsou jednotlivé položky ve smlouvě nazývány. Je nepochybné, že tyto částky představují část odměny, kterou předchůdkyně žalobkyně požadovala za poskytnutí úvěru. Touto odměnou je úrok bez ohledu na to, zda je vyjádřen procentní sazbou nebo zda je vyjádřen konkrétní částkou. Uvedené částky v souhrnu totiž zjevně představují ujednání o předpokládaném výnosu pro společnost. Takové rozčlenění má soud za ryze formální; jeho smyslem je toliko učinit výši sjednaného úroku vizuálně příznivější ( v daném případě 8% ročně)tím, že určité části faktického úroku jsou označeny jako jiné platby, čímž dochází k zastření ujednání o úroku.

11. Odměna za úvěr však v daném případě činí cca 86 % z jistiny spotřebitelského úvěru, a to při splatnosti spotřebitelského úvěru do 14 měsíců po 1062 Kč, roční procentní sazba nákladů spotřebitelského činí dle smlouvy 272,44%. Ekonomická podstata úvěru spočívá v právu inkasovat úrok coby odměnu za poskytnutí finančních prostředků (časová hodnota peněz); smluvní strany požívají široké, smluvní volnosti co do stanovení výše úroku, která tak může reagovat na individuální okolnosti každého případu. Z této perspektivy je ovšem naprosto protismyslné, aby se těžiště odměny nacházelo v poplatcích, tj. v samotné administrativně-technické obsluze pohledávky. Za dané situace má soud za to, že rozdělení poplatku do jednotlivých položek, zastírá skutečnou povahu ujednání o poplatku, tj. že se jedná ve svém důsledku o úrok. Rozčlenění této částky do jednotlivých položek pro spotřebitele může být nesrozumitelné, jakkoli je ve smlouvě uvedeno, neboť je zřejmé, že při sjednávání smlouvy neměl žalovaný žádný prostor pro individuální dojednávání výše jednotlivých položek. Ujednání o poplatcích a odměně je tedy v tom, že se skládá z jednotlivých položek, ujednáním simulovaným. Podle § 555 odst. 2 o. z. přitom platí, že má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Zastřeným ujednáním je tu ujednání o úroku ve smyslu §2392 odst. 1 o.z.

12. Z ustálené judikatury nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018) pak vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že zmíněná roční úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu se v období 8/2022 pohybovala na úrovni cca 10,11 %, z čehož vyplývá, že cena za poskytnutí půjčky v podobě souhrnného poplatku uvedeného ve smlouvě převyšuje 27 násobně výši obvyklého úroku (i RPSN) poskytovaného bankami v době uzavření smluv. Z toho důvodu dospěl soud k závěru, že ujednání o platbách nad rámec půjčené jistiny je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a je proto podle ustanovení § 588 o. z. neplatné. Ujednání o úrocích smluvních pokutách a dalších poplatcích přitom představuje neoddělitelnou část smlouvy o úvěru. Toto ujednání tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Je-li pak nemravná taková součást smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání.

13. Pokud soud učinil závěr o neplatnosti spotřebitelském úvěru, zbývá pak se vypořádat s plněním, které v rámci úvěru žalovaná obdržela a co na ně právní předchůdkyni žalobkyně či nyní žalobkyni vrátila, přičemž pokud soud ve věci dovodil i neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti žalované, je v tomto ohledu nutné vycházet z ustanovení §87 ZSÚ.

14. Podle ustanovení §87, odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči § 2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s principy ochrany spotřebitele nesporně vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o.z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení (srovnej důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). Lze tedy shrnout, že v případě aplikace ustanovení §87, odst.1 ZSÚ nelze uvažovat o přiznání úroku z prodlení, jako by tomu bylo u běžného bezdůvodného obohacení.

15. Žalované byla v rámci úvěru poskytnuta na jistině částka 8 000Kč, žalovaná vrátila 2070Kč, proto je povinna vrátit zbytek jistiny ve výši 5930 Kč. Žalovaná byla pasivní, nebylo možné zjistit, co lze v případě žalované považovat za dobu přiměřenou jejím schopnostem pokud jde o vracení poskytnuté jistiny. Soud proto žalobkyni přiznal též úrok z prodlení dle ust. § 1970 o.z., jehož výše byla shledána v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ve výši 14,75 % ročně z částky 5 930 Kč od 2.8.2025 do zaplacení, tj. od marného uplynutí lhůty od výzvy doručení předžalobní výzvy. Soud současně dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávek je smlouvou, na základě které došlo ke změně v osobě věřitele pohledávky za žalovanou dle ustanovení § 1879 o.z. I přes skutečnost, že soud posoudil pohledávku žalobkyně za žalovanou právně odlišně, než bylo uvedeno v žalobě, svědčí i přesto žalobkyni v důsledku předmětné smlouvy o postoupení pohledávek aktivní věcná legitimace ve sporu (výrok I.).

16. Ve zbývajícím rozsahu ( 10 868 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1631,89 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 824,05 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 7258,93 Kč od 21.2.2025 do 1.8.2025 ve výši 14,75 %., zákonný úrok z prodlení z částky 1 328,93 Kč od 2.8.2025 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 8 % ročně z částky 6906,51 Kč od 21.2.2025 do zaplacení) soud žalobu musel zamítnout jako nedůvodnou, neboť tyto další nároky uplatněné žalobkyní nad rámec přiznané části jistiny úvěru vycházejí ze smlouvy, kterou soud posoudil jako absolutně neplatnou (výrok II).

17. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při úvaze o poměru úspěchu ve věci soud vyšel z ustálené judikatury, podle které soud musí rozhodnout o celém nároku, tedy i o příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Procesně úspěšným účastníkem řízení byla žalovaná (žalobkyně neuspěla z více jak poloviny uplatněného nároku), a proto by měla po žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu ji však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly, proto soud o nákladech rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III.