8 C 57/2025

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Janků ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro návrh na vyživovací povinnost na nerozvedenou a rozvedenou manželku

I. Žalovaný je povinen přispívat na výživu žalobkyně měsíčně částkou 2 500 Kč, která je splatná vždy do každého 15. dne v měsíci, předem k rukám žalobkyně, s účinností od 1. 11. 2024 do 27. 5. 2025.

II. Nedoplatek na výživném na žalobkyni vzniklý za období 1. 11. 2024 do 27. 5. 2025 v celkové výši 5 000 Kč je žalovaný povinen uhradit žalobkyni ve splátkách po 2 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci s účinností od 1. 10. 2025.

III. Žaloba ve zbývající části o stanovení výživného ve výši 2 500 Kč měsíčně pro rozvedenou manželku počínaje od 27. 5.2025 a dále se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem doručeným soudu dne 24.3.2025 domáhala přiznání výživného mezi manželi ( na nerozvedenou manželku) v částce 2500 Kč měsíčně od 1.11.2024, a dále na rozvedenou manželku v částce 2500 Kč měsíčně počínaje od 27. 5.2025 a dále s odůvodněním, že od 28.10.2024 spolu nežijí a nehospodaří, kdy současně se manžel odstěhoval a žije již s novou přítelkyní. V rozhodné době pak nepracovala do 24.2.2025, kdy byla nezaměstnaná a pobírala sociální dávky.

2. Žalovaný se k věci vyjádřil jen prostřednictvím prostého emailu, kdy vyslovil souhlas s návrhem žalobkyně, když na částce byli domluveni. Dále je z jeho vyjádření zřejmé, že se zdržuje v zahraničí, kde i pracuje. Současně žalovaný projevil přání, aby se jednání konalo v jeho nepřítomnosti.

3. Žalobkyně při jednání setrvala na podaném návrhu s úpravou, že pokud jde o výživné na rozvedenou manželku, jeho stanovení ponechá na úvaze soudu.

4. Žalovaný se k jednání nedostavil, když souhlasil s konáním jednání v jeho nepřítomnosti. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného dle §101, odst. 3 o.s.ř. Soud neměl důvody pochybovat o věrohodnosti vyjádření žalovaného zaslaného pouhým prostým emailem, když žalovaný takto vystupoval i v řízení o rozvod a v řízení ve věci péče o nezletilé.

5. S ohledem na postoj žalovaného, který souhlasil s návrhem žalobkyně, soud v zásadě vycházel z tvrzení účastníků, která považoval za nesporná a ze kterých zjistil následující skutkové závěry.

6. Manželé se dohodli na vzájemném rozchodu, od 28. října 2024 spolu manželé fakticky nežijí a nehospodaří, současně tento den žalovaný opustil společnou domácnost a začal žít s novou partnerkou. Žalobkyně v rozhodné době (od 1.11.2024 do 27. 5. 2025), bydlela v nájemním bytě na adrese , adresa, , přičemž náklady na bydlení včetně energií činily částku 11 000 Kč měsíčně. Z počátku byla nezaměstnaná, pobírala dávky státní sociální podpory, její příjem činil přibližně 8 000 Kč měsíčně, jiný příjem neměla. Vzhledem k nepoměru mezi příjmy a výdaji byla nucena si na zajištění základních životních potřeb půjčovat další finanční prostředky. Žalobkyně je od konce února 2025 zaměstnána jako dělnice u společnosti , právnická osoba, , kde dosahuje měsíčního příjmu ve výši 16 500 Kč, k němuž náleží i příspěvek na stravování. V uvedeném zaměstnání setrvává dosud, její zdravotní stav ani pracovní způsobilost se nezměnila, kdy netrpí žádným zdravotním omezením a její pracovní způsobilost není snížena. Žalovaný pracuje a žije v zahraničí, jeho výše příjmů není známa. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 27.5.2025.

7. Žalovaný od ledna 2025 hradí na výživné pro žalobkyni ve výši 2 500 Kč měsíčně. Za období od listopadu 2024 do konce května 2025 eviduje žalobkyně vůči žalovanému dluh na výživném ve výši 5 000 Kč měsíčně. Dále žalovaný přispívá na výživu nezletilého syna účastníků částkou 2 000 Kč měsíčně.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce zejména podle ustanovení §697 o.z., kdy manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném. Dle ustanovení §913 o.z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dle ustanovení § 760 o.z. pokud rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů. Při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i zda a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka, b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem, c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost, d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo e) je dán jiný obdobně závažný důvod. Pro vyživovací povinnost rozvedených manželů platí obdobně obecná ustanovení o výživném.

9. Po zhodnocení všech shora uvedených skutkových závěrů v kontextu s citovanou právní úpravou soud dospěl závěru, že žaloba je důvodná jen v části týkající se stanovení výživného pro nerozvedenou manželku .

10. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala přiznání výživného po žalovaném z titulu jeho manželky ve výši 2500Kč měsíčně počínaje od 1.11.2024 do rozvodu manželství, a to s ohledem na její majetkové poměry. Obecně, smyslem citovaného ustanovení §697 o.z. o vyživovací povinnosti mezi manžely je zajistit stejnou hmotnou a kulturní úroveň oběma manželům. Předpokladem pro uplatnění vyživovací povinnosti mezi manžely postačuje situace, že oba jsou schopni zajišťovat své potřeby, ale v rozdílné míře (sdílení benefitů). Na požadavek stejného životního standardu obou manželů je pak nutno pohlížet s určitými korekcemi, když životní úroveň nelze posuzovat jen ve vztahu k dosahovaným měsíčním příjmům, ale je třeba vzít v úvahu všechny majetkové a osobní poměry, přičemž institut výživného mezi manžely pak plní určitou dorovnávací funkci v případě, že by životní standard jednoho z manželů byl zřetelně odlišný. V daném případě má soud s ohledem na nesporná tvrzení účastníků a souhlas žalovaného s návrhem za prokázané, že své potřeby uspokojují v rozdílné míře, kdy jejich životní standard je zřetelně odlišný. Žalobkyně byla nezaměstnaná, žila pouze ze sociálních dávek a z půjček, a to až do února 2025, kdy si našla zaměstnání a získala stabilní příjem. Žalovaný v rozhodné době pracoval v zahraničí, od ledna 2025 pak žalobkyní zasílal na výživné pro její osobu 2500Kč měsíčně.

11. Lze tedy jednoznačně dospět k závěru, že hmotná a kulturní úroveň obou účastníků nebyla zásadně stejná, standard žalobkyně se stal zřetelně nižším, proto z pohledu ustanovení §697 o.z. nastaly důvody pro přiznání výživného. Přiznané výživné pro žalobkyni v takovém případě tedy vyrovnává hmotnou a kulturní úroveň, jíž žalobkyně svými schopnostmi a možnostmi nedosahuje, přičemž pokud jde o výši výživného, soud zde vycházel z návrhu žalobkyně, se kterým žalovaný souhlasil, současně toto výživné plně odpovídá potřebám žalobkyně a možnostem a schopnostem žalovaného a jeho celkovým poměrům, žalobkyni soud proto přiznal požadovanou částku ve výši 2500Kč počínaje od 11.1.2024 do rozvodu manželství účastníků, tj. do 27.5.2025 (výrok I).

12. Vzhledem k tomu, že žalovaný na výživu žalobkyně hradil od ledna 2500Kč měsíčně a žalovaná vyčíslila nedoplatek na výživném na částku 5000Kč, soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni předmětný nedoplatek na výživném vzniklý za období 1. 11. 2024 do 27. 5. 2025 v celkové výši 5 000 Kč, ve splátkách po 2 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci s účinností od 1. 10. 2025, když výše splátky odpovídá výši úhrad hrazených žalovaným na výživné a současně je ve schopnostech možnostech žalovaného takovou částku uhradit (výrok II).

13. Pokud pak jde o výživné rozvedené manželky, kde žalobkyně požadovala přiznat výživné ve výši 2 500 Kč měsíčně počínaje od 27. 5.2025 a dále, tak tuto část návrh soud již důvodnou neshledal. Výživné rozvedeného manžela ve smyslu ustanovení § 760 o.z představuje specifické právo v rámci plnění vyživovací povinnosti. Jeho vznik se neodvozuje, na rozdíl od ostatních případů vyživovací povinnosti, od existence určitého trvajícího právního pouta, ať již příbuzenského, či jiného osobního vztahu, nýbrž zakládáme jej na právním poměru zaniklém (rozvedené manželství). Co je pak podstatné, že základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné rozvedenému manželovi je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu od jiné osoby), resp. dikcí zákona jeho neschopnost sám se živit, kdy tato neschopnost musí mít svůj původ v manželství či v souvislosti s ním. Samo kritérium neschopnosti sám se živit je tudíž třeba posuzovat stejně jako podle dosavadních předpisů, avšak zákonodárce přichází s novým zákonným požadavkem v podobě existence minimálně určité (rovněž prokázané) souvislosti s rozvedeným manželstvím. Materiálním znakem zákonného kritéria neschopnosti sám se živit je zjištění, že rozvedený manžel v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě nedisponuje žádným vlastním příjmem nebo disponuje příjmem tak nízkým, resp. výnosy z majetku, který mu patří (event. jej spravuje), jsou natolik nízké, že nepostačují pro úhradu jeho osobních potřeb. Předpoklad, že rozvedený manžel se nemůže sám živit, musí být však v řízení o přiznání výživného náležitě prokázán. V posuzovaném případě je pak nesporné, že žalobkyně je schopna se sama živit, má zcela zachovalou pracovní způsobilost a nemá žádné zdravotní omezení (na tož, že by pracovní způsobilost a případné zdravotní omezení souviselo s manželstvím), ostatně od února 2025 je žalobkyně zaměstnána a má stabilní příjem. Žalobkyně tedy nesplňuje předpoklady pro přiznání výživného rozvedené manželky, když je schopna se sama živit, proto soud tuto část návrhu žalobkyně musel zamítnout (výrok III). Pro doplnění však lze uvést, že žalovanému nic nebrání v tom, aby žalobkyni na výživu rozvedené manželky přispíval, pokud se takto v době jejich rozchodu oba dohodli14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšným účastníkem řízení byl sice žalovaný, kdy žalobkyně neuspěla s výživným pro rozvedenou manželkou, avšak podle obsahu spisu žalovanému však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly, proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve (výrok III.).