8 C 172/2025

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Janků ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného B pro zaplacení 15 318 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v celém jejím rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne26.8.2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 318 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3436,27 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4611,94 Kč zákonný úrok z prodlení z částky 8177,09 Kč od 21.2.2025 do zaplacení ve výši 8,5 % a úrok 8,5 % ročně z částky 7946,09 Kč od 21.2.2025 do zaplacení, kdy uplatněný nárok odůvodňuje postoupenou pohledávkou z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne , datum, č. , anonymizováno, s právním předchůdcem žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), na základě které žalovaný obdržel v místě svého bydliště finanční hotovost ve výši 35 000 Kč, kdy žalovaný se zavázal uhradit za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy částku ve výši 23 450 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3667 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 7000 Kč, přičemž celkovou částku 73 185 Kč se zavázal vrátit v 17 měsíčních splátkách ve výši 4 305 Kč. Dlužnou částku pak žalovaný neměl uhradit ani po předžalobní výzvě.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Žalovaný se k prvnímu jednání, ačkoliv měl řádně doručeno, bez omluvy nedostavil a zůstal tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného dle §101, odst. 3 o.s.ř.

4. Soud věc rozhodl během prvního jednání.

5. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (uvedených vždy v závorce), ze kterých má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne , datum, č. smlouvu o úvěru č. , anonymizováno, , kdy na základě uzavřené smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy v místě bydliště žalovaného, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy (viz smlouva o úvěru). V předmětné smlouvě se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně vedle jistiny úrok v celkové výši 4068 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 23450Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 3667Kč, poplatek za inkaso v hotovosti ve výši 7000Kč (viz smlouva o úvěru ). Celkovou dlužnou částku ve výši 73 185 Kč s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 38 185 Kč se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti ve 17 měsíčních splátkách po 4305Kč, RPSN spotřebitelského úvěru činilo dle smlouvy 270,48% (viz smlouva o úvěru). Ve smluvních podmínkách je zakotvena smluvní pokuta 0,1% z dlužné částky, se kterou je v prodlení (max.500Kč za každou splátku v prodlení), poplatek za výzvu k zesplatnění pohledávky ve výši 1500Kč, poplatek za upomínku ve výši 750Kč (viz smlouva o úvěru). K prověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně žádná tvrzení ani důkazy nenabídla. Žalovaný uhradil na předmětnou smlouvu o úvěru předchůdkyni žalobkyně celkem částku 57867Kč (tvrzení žalobkyně, transakční historie). Pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.3.2025 žalobkyni, s účinností k 25.3.2025 (viz smlouva o postoupení pohledávky, seznam postoupených pohledávek), přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně (viz oznámení o postoupení pohledávky). Před podáním žaloby pak žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky (viz předžalobní upomínka, kopie podacího lístku).

6. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují shora uvedené skutečnosti. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalované (viz právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, žalobkyně k tomuto žádné konkrétnější skutečnosti v žalobě netvrdí, k prokázání této skutečnosti neoznačila žádné důkazy. Povinnost posoudit úvěruschopnost je však objektivní a poskytovatel úvěru se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně pak netvrdila, že nějaké prověřovací úkony činila a ani po poučení dle §118a, odst. 1 o.s.ř. a nedoložila v této souvislosti žádné důkazy. Žalobkyně tak v řízení neprokázala, že by předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru.

7. Při svém rozhodnutí pak soud vycházel z tohoto závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru č. , anonymizováno, . Na jejím základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v hotovosti částku 35 000 Kč v den podpisu smlouvy v místě jeho bydliště, což žalovaný stvrdil podpisem. Žalovaný se zavázal uhradit vedle jistiny také úrok ve výši 4 068 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru 23 450 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 3 667 Kč a poplatek za inkaso v hotovosti 7 000 Kč. Celková dlužná částka činila 73 185 Kč, celkové náklady spotřebitelského úvěru 38 185 Kč. Úhrada měla proběhnout v 17 měsíčních splátkách po 4 305 Kč. RPSN činilo 270,48 %. Smluvní podmínky obsahovaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky v prodlení (maximálně 500 Kč za každou splátku), poplatek za výzvu k zesplatnění 1 500 Kč a poplatek za upomínku 750 Kč. Žalobkyně nepředložila žádná tvrzení ani důkazy o prověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný uhradil na úvěr celkem 57 867 Kč. Dne 12. 3. 2025 byly pohledávky ze smlouvy o úvěru postoupeny žalobkyni s účinností od 25. 3. 2025. Postoupení bylo žalovanému oznámeno doporučeným dopisem. Před podáním žaloby byla žalovanému zaslána výzva k úhradě dlužné částky.

8. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o.z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel dle §3, odst.1), písm. d) ZSÚ a žalovaná jako spotřebitel dle §419 o.z. ve smyslu ustanovení §1810 a násl a §2390 a násl. o.z. a §2, odst.1 ZSÚ uzavřeli smlouvy o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 35000Kč v hotovosti, kterou se zavázal splácet v 17 měsíčních splátkách po 4305 Kč, kdy celkem měl vrátit se všemi úroky a poplatky 73185 Kč, přičemž roční procentní sazba nákladů (RPSN) na úvěr činila 270,48%. S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a souladu obsahu úvěru (zejména odměny za poskytnutí úvěru a dalších poplatků ) s dobrými mravy.

9. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích (např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) opakovaně uvádí, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18. Obecné soudy jsou tak povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20), s účinností od 29.5.2022 je tato povinnost zakotvena přímo v ustanovení §87 ZSÚ.

10. V daném případě žalobkyně netvrdila ani neprokázala, z jakých konkrétních podkladů bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno. Stejně tak žalobkyně netvrdila, ani nedoložila, že sama aktivně vedle získaných informací od žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně získala další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně jejich prostřednictvím tvrzení spotřebitele ověřila, kdy za vhodné jiné zdroje lze považovat i veřejné dostupné rejstříky a databáze. Pokud pak předchůdkyně žalobkyně neprověřila skutečnosti ohledně exekucí žalovaného, a zda má skutečně z čeho splácet, nelze uzavřít jinak, než prověření žalovaného nebylo dostatečné a řádné. Toto samo o sobě již stačí k učinění závěru, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru ve smyslu §3, odst. 1, písm. c) a §86 ZSÚ, a to s důsledky z toho plynoucími dle §87 ZSÚ v podobě neplatnosti smlouvy.

11. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s § 588 o. z. S ohledem na spotřebitelský charakter uzavřených smluv je totiž zapotřebí i bez návrhu zkoumat, za jakých okolností byla smlouva uzavřen, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2017, sp.zn. 20 Cdo 1387/2016). V předmětné věci z úvěrové smlouvy plynou skutková zjištění, která soud shrnul shora, a to o výši úvěru, počtu splátek, výši RPSN a smluvních pokutách a dalších jednostranných podmínkách, poplatcích a odměnách. To vše ve svém souhrnu činí předmětnou smlouvu o zápůjčce pro rozpor s dobrými mravy neplatnou. Samotný fakt, že smlouva byla formulářově předtištěny, neumožňovala žalované její modifikaci, nemá ještě samo osobě na platnost úvěrové smlouvy dopad vyznívající v její neprospěch, avšak, pokud celkové smluvní podmínky pro poskytnutí úvěru, mající spotřebitelský charakter, jsou významně nepřiměřené, jednostranné (povinnosti klade smlouva v zásadě jen žalovanému), musí mít tato skutečnost významný dopad na platnost smlouvy. Posuzovanou smlouvou se žalovaná zavázala k placení celkových nákladů úvěru ve výši 38185 Kč. Ujednání o úhradě za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a poplatku za inkaso soud považuje za cenu za poskytnutí půjčky (tedy úrok), přičemž není rozhodné, jak jsou jednotlivé položky ve smlouvě nazývány. Je nepochybné, že tyto částky představují část odměny, kterou předchůdkyně žalobkyně požadovala za poskytnutí úvěru. Touto odměnou je úrok bez ohledu na to, zda je vyjádřen procentní sazbou nebo zda je vyjádřen konkrétní částkou. Uvedené částky v souhrnu totiž zjevně představují ujednání o předpokládaném výnosu pro společnost. Takové rozčlenění má soud za ryze formální; jeho smyslem je toliko učinit výši sjednaného úroku vizuálně příznivější tím, že určité části faktického úroku jsou označeny jako jiné platby, čímž dochází k zastření ujednání o úroku.

12. Odměna za úvěr však v daném případě činí přes 100 % z jistiny spotřebitelského úvěru, a to při splatnosti spotřebitelského úvěru do 17měsíců po 4305 Kč, roční procentní sazba nákladů spotřebitelského činí dle smlouvy 270,48%. Ekonomická podstata úvěru spočívá v právu inkasovat úrok coby odměnu za poskytnutí finančních prostředků (časová hodnota peněz); smluvní strany požívají široké, smluvní volnosti co do stanovení výše úroku, která tak může reagovat na individuální okolnosti každého případu. Z této perspektivy je ovšem naprosto protismyslné, aby se těžiště odměny nacházelo v poplatcích, tj. v samotné administrativně-technické obsluze pohledávky. Za dané situace má soud za to, že rozdělení poplatku do jednotlivých položek, zastírá skutečnou povahu ujednání o poplatku, tj. že se jedná ve svém důsledku o úrok. Rozčlenění této částky do jednotlivých položek pro spotřebitele může být nesrozumitelné, jakkoli je ve smlouvě uvedeno, neboť je zřejmé, že při sjednávání smlouvy neměl žalovaný žádný prostor pro individuální dojednávání výše jednotlivých položek. Ujednání o poplatcích a odměně je tedy v tom, že se skládá z jednotlivých položek, ujednáním simulovaným. Podle § 555 odst. 2 o. z. přitom platí, že má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Zastřeným ujednáním je tu ujednání o úroku ve smyslu §2392 odst. 1 o.z.

13. Z ustálené judikatury nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018) pak vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že zmíněná roční úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu se v období 5/2020 pohybovala na úrovni cca 8.09 %, z čehož vyplývá, že cena za poskytnutí půjčky v podobě souhrnného poplatku uvedeného ve smlouvě převyšuje 33 násobně výši obvyklého úroku (i RPSN) poskytovaného bankami v době uzavření smluv. Z toho důvodu dospěl soud k závěru, že ujednání o platbách nad rámec půjčené jistiny je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a je proto podle ustanovení § 588 o. z. neplatné. Ujednání o úrocích smluvních pokutách a dalších poplatcích přitom představuje neoddělitelnou část smlouvy o úvěru. Toto ujednání tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Je-li pak nemravná taková součást smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání.

14. Pokud soud učinil závěr o neplatnosti spotřebitelském úvěru, zbývá pak se vypořádat s plněním, které v rámci úvěru žalovaný obdržel a co na ně právní předchůdkyni žalobkyně či nyní žalobkyni vrátil, přičemž pokud soud ve věci dovodil i neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti žalované, je v tomto ohledu nutné vycházet z ustanovení §87 ZSÚ.

15. Podle ustanovení §87, odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči § 2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s principy ochrany spotřebitele nesporně vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o.z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení (srovnej důvodovou zprávu k tomuto ustanovení).

16. Žalovanému byla v rámci úvěru poskytnuta na jistině částka 35 000Kč, žalovaný vrátil 57 867Kč, proto již není povinen nic vracet. Žaloba proto musela být v celém rozsahu zamítnuta (výrok I).

17. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při úvaze o poměru úspěchu ve věci soud vyšel z ustálené judikatury, podle které soud musí rozhodnout o celém nároku, tedy i o příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Procesně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný (žalobkyně zcela neuspěla), a proto by měla po žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu ji však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly, proto soud o nákladech rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II.