8 C 48/2026

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Janků ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 25 053 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 29.7.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 556,27 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 12. 2025 domáhala zaplacení 25 053 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nabytí pohledávky od společností právnická osoba, IČ IČO, na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025, jež předmětnou pohledávku nabyla od společnosti právnická osoba, IČ IČO, sídlem adresa (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“). Nárok žalobkyně má původ v úvěru poskytnutém předchůdkyní žalobkyně žalovanému ve výši 15 000 Kč dle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. anonymizováno ze dne datum uzavřené na dobu neurčitou (dále jen „smlouva“), v níž se žalovaný mj. zavázal platit také smluvní úrok z jistiny ve výši 40 % měsíčně vždy do 17. kalendářního dne. V poslední upomínce ze dne 17. 8. 2024 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru k datu upomínky a vyzván k jeho úhradě, čímž se dostal do prodlení s úhradou celého úvěru následujícího dne a dluh dosud neuhradil. Žalovaná částka je tak tvořena jistinou ve výši 15 000 Kč, nesplacenou částí smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované podobě v částce 6 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 000 Kč od 18. 8. 2024 do zaplacení a dále smluvní pokutou ve výši 0,1 % p. d. od data prodlení do dne odeslání předžalobní výzvy, tj. do 20. 7. 2025 v kapitalizované podobě činící částku 4 053 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřil.

3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Právní zástupce žalobkyně omluvil svou neúčast při soudním jednání a souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez jeho účasti. Žalovaný se k jednání, ačkoliv měl řádně doručeno, bez omluvy nedostavil a zůstal v řízení zcela pasivní. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101, odst. 3 o.s.ř.

4. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (uvedených v závorce), ze kterých má za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně s žalovaným jednala prostředky komunikace na dálku dne datum o smlouvě o úvěru č. anonymizováno, na jejímž základě měla předchůdkyně žalobkyně žalovanému umožnit opakované čerpání peněžních prostředků do výše 30 000 Kč na bankovní účet č. č. účtu (tzv. revolvingový úvěr), kdy jistinu úvěru se žalovaný zavázal postupně splácet spolu s měsíčním úrokem ve výši 40 % splatným vždy do 17. kalendářního dne v měsíci s RPSN 5517,16 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž by se do prodlení dostal. Finanční prostředky nejméně ve výši 15 000 Kč byly na účet žalovaného vyplaceny (viz úvěrová smlouva, potvrzení banky o přijetí částky 15 000 Kč, informace o úvěru, všeobecné obchodní podmínky). Před poskytnutím úvěru měla předchůdkyně žalobkyně prověřovat úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím formulářového dotazníku, kde je uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí sám, vzdělání nedosáhl nebo nedokončil základní vzdělání, zaměstnán je na pozici výrobce klarinetů u společnosti právnická osoba s měsíčním příjmem 26 533 Kč a celkovými výdaji 7 000 Kč. Z uvedených údajů dále vyplývá, že v době uzavření smlouvy neměla být na majetek žalovaného vedena exekuce ani insolvence (dotazník k úvěruschopnosti). Předchůdkyně žalobkyně ověřila totožnost žalovaného a údaje o bankovním spojení (kopie kartičky pojištěnce, kopie občanského průkazu, dva výpisy z bankovního účtu). Dne 17. 8. 2024 provedla předchůdkyně žalobkyně zesplatnění úvěru pro opakované porušování smluvních podmínek a stanovila žalovanému lhůtu v délce 3 dnů k úhradě dluhu, toho času ve výši 42 361,62 Kč. Pohledávka vyplývající ze smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla předchůdkyní žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 na společnosti právnická osoba, IČ IČO, sídlem adresa, která ji následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 postoupila žalobkyni (viz smlouvy o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 23. 7. 2025 spolu s výzvou k plnění (oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzva, podací lístek).

5. Soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že prokazují níže uvedené skutečnosti. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalovaného (viz právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, žalobkyně k tomuto uvádí, že žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, přičemž na základě zjištěných skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně jeho platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. K prokázání těchto tvrzení však žalobkyně nenavrhla ani nepřipojila žádné důkazy, vyjma strojově vyplněného formuláře bez dalších podkladů osvědčující skutečnost prověřování úvěruschopnosti. Soud má tedy z předložených důkazů za prokázané toliko to, že mezi účastníky probíhalo jednání o smlouvě o úvěru s datem 17. 4. 2024, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků do výše 30 000 Kč, za což se žalovaný měl zavázat k úhradě 40 % úroku měsíčně z jistiny ve výši 15 000 Kč, kdy tuto svou povinnost neplnil, načež žalobkyně dluh zesplatnila k datu 17. 8. 2024 a požadovala zaplacení 42 361,62 Kč do tří dnů od obdržení výzvy k úhradě. Z důkazů plyne, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k poskytnutí finančního plnění nejméně ve výši 15 000 Kč ve prospěch účtu žalovaného, a že žalovaný byl dopisem ze dne 23. 7. 2025 vyrozuměn o tom, že pohledávkou vyplývající z úvěrové smlouvy nadále disponuje žalobkyně z důvodu postoupení pohledávek, z čehož též dovozuje svou věcnou legitimaci ve zdejším sporu.

6. Soud věc právně hodnotil zejména dle níže uvedených ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru dle § 3, odst. 1, písm. d) ZSÚ, a žalovaný jako spotřebitel dle § 419 o. z. ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. a § 2390 a násl. o. z. a § 2 odst. 1 ZSÚ měli uzavřít smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, jež měla být důvodem poskytnutí částky 15 000 Kč ve prospěch bankovního účtu žalovaného. S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností předmětné smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a to i s ohledem na ustálenou judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soud ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18) Ve smyslu § 3 odst. 1, písm. c) a § 86 ZSÚ je úvěrující před poskytnutím spotřebitelského úvěru povinen řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, kdy absence takové prověrky je nutně spojena se sankcí neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 87 ZSÚ.

7. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích (např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) opakovaně uvádí, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18. Obecné soudy jsou tak povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20), s účinností od 29. 5. 2022 je tato povinnost zakotvena přímo v ustanovení § 87 ZSÚ.

8. Vztažmo k nyní projednávané věci dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť v řízení neprokázala, z jakých konkrétních podkladů bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, přičemž žalovaný pravdivost uvedených skutečností žádným zjevným způsobem ani neosvědčil (např. podpisem, elektronickou pečetí, apod.). Přes uvedené formální deficity samotného formuláře však nelze ani z jeho obsahu spolehlivě učinit závěr o tom, že úvěruschopnost byla dostatečně zkoumána, pakliže absentují výplatní pásky žalovaného, případně potvrzení o výši příjmů a jejich původu a totéž platí o stránce výdajové. Lze tedy polemizovat i nad otázkou pravosti informací o majetkových poměrech žalovaného, pakliže žalobkyně nedoložila žádné důkazy o tom, zda ve formuláři obsažené skutečnosti vskutku pocházejí od žalovaného, případně ze zdrojů k němu relevantních. Kromě tvrzení o provedených lustracích v dotčených rejstřících evidujících osoby dlužníků žalobkyně nedoložila, že by sama aktivně získala další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně tvrzení spotřebitele ověřila. Pokud však ani předchůdkyně žalobkyně sama neprověřila majetkové poměry žalovaného, nelze uzavřít jinak, než že prověření za účelem úvěruschopnosti žalovaného nebylo řádné. Toto samo o sobě již stačí k závěru, že smlouva je, ve světle shora citovaných ustanovení o. z. a ZSÚ, absolutně neplatná, a protože se žalobkyně nedostavila k jednání soudu ve věci samé, zbavila se rovněž možnosti být poučena dle § 118a o.s.ř. o chybějících tvrzeních a důkazech, čímž zabránila možnosti zvrátit skutková zjištění soudu, na jejichž podkladě se popsaný právní závěr zakládá.

9. Vedle toho soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy je totiž zapotřebí i bez návrhu zkoumat, za jakých okolností byla smlouva uzavřena, a to za pomocí kritérií vytýčených judikaturou Nejvyššího soudu k úrokům apod. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016). V předmětné věci z úvěrové smlouvy plynou skutková zjištění, která soud shrnul shora, a to o výši úvěru, výši RPSN, smluvních pokutách a dalších jednostranných podmínkách včetně měsíčního úroku ve výši 40 %. To vše ve svém souhrnu činí předmětnou smlouvu o úvěru pro rozpor s dobrými mravy neplatnou. Pokud celkové smluvní podmínky pro poskytnutí úvěru, mající spotřebitelský charakter, jsou významně nepřiměřené, jednostranné (povinnosti klade smlouva v zásadě jen žalovanému), musí mít tato skutečnost významný dopad na platnost smlouvy. Úrok v uvedené měsíční sazbě pak soud ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018) shledal za nepřiměřený, pakliže zjevně převyšuje výši obvyklého úroku poskytovaného bankami (ARAD – Systém časových řad, statistika úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu v období 4/2024 na úrovni cca 8,7 % ročně). Ze shora popsaných důvodů dospěl soud k závěru, že příslušenství jistiny je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a je proto podle ustanovení § 588 o. z. neplatné jakožto ujednání neoddělitelné od zbytku obsahu smlouvy a je-li nemravná taková součást smlouvy, je nemravná celá smlouva.

10. Pokud soud učinil závěr o neplatnosti spotřebitelském úvěru, zbývá se pak vypořádat s plněním, které v rámci úvěru žalovaný obdržel. Obdržené peněžní prostředky ze strany je tedy nutno s ohledem na neexistenci jiného právního titulu považovat za bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., dle kterého se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. pak ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ustanovení § 87, odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním vůči § 2991 odst. 1 o. z., které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou. V daném případě tedy bezdůvodné obohacení představuje částku 15 000 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni vydat, a protože byl ve věci nečinný a v řízení neprokázal, jaká doba, ve které by mohl vrátit jistinu, je přiměřená jeho možnostem, je povinen jej vydat společně s úroky z prodlení ve výši 12,75 % ročně dle ustanovení § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to od doby, kdy byl poprvé prokazatelně vyzván k vrácení dluhu (výzva k plnění + 2 dny, než se zásilka mohla dostat do sféry vlivu žalovaného + 3 dny lhůta k plnění uvedená ve výzvě).

11. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť tyto další nároky uplatněné žalobkyní nad rámec přiznané částky vycházejí ze smlouvy, kterou soud posoudil jako neplatnou – viz výše (výrok II).

12. Soud současně dospěl k závěru, že smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 a 10. 6. 2025 jsou právními tituly, na jejichž základě došlo ke změnám v osobě věřitele pohledávky za žalovaným dle § 1879 o. z. I přes skutečnost, že soud posoudil nárok žalobkyně právně odlišně od žaloby, svědčí i přesto žalobkyni aktivní věcná legitimace ve sporu (výrok I.).

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 556,27 Kč, přičemž tato částka představuje 19,74 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,87 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40,13 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 003 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25 053 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Sokolově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.