1 C 11/2026

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , Anonymizováno zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky zastoupenou zástupcem advokátem: Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 62 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 27 000 Kč, úroků z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 62 000 Kč od 13. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit jí částku 62 000 Kč s úroky z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že se žalovaným uzavřela dne 4. 11. 2024 smlouvu o podnikatelském úvěru (dále jen „Smlouva“) prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně. Na základě Smlouvy mu poskytla žalobkyně úvěr ve výši 35 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splatit do 12. 1. 2025 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru za každý den čerpání, který žalobkyně požaduje do splatnosti poslední splátky ve výši 24 500 Kč. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný nic nezaplatil. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 35 000 Kč, částky 2 500 Kč představující jednorázovou sankci za prodlení s úhradou pěti splátek po 500 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 24 500 Kč.

2. Žalovaný uvedl, že Smlouvu neuzavíral jako podnikatel, nýbrž jako fyzická osoba, nikdy reálně nepodnikal. Uvedl, že cílem žalobkyně bylo zbavit jej ochrany, která je spotřebitelům zaručena zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalovaný namítl neplatnost smlouvy z důvodu neposouzení jeho úvěruschopnosti jako spotřebitele ze strany žalobkyně před uzavřením Smlouvy. Žalovaný uvedl, že s ohledem na další úvěry, které musí splácet a kterých je celkem 10, není v jeho možnostech a schopnostech úvěr splácet, proto navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný uvedl, že má dvě nezletilé děti, manželka je na mateřské dovolené, je zaměstnaný, na domácnost vynakládá měsíčně částku 10 000 Kč, hradí 15 000 Kč měsíčně na splátky hypotéky, dále hradí tzv. školkovné ve výši 2 940 Kč měsíčně.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 4. 11. 2024 č. 0016-8845, kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovaným (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč. Smlouva je nazvaná jako Smlouva o podnikatelském úvěru, o podnikání žalovaného se zmiňuje pouze čl. II. bod 2.

1. Smlouvy, v němž je uvedeno, že: „Společnost je poskytovatelem nebankovních podnikatelských úvěrů. Klient je podnikatelem – fyzickou osobou, podnikajícím na základě živnostenského oprávnění po dobu nejméně jednoho měsíce ke dni uzavření této Smlouvy.“ Podle čl. II. bodu 2.2.: „V případě, kdy bylo provozování živnosti Klientem přerušeno a následně obnoveno, není potřeba splnit lhůtu jednoho měsíce trvání podnikání, Klient je však Společnosti povinen doložit dokumenty prokazující aktivní provozování obnovené živnosti.“ Konkrétní podnikatelský účel, na který byl úvěr poskytnut, není ve Smlouvě vymezen. Totožnost žalovaného byla ověřena oproti občanského průkazu. Skutečnost, že žalovaný vyčerpal částku 35 000 Kč, nebyla mezi účastníky sporná a vyplývá dále z výpisu z běžného účtu žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 % za každý den čerpání úvěru do jeho úplného splacení, den konečné splatnosti úvěru byl stanoven na 12. 1. 2025. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč a dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nesplacené jistiny denně. Částka 35 000 Kč byla převedena na běžný účet žalovaného jako fyzické osoby, nikoli na podnikatelský účet. Mezi účastníky dále nebylo sporné, že žalovaný úvěr neuhradil ani zčásti. Mezi účastníky bylo naopak sporné, zda žalovaný uzavřel Smlouvu v postavení podnikatele pro účely své podnikatelské činnosti.

4. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Bylo třeba posoudit, zda žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové Smlouvy v pozici jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, či v postavení spotřebitele a zda Smlouva byla uzavřena platně.

5. Spotřebitel je definován v paragrafu 419 o.z. tak, že je jím každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

6. Podle paragrafu 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

7. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, dovodil, že má-li se jednat o závazkový obchodní vztah, musí jít o vztah mezi podnikateli, a dále musí být při vzniku tohoto závazkového vztahu zřejmé, že se s přihlédnutím ke všem okolnostem týká jejich podnikatelské činnosti. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 23 Cdo 705/2017 Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující zejména účel jednání takové osoby v tomto smluvním vztahu. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1685/2015 ze dne 29. 11. 2016 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní.“ Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. II ÚS 1176/21 uvedl, že pro určení postavení účastníka v konkrétní smlouvě není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, nýbrž je třeba zkoumat faktický stav věci. Podstatné je odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo tento rámec. Ústavní soud dovodil že rovněž osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v daném vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze podle Ústavního soudu prokazovat pouze tím, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním číslem podnikatele, ani tím že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.

8. Soud musel posoudit, zda v případě Smlouvy se jedná o úvěr, který uzavíral žalovaný jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, anebo jako spotřebitel. Žalobkyně je subjektem poskytující spotřebitelské úvěry. Smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je nazvána smlouvou o podnikatelském úvěru, žalovaný je v ní označen datem narození, rodným číslem, adresou místa podnikání a identifikačním číslem. Ve Smlouvě nebyl podnikatelský účel, na který byl žalovanému úvěr ze strany žalobkyně poskytován, nijak specifikován. S ohledem na shora citovanou judikaturu je zřejmé, že pouhé označení smluvní strany jako podnikatele nepostačuje k prokázání tvrzení, že konkrétní úvěrová smlouva byla uzavírána mezi podnikateli v rámci podnikatelské činnosti dlužníka. Účel, pro který byl úvěr poskytnut, nebyl ve smlouvě žádným způsobem konkretizován, smlouva byla vyhotovená ve standardizované podobě, úvěr byl zaslán na běžný účet žalovaného. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru se nijak nezajímala o to, v jaké oblasti žalovaný podniká a pro jaké účely žádá úvěr poskytnout. Ve Smlouvě je žalovaný označen i rodným číslem a datem narození. Žalovaný tvrdil, že o úvěr nežádal za účelem, který by se týkal jeho podnikatelské činnosti, když ani nikdy reálně nepodnikal. Žalobkyně netvrdila a neprokazovala, že žalovaný při uzavírání Smlouvy jednal v rámci své podnikatelské činnosti. Za situace, kdy tvrzení žalobkyně, že se jedná o podnikatelský úvěr, je opíráno pouze o formulaci Smlouvy a o označení žalovaného ve Smlouvě identifikačním číslem a místem podnikání, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že se jedná o podnikatelský úvěr, tedy že by žalovaný při jeho uzavírání vystupoval jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Soud proto dospěl k závěru, že se jedná o spotřebitelský úvěr, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

11. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86. Žalobkyně netvrdila, že by posuzovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a k případnému posouzení úvěruschopnosti nenavrhla žádné důkazy. Neunesla tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně řádného vyhodnocení schopnosti žalovaného daný úvěr splácet. Pro úplnost soud uvádí, že soud nemohl žalobkyni poučit ve smyslu paragrafu 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. o povinnosti tvrdit všechny rozhodné skutečnosti (ohledně postavení žalovaného jako podnikatele a posouzení úvěruschopnosti) a označit k tvrzeným skutečnostem důkazy, neboť poučovací povinnost soudu se k váže jednání, ke kterému se žalobkyně nedostavila. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.

12. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

13. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky, smluvní pokutu apod. Žalovanému byla poskytnuta částka 35 000 Kč, žalovaný uhradil 0 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 27 000 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou 62 000 Kč a částkou 35 000 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

14. Žalovaný uvedl, že je zaměstnaný ve společnosti , právnická osoba, ., z předložených dokladů o platebních transakcích vystavených , právnická osoba, ., vyplývá, že jeho čistá měsíční mzda se aktuálně pohybuje kolem 48 000 Kč, výdaje na hypotéku představují částku 15 000 Kč a na domácnost průměrně vynakládá 10 000 Kč (z toho záloha na elektřinu dosahuje 2 320 Kč). Žalovaný má dvě nezletilé děti, narozené roku 2021 a roku 2023, z toho důvodu je manželka žalovaného na rodičovské dovolené. Soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny, k příjmům a výdajům žalovaného, k jeho třem vyživovacím povinnostem, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaný zpozdí s úhradou byť jediné splátky, může věřitel vůči žalovanému uplatnit zesplatnění celého plnění. Podmínkou ztráty výhody splátek jsou chráněny oprávněné zájmy žalobkyně na úhradu dlužné částky v přiměřené době a zároveň také žalovaný, neboť v opačném případě by se musela (mohla) žalobkyně v případě neplacení ze strany žalovaného opakovaně (každý měsíc, v němž by žalovaný nesplnil svou povinnost uloženou mu rozsudkem) domáhat splnění povinnosti exekučně. Pro úplnost soud uvádí, že skutečnost, že žalovaný je zavázán hradit více úvěrů, neznamená, že není v jeho možnostech hradit měsíčně dlužnou jistinu ve splátkách 2 000 Kč.

15. Pro úplnost soud uvádí, že je dále dán důvod neplatnosti Smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z. Poplatek za poskytnutí úvěr činní 1% za každý den čerpání úvěru, tj. 365 % ročně. Takový poplatek má soud ve shodě s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2019 č.j. 26 ICm 2856/2016-22 za skrytý úrok, což vede k podstatnému navýšení celkové roční procentní sazby nákladů. Za této situace má soud za to, že takto vysoké faktické úroky jsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Ohledně závěru o neplatnosti smluvních ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména pak na rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 1484/2024, 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009. Soud dále odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3194/18, v němž Ústavní soud dovodil, že v případě naprosto zjevného nesouladu plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno ani to, že tato okolnost může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Následně Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019 a 20 Cdo 75/2020, že je-li exekučním titulem přiznané plněné ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k neúměrnému postižení dlužníka, je namístě exekuci zastavit dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. i bez návrhu povinného. Lze-li dle shora citovaného nálezu Ústavního soudu a judikatury Nejvyššího soudu z důvodu rozporu smluvních ujednání spotřebitelských smluv s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele zastavit exekuci, tím spíše je třeba zabývat se platností smlouvy již v nalézacím řízení.

16. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Rozdíl míry úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl nepatrný, žalobkyně byla úspěšná co do částky 35 000 Kč a neúspěšná co do částky 27 000 Kč a dále v části, v níž se domáhala úhrady úroků z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucích z částky 62 000 Kč od 13. 1. 2025 do zaplacení. Ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I ÚS 2717/08 je totiž třeba při posuzování úspěchu účastníka zohledňovat rovněž příslušenství žalované pohledávky. Úroky z prodlení, jichž se žalobkyně domáhala, činí ke dni vyhlášení rozsudku částku 8 316,49 Kč, žalobkyně je proto neúspěšná co do celkové částky 35 316,49 Kč. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.