8 C 59/2026

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Janků ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 13 463 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v celém jejím rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 26. 1. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky 13 463 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 453,12 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 708,41 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 9 670,5 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost právnická osoba, IČ: IČO, se sídlem adresa, (dále jen předchůdkyně žalobkyně), uzavřela se žalovanou dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru č. anonymizováno, jejíž součástí jsou i smluvní podmínky této smlouvy otištěné na její zadní straně. Právní předchůdce před poskytnutí této zápůjčky prověřil úvěruschopnost žalované. Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila podpisem. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně 33 963 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 24 177 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 15,00 % ročně a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 286 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a souhrnného poplatku se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 78 týdenních (sedmidenních) splátkách po 821 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 1. 2023. Žalovaná od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradila celkem částku 50 500 Kč. Pohledávky vyplývající z dané smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 21. 10. 2025, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Před podáním žaloby pak žalobkyně žalovanou marně vyzvala k úhradě dlužné částky. Svá tvrzení žalobkyně dokládá listinami přiloženými k žalobě.

2. Žalovaná dne 10. 2. 2026 požádala soud o povolení splácet dlužnou částku požadovanou žalobkyní. Přípisem ze dne 15. 5. 2026 se vyjádřila žalobkyně tak, že žalovaná de facto nerozporuje dlužnou částku, a proto navrhuje, aby soud v souladu s § 153a odst. 1 o. s. ř. vydal ve věci rozsudek pro uznání.

3. Žalobkyně uvedla v žalobě jako adresu žalované adresa, což je adresa bývalého trvalého pobytu žalované. Návrh žalobkyně byl proto doručen Okresnímu soudu v Chomutově. Z výpisu z centrální evidence obyvatel nicméně jmenovaný soud zjistil, že žalovaná je od 3. 12. 2025 hlášena k trvalému pobytu na adrese adresa. Okresní soud v Chomutově proto vydal dne 10. 2. 2026 usnesení č. j. EPR 1893/2026-11, kterým vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Sokolově jako soudu místně příslušnému.

4. Okresní soud v Sokolově věc rozhodl během prvního jednání. Žalobkyně během řízení odkázala na žalobní návrh a s přihlédnutím k vyjádření žalované ze dne 10. 2. 2026 a dále vyjádření žalobkyně ze dne 15. 5. 2026 navrhla, aby bylo žalobě vyhověno. Žalovaná doplnila, že si brala půjčku 30 000 Kč, měla tehdy 100% úrok, na půjčku uhradil asi 60 000 Kč.

5. Soud z provedených důkazů (uvedených vždy v závorce) zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost právnická osoba, IČ: IČO, se sídlem adresa) s žalovanou podepsala datum smlouvu o spotřebitelském úvěru č. anonymizováno, kdy na základě této smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně vedle jistiny i částku ve výši 33 963 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 24 177 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně a částku za zpracování spotřebitelského úvěru 1500 Kč a částku 8286 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení. Výslednou částku součtu poskytnuté půjčky a souhrnného poplatku se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 821 Kč, úrok pak činil 88 % ročně, RPSN půjčky činilo podle smluvních podmínek 150,23 % (viz smlouva o spotřebitelském úvěru).

6. S žalovanou byla před sjednáním půjčky vypsána zákaznická karta, kde jsou uvedeny osobní údaje, bydliště, důvod půjčky, údaje o zaměstnání (dělnice – právnická osoba), výše příjmů (15 293 Kč), další příjmy domácnosti (6 000 Kč), měsíční výdaje (5 000 Kč). Bez spotřebitelského úvěru u jiné společnosti (viz zákaznická karta). Žalovaná na úvěr uhradila minimálně částku 50 500 Kč (viz Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu). Pohledávky vyplývající z dané smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 21. 10. 2025 (viz smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek), přičemž postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně (viz oznámení o postoupení pohledávek, podací lístek). Před podáním žaloby pak žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky (viz výzva k plnění, podací lístek).

7. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují shora uvedené skutečnosti. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalované (viz právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, žalobkyně k tomuto tvrdí, že zkoumala úvěruschopnost z podkladů předložených žalovanou s odbornou péčí, k prokázání této skutečnosti předložila zákaznickou kartu žalované. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, poskytovatel úvěru se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně pak netvrdila, že nějaké konkrétní prověřovací úkony činila, a to ani po poučení dle § 118a, odst. 1 a 3 o.s.ř., kdy nedoložila v této souvislosti krom zákaznické karty žádné jiné důkazy. Žalobkyně tak v řízení neprokázala, že by předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalované před poskytnutím předmětného úvěru.

8. Při svém rozhodnutí pak soud vycházel z tohoto závěru o skutkovém stavu. Předchůdkyně žalobkyně (společnost právnická osoba, IČ: IČO, se sídlem adresa) s žalovanou podepsala dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně vedle jistiny i částku ve výši 33 963 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 24 177 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně a částku za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč a částku 8286 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení. Celkovou částku, odpovídající součtu poskytnuté půjčky a souhrnného poplatku, se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 821 Kč, úrok pak činil 88 % ročně, RPSN půjčky činilo podle smluvních podmínek 150,23 %. S žalovanou byla před sjednáním půjčky vypsána zákaznická karta, kde jsou uvedeny osobní údaje, bydliště, důvod půjčky, údaje o zaměstnání (dělnice – právnická osoba), výše příjmů (15 293 Kč), další příjmy domácnosti (6 000 Kč), měsíční výdaje (5 000 Kč). Bez spotřebitelského úvěru u jiné společnosti. Dále informace o tom, jaké podklady byly k prověření úvěruschopnosti předloženy. Předchůdkyně žalobkyně žádné jiné prověřovací úkony směrem k prověření úvěruschopnosti žalované sama nečinila. Žalovaná na úvěr uhradila minimálně částku 50 500 Kč. Pohledávky vyplývající z dané smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 21. 10. 2025, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Před podáním žaloby pak žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky.

9. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel dle § 3 odst. 1 písm. d) ZSÚ a žalovaná jako spotřebitel dle § 419 o. z. ve smyslu ustanovení § 1810 a násl a § 2390 a násl. o. z. a § 2 odst. 1 ZSÚ uzavřeli smlouvy o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalované poskytnuta částka 30 000 Kč (blíže k tomu závěry o skutkovém zjištění). S ohledem na spotřebitelskou povahu smluv se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětných smluv z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované a souladu obsahu půjčky s dobrými mravy.

10. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18. V daném případě právní předchůdkyně vycházela jen z údajů poskytnutých žalovanou. Stejně tak žalobkyně netvrdila a nedoložila, že sama aktivně vedle získaných informací od žalované právní předchůdkyně žalobkyně získala další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně jejich prostřednictvím tvrzení spotřebitele ověřila, kdy za vhodné jiné zdroje lze považovat i veřejné dostupné rejstříky. Pokud pak předchůdkyně žalobkyně neprověřila skutečnosti ohledně žalované, což se v kontextu s uváděným příjmem žalované a jejími podhodnocenými výdaji (5 000 Kč) měsíčně nabízí, nelze uzavřít jinak, než že prověření žalované nebylo dostatečné a řádné. Toto samo o sobě již stačí k učinění závěru, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru ve smyslu § 3 odst. 1, písm. c) a § 86 ZSÚ, a to s důsledky z toho plynoucími dle § 87 ZSÚ v podobě neplatnosti všech smluv.

11. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětných smluv pro jejich zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s § 588 o. z. S ohledem na spotřebitelský charakter uzavřených smluv je totiž zapotřebí i bez návrhu zkoumat, za jakých okolností byla smlouva uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016). V předmětné věci z úvěrové smlouvy plynou skutková zjištění, která soud shrnul shora, a to o výši úvěru, počtu splátek, výši RPSN a dalších jednostranných podmínkách, poplatcích a odměnách. To vše ve svém souhrnu činí předmětnou smlouvu o zápůjčce pro rozpor s dobrými mravy neplatnou. Samotný fakt, že smlouvy byly formulářově předtištěny, neumožňovaly žalované její modifikaci, nemá ještě samo osobě na platnost úvěrové smlouvy dopad vyznívající v jejich neprospěch, avšak, pokud celkové smluvní podmínky pro poskytnutí úvěru, mající spotřebitelský charakter, jsou významně nepřiměřené, jednostranné (povinnosti klade smlouva v zásadě jen žalovanému), musí mít tato skutečnost významný dopad na platnost smlouvy. Posuzovanými smlouvami se žalovaný zavázal k placení i celkových nákladů úvěru (viz skutková zjištění). Ujednání o úhradě za poskytnutí úvěru (poplatku), soud v obou případech považuje za cenu za poskytnutí půjčky (tedy úrok), přičemž není rozhodné, jak jsou jednotlivé položky ve smlouvě nazývány. Je nepochybné, že tyto částky představují část odměny, kterou předchůdkyně žalobkyně požadovala za poskytnutí úvěru. Touto odměnou je úrok bez ohledu na to, zda je vyjádřen procentní sazbou nebo zda je vyjádřen konkrétní částkou. Uvedené částky v souhrnu totiž zjevně představují ujednání o předpokládaném výnosu pro společnost. Takové rozčlenění má soud za ryze formální; jeho smyslem je toliko učinit výši sjednaného úroku vizuálně příznivější tím, že určité části faktického úroku jsou označeny jako jiné platby, čímž dochází k zastření ujednání o úroku.

12. Odměna za úvěr pak činí v daném případě 53 % z celkové splatné částky, a to při splatnosti spotřebitelského úvěru do 78 týdnů, roční procentní sazba nákladů spotřebitelského úvěru by činila 150,23 %.

13. Ekonomická podstata úvěru spočívá v právu inkasovat úrok coby odměnu za poskytnutí finančních prostředků (časová hodnota peněz); smluvní strany požívají široké smluvní volnosti co do stanovení výše úroku, která tak může reagovat na individuální okolnosti každého případu. Z této perspektivy je ovšem naprosto protismyslné, aby se těžiště odměny nacházelo v poplatcích, tj. v samotné administrativně-technické obsluze pohledávky. Za dané situace má soud za to, že rozdělení poplatku do jednotlivých položek, zastírá skutečnou povahu ujednání o poplatku, tj. že se jedná ve svém důsledku o úrok. Rozčlenění této částky do jednotlivých položek pro spotřebitele může být nesrozumitelné, jakkoli je ve smlouvě uvedeno, neboť je zřejmé, že při sjednávání smlouvy neměla žalovaná žádný prostor pro individuální dojednávání výše jednotlivých položek. Ujednání o poplatcích a odměně je tedy v tom, že se skládá z jednotlivých položek, ujednáním simulovaným. Podle § 555 odst. 2 o. z. přitom platí, že má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Zastřeným ujednáním je tu ujednání o úroku ve smyslu § 2392 odst. 1 o. z.

14. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018) pak vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že zmíněná RPSN korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu v období 7/2021 pohybovala na úrovni cca 7,88 %, z čehož vyplývá, že cena za poskytnutí půjčky v podobě souhrnného poplatku uvedeného ve smlouvě převyšuje více než 19 násobně výši obvyklého RPSN) poskytovaného bankami v době uzavření smluv. Z toho důvodu dospěl soud k závěru, že ujednání o platbách nad rámec půjčené jistiny je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a je proto podle § 588 o. z. neplatné. Ujednání o úrocích (RPSN) a dalších poplatcích přitom představuje neoddělitelnou část smlouvy o úvěru. Toto ujednání tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Je-li pak nemravná taková součást smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání.

15. Pokud soud učinil závěr o neplatnosti spotřebitelského úvěru, zbývá pak se vypořádat s plněním, které v rámci úvěru žalovaná obdržela a co na ně právní předchůdkyni žalobkyně či nyní žalobkyni vrátila, přičemž pokud soud ve věci dovodil i neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti žalované, je v tomto ohledu nutné vycházet z ustanovení § 87 ZSÚ.

16. Podle § 87 odst. 1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči § 2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s principy ochrany spotřebitele nesporně vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o. z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení (srovnej důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). Lze tedy shrnout, že v případě aplikace ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ nelze uvažovat o přiznání úroku z prodlení, jako by tomu bylo u běžného bezdůvodného obohacení.

17. Již výše bylo předestřeno, že jistina činila částku 30 000 Kč, nicméně žalovaná zaplatila žalobkyni minimálně částku 50 500 Kč. Jelikož zaplacená částka žalovanou převyšuje výši jistiny a předmětnou smlouvu o úvěru soud posoudil jako absolutně neplatnou, zamítl soud žalobu v celém rozsahu.

18. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při úvaze o poměru úspěchu ve věci soud vyšel z ustálené judikatury, podle které soud musí rozhodnout o celém nároku, tedy i o příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Procesně úspěšným účastníkem řízení byla žalovaná (žalobkyně neuspěla z více jak poloviny uplatněného nároku), a proto by měla po žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu ji však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly, když o tyto ani v řízení nepožádala. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Sokolově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.