8 C 62/2025

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Janků ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 22 940 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to vše v rámci pravidelných měsíčních splátek po 20 000 Kč, splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabyde právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při neuhrazení byť i jediné ze splátek včas či v řádné výši.

II. Žaloba ve zbývajícím rozsahu o zákonný úrok z prodlení z částky 20000 Kč od 26.7.2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1450 Kč a částku 2940 Kč se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 178,84 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 30.12.2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 940Kč společně s úrokem z prodlení z částky 20000 Kč od 26.7.2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1450 Kč a částky 2940 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným komunikačními prostředky na dálku dne , datum, uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému postupně peněžní prostředky na účet žalovaného ve výši 20 000 Kč. Úvěr žalovaný nehradil, proto byl zesplatněn ke dni 25.7.2024, dluh žalovaný neuhradil ani k předžalobní upomínce.

2. Žalovaný se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřil.

3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Právní zástupce žalobkyně omluvil svou neúčast při soudním jednání a souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez jeho účasti. Žalovaný se k prvnímu jednání, ačkoliv měl řádně doručeno, bez omluvy nedostavil a zůstal tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle §101, odst. 3 o.s.ř.

4. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (uvedených vždy v závorce), ze kterých má za prokázané, že žalobkyně s žalovaným komunikačními prostředky na dálku sjednala přes webové stránky , Anonymizováno, dne , datum, smlouvu o úvěru, kdy na základě této smlouvy mu poskytla postupně peněžní prostředky ve výši 20000 Kč , a to na na účet žalovaného (viz úvěrová smlouva a dodatek k ní, potvrzení o platbách, přehled čerpání, proces uzavření smlouvy, potvrzení o schválení úvěru). Úvěr byl úročen sjednanou úrokovou sazbou 40% měsíčně, RPSN půjčky činilo dle smluvních podmínek 5514% (viz smlouva o úvěru). Žalobkyně měla před poskytnutím úvěru k dispozici kopii občanského průkazu a řidičského průkazu (viz doklady o ověření úvěruschopnosti), úvěruschopnost žalovaného neposoudila (viz dále)). Žalovaný úvěr nesplácel, proto žalobkyně úvěr zesplatnila, a tuto skutečnost žalovanému oznámila dopisem ze dne 25.7.2024 (viz oznámeni o zesplatnění potvrzení o odeslání) Před podáním žaloby pak žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky (viz výzva k plnění, podací arch).

5. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují shora uvedené skutečnosti. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalovaného (viz právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, přičemž žalobkyně k tomuto žádné konkrétnější skutečnosti v žalobě netvrdí. Z listin, které žalobkyně předložila, pak vzhledem k absenci konkrétních tvrzeních, co listiny (přehled odchozích a příchozích) představují a co žalobkyně z doložených listin zjistila, nelze bez dalšího osvětlení a doplnění skutkových tvrzení dospět k závěru, že žalobkyně řádně úvěruschopnost žalovaného posoudila, navíc listina „Výpis inter.systému-Ověřovací databáze“ je převážně v anglickém jazyce bez ověřeného překladu ). Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, poskytovatel úvěru se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně v souvislosti s úvěruschopností tedy nedoložila relevantní důkazy prokazující skutečnost, že úvěruschopnost zkoumala. Žalobkyně pak tím, že se byť s omluvou nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. o chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a dále výši sjednaného úroku a RPSN a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni v podobě jiného právního posouzení, což se odrazilo ve skutkový závěr, že žalobkyně ve věci úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru neposoudila.

6. Při svém rozhodnutí pak soud vycházel z tohoto závěru o skutkovém stavu. Dne , datum, byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru prostřednictvím webových stránek , Anonymizováno, , a to pomocí komunikačních prostředků na dálku. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému postupně peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které byly zaslány na jeho bankovní účet. Úvěr byl sjednán s měsíční úrokovou sazbou ve výši 40 % a roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 5514 %. Před poskytnutím úvěru měla žalobkyně k dispozici osobní doklady žalovaného, avšak jeho úvěruschopnost nebyla posouzena. Žalovaný úvěr nehradil, a proto žalobkyně přistoupila k jeho zesplatnění. Tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne 25. 7. 2024. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky.

7. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o.z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel dle §3, odst.1), písm. d) ZSÚ a žalovaná jako spotřebitel dle §419 o.z. ve smyslu ustanovení §1810 a násl a §2390 a násl. o.z. a §2, odst.1 ZSÚ uzavřeli smlouvu o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 20 000Kč (blíže k tomu závěry o skutkovém zjištění). S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a souladu obsahu úvěru s dobrými mravy.

8. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18. V daném případě právní předchůdkyně měla úvěruschopnost žalovaného prověřit, avšak tyto skutečnosti nijak nedoložila (viz výše). Žalobkyně tak neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu §3, odst. 1, písm. c) a §86 ZSÚ, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o úvěru dle §87 ZSÚ.

9. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s § 588 o. z. S ohledem na spotřebitelský charakter uzavřených smluv je totiž zapotřebí i bez návrhu zkoumat, za jakých okolností byla smlouva uzavřen, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2017, sp.zn. 20 Cdo 1387/2016). V předmětné věci z úvěrové smlouvy plynou skutková zjištění, která soud shrnul shora, a to o výši úvěru, počtu splátek, výši RPSN a smluvních pokutách a dalších jednostranných podmínkách, poplatcích a odměnách. To vše ve svém souhrnu činí předmětnou smlouvu o zápůjčce pro rozpor s dobrými mravy neplatnou. Samotný fakt, že smlouvy byly formulářově předtištěny, neumožňovaly žalovanému jeho modifikaci, nemá ještě samo osobě na platnost úvěrové smlouvy dopad vyznívající v jejich neprospěch, avšak, pokud celkové smluvní podmínky pro poskytnutí úvěru, mající spotřebitelský charakter, jsou významně nepřiměřené, jednostranné (povinnosti klade smlouva v zásadě jen žalovanému), musí mít tato skutečnost významný dopad na platnost smlouvy. Posuzovanou smlouvou se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce úrok 40% měsíčně, RPSN půjčky činilo dle smluvních podmínek 5514 %.

10. Z ustálené judikatury nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018) pak vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že RPSN korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu se v období 4/2024 pohybovala na úrovni cca 9,1 %, z čehož vyplývá, že cena za poskytnutí půjčky ve smlouvě převyšuje cca 612násobně výši obvyklého RPS) poskytovaného bankami v době uzavření smluv. Z toho důvodu dospěl soud k závěru, že ujednání o platbách nad rámec půjčené jistiny je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a je proto podle ustanovení § 588 o. z. neplatné. Ujednání o úrocích a dalších poplatcích přitom představuje neoddělitelnou část smlouvy o úvěru. Toto ujednání tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Je-li pak nemravná taková součást smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání.

11. Pokud soud učinil závěr o neplatnosti spotřebitelském úvěru, zbývá pak se vypořádat s plněním, které v rámci úvěru žalovaný obdržel a co na ně právní předchůdkyni žalobkyně či nyní žalobkyni vrátil, přičemž pokud soud ve věci dovodil i neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti žalovaného, je v tomto ohledu nutné vycházet z ustanovení §87 ZSÚ.

12. Podle ustanovení §87, odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaný povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči § 2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s principy ochrany spotřebitele nesporně vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o.z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení (srovnej důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). Lze tedy shrnout, že v případě aplikace ustanovení §87, odst.1 ZSÚ nelze uvažovat o přiznání úroku z prodlení, jako by tomu bylo u běžného bezdůvodného obohacení.

13. Žalovanému byla v rámci prvního úvěru poskytnuta na jistině částka 20 000Kč, žalovaný nic nevrátil, proto je povinen vrátit částku 20 000 Kč. Pokud jde o výklad povinnosti vrátit jistinu úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele za situace, kdy spotřebitel (účastník) je v průběhu řízení nečinný, bude nepochybně soudní praxí a judikaturou upřesňován a ustálen. Soud v daném případě považuje za dobu přiměřenou možnostem žalované vzhledem k obecné povaze úvěru postupně splácet půjčenou částku a ohledem na principy ochrany spotřebitele rozložení jistiny do 10 splátek, a to ve smyslu ustanovení §1931 o.z. pod ztrátou výhody splátek, čemuž pak odpovídá výrok I.

14. Ve zbývajícím rozsahu (o zákonný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč od 26.7.2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1450 Kč a částku 2940 Kč ) soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť tyto další nároky uplatněné žalobkyní nad rámec přiznané části jistiny úvěru vycházejí ze smlouvy, kterou soud posoudil jako absolutně neplatnou (výrok II).

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 178,84 Kč, přičemž tato částka představuje 49,74 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 74,87 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 25,13 %). Při úvaze o poměru úspěchu ve věci soud vyšel z ustálené judikatury, podle které soud musí rozhodnout o celém nároku, tedy i o příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 918 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 940 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Při stanovení výše odměny advokáta soud dospěl k závěru, že je namístě aplikovat zmíněné zvláštní ustanovení o náhradě nákladů řízení, neboť byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 14b odst. 1, advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným ve skutkově i právně obdobných věcech na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem, předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení. Vedle podmínky peněžitého plnění nepřesahujícího 50 000 Kč byla splněna i podmínka, že jde o návrh ve skutkově i právně obdobných věcech na ustáleném vzoru (bez konkrétnějších skutkových tvrzení) podávaný opakované týmž žalobcem, z činnosti soudu je pak známo, že žalobkyní bylo podáno na desítky žalob s obdobným obsahem a v zásadě se jednotlivé žaloby liší pouze individualizačními údaji, které vyplývají z doložených listin. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat celé požadované náklady.