1 C 108/2022

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl soudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 17 556 s příslušenstvím,

I. Řízení se ohledně částky 5 706 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 12 000 Kč od 11. 12. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 208,71 Kč, a to do 3 dnů do právní moci rozsudku.

III. Žaloba se co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 47,10 Kč a co do částky 434 Kč zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na náhradě nákladů řízení částku 810,72 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 12 000 Kč s úroky z prodlení, poplatky ve výši 150 Kč, náklady za úkony mimosoudního vymáhání pohledávky ve výši 434 Kč a smluvní pokutu ve výši 5 556 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že je na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 právním nástupcem společnosti [právnická osoba] Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel se žalovanou dne 2. 7. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na částku 8 800 Kč, ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 4. 7. 2020 jí byla částka úvěru navýšena na částku 12 000 Kč. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit částku 12 000 Kč spolu s příslušenstvím do 1. 8. 2020. Žalovaná neuhradila předmětnou částku řádně a včas, čímž jí vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Žalobce požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 5 568 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 12 000 Kč od 2. 8. 2020 do 8. 11. 2021 a povinnost zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním 150 Kč. Dále se žalobce domáhá zaplacení částky 434 Kč jako paušálních nákladů, které žalobce vynaložil ve snaze smírného mimosoudního řešení věci. Ceník nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky byl žalované zaslán v dopise ze dne 12. 1. 2022. Částka ve výši 434 Kč přestavuje náklady na 2 osobní návštěvy v místě bydliště žalované. Žalobce požaduje přiznat náhradu analogicky podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., resp. s odkazem na ust. § 10 občanského zákoníku. Žalovaná neuhradila na pohledávku ničeho.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že žalobou požadované účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání pohledávky ve výši 434 Kč představují souhrn nákladů, které žalobkyně vynaložila ve snaze smírného mimosoudního řešení věci. Ceník nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky byl žalované zaslán v dopise ze dne 12. 1. 2022, který obsahoval návrh mimosoudního vyřešení věci. Žalovaná byla dopisem výslovně informována, že pokud nepřistoupí na mimosoudní řešení věci či neposkytne součinnost, bude si žalobkyně účelně vynaložené náklady účtovat. Žalobkyně provedla nacenění nákladů s ohledem na aktuální ceny služeb potřebných pro odeslání písemností, ceny hovorů, mzdových a cestovních nákladů, kdy má za to, že výsledné nacenění je přiměřené. Částka 434 Kč představuje náklady za dvě osobní návštěvy v místě bydliště žalované a tato byla naceněna s ohledem na ceny pohonných hmot a mzdové náklady pověřeného zaměstnance žalobkyně. Žalobkyně považuje za spravedlivé požadovat náhradu těchto nákladů, když ty vynaložila ve snaze ulehčit žalované. K tomu žalobkyně odkázala na nařízení vlády České republiky č. 351/2013 Sb. a směrnici Evrospkého parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. 2. 2011. Žalobkyně k výzvě soudu, jak posuzovala schopnost žalované splácet úvěr, uvedla, že žádnými důkazy nedisponuje.

4. Současně vzala žalobkyně předmětným podáním žalobu částečně zpět, a to co do částky 5 706 Kč představující kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč a smluvní pokutu ve výši 5 556 Kč. Soud proto postupoval podle § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení v této části zastavil s tím, že souhlas žalované nebyl třeba, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo dříve, než soud zahájil jednání ve věci samé.

5. Po provedeném dokazování má soud ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 2. 7. 2020 (dále jen„ Smlouva“) za prokázané, že na základě této Smlouvy se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované spotřebitelský neúčelový úvěr ve výši 8 000 Kč, který jí byl smlouvou téhož čísla ze dne [datum] navýšen na 12 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit jednorázově do 30 dnů, tj. do 1. 8. 2020 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek [webová adresa], kde žalovaná vyplnila požadované registrační údaje ve formuláři dostupném na této internetové stránce. Finanční prostředky byly žalované zaslány na jí sdělený bankovní účet. Ze Smlouvy soud dále zjistil, že pro případ porušení smluvních povinností se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny denně a rovněž zákonný úrok z prodlení a náklady spojené se zasláním upomínky ve výši 50 Kč (nejvýše tři zpoplatněné upomínky). K úhradě dlužné částky byla žalovaná opakovaně vyzývána společností [právnická osoba], což soud zjistil z listin ze dne 15. 8. 2020, 1. 9. 2020 a 12. 9. 2022. Předžalobní výzva ze dne 7. 4. 202 byla žalované zaslána, což má soud za prokázané z podacího archu ze dne 11. 11. 2021. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná neuhradila dluh ani zčásti, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021, soud zjistil, že společnost [právnická osoba] pohledávku ze Smlouvy za žalovanou postoupila na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 16. 12. 2021.

7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o.z. Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedených úvěrových smluv. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp.zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěru schopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec k odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

9. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně, respektive její právní předchůdce, splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nikterak schopnost žalované splácet úvěr nezkoumal. Žádným způsobem nebyly požadovány či ověřovány její příjmy ani výdaje. Žalobkyně se spokojila s nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, bankovního registru klientských informací a nebankovního registru klientských informací. Žalobkyně zcela zřejmě nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení, když vyhodnotil, že žalovaná je schopna úvěr splácet.

10. Vzhledem k výše uvedenému soud dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala v souladu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná (s odkazem na shora citovaný rozsudek Soudního dvora EU). Na straně žalované vzniklo ve smyslu § 2 991 občanského zákoníku bezdůvodné obohacení, a je proto povinna vydat to, o co se obohatila, tedy poskytnuté finanční prostředky. Žalovaná na pohledávku neuhradila ničeho, a je proto povinna uhradit žalobkyni zapůjčenou částku ve výši 12 000 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 12 000 Kč od 11. 12. 2021 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 1 208,71 Kč. Žalobkyni nebyl přiznán kapitalizovaný zákonný úrok v požadované výši 1 255,81 Kč ale v soudem vypočítané správné výši 1 208,71 Kč. Soud tedy žalobu, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 47,10 Kč zamítl, když se jedná o rozdíl mezi požadovanou částkou žalobkyní a správnou výší vypočtenou soudem. Soud dále žalobu zamítl, co do částky 434 Kč představující dle žalobkyně účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč, když předmětná částka nebyla mezi žalovanou a žalobkyní smluvně sjednaná. Současně soud nesouhlasí s názorem žalobkyně, že v dané věci lze využít nařízení vlády České republiky č. 351/2013 Sb., neboť v řízení se nejedná o vzájemný závazek mezi podnikateli, nýbrž mezi podnikatelem a spotřebitelem.

11. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř, neboť žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná. Náklady řízení tvoří odměna za zastoupení žalobkyně ve výši 900 Kč, která byla stanovena dle § 14b odst. 1 bod 2. vyhl. č. 177/1996 Sb., v účinném znění (dále jen „advokátní tarif), dále se jedná o tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, to vše za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a výzva k plnění). Náklady řízení tedy představují součet shora uvedených částek, vše zvýšené o náhradu za DPH ve výši 21 % v souladu s ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH, a soudní poplatek ve výši 800 Kč Celkem tak náklady řízení činí částku ve výši 2 252 Kč. Za situace, kdy žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 68 % a neúspěšná v rozsahu 32 % se rozdíl mezi procentním vyjádřením úspěchu a neúspěchu ve věci rovná 36 %. S ohledem na shora uvedené soud mohl přiznat žalobkyni na náhradě nákladů řízení toliko 36 % z výše uvedené částky, tedy částku ve výši 810,70 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost pak soud dodává, že žalobkyni nepřiznal odměnu za písemné podání ze dne 27. 6. 2022, neboť tyto náklady nepovažuje za účelně vynaložené (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k tomuto podání soud konstatuje, že skutečnosti v něm uvedené měly být součástí již imperfektní žaloby. Kdyby tak žalobce učinil, nemusel by svou žalobu následně k výzvě soudu doplňovat a tyto náklady by mu nevznikly.