1 C 121/2021

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 295 518,88 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 258 655,15 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 23 044,10 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 258 655,15 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 36 863,73 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 033,85 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 374,07 Kč, úroku ve výši 14,7 % z částky 295 518,88 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 36 863,73 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 36 830,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce navrhl uložit žalovanému povinnost zaplatit mu částku 295 518,88 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 033,85 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 26 418,17 Kč a dále s úrokem ve výši 14,7 % z částky 295 518,88 Kč od 29. 1. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení téže částky od 29. 1. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021 je právním nástupcem společnosti [právnická osoba] (dále jen„ banka“). Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce uzavřel dne 23. 5. 2019 se žalovaným Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček [číslo] v níž se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč za účelem konsolidace ve smlouvě o úvěru uvedených dlužných závazků žalovaného a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 120 měsíčních splátkách ve výši 5 259,08 Kč počínaje dnem 23. 6. 2019. Anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se dohodly na smluvním úroku ve výši 14,7 % a nedílnou součástí smlouvy je Sazebník poplatků, Produktové podmínky a Všeobecné obchodní podmínky banky. Banka svůj závazek splnila dne 23. 5. 2019 a to bezhotovostním převodem prostředků na účty konsolidovaných závazků. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas, proto banka v souladu s odst. 13 a 14 Produktových podmínek prohlásila úvěr dopisem ze dne 17. 2. 2020 za okamžitě splatný v celé výši. Žalovaný uhradil celkem 41 344,85 Kč, z toho banka započetla na jistinu 4 481,12 Kč, zbytek na úroky, poplatky a sankce.

2. K výzvě soudu o doplnění žaloby o skutková tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy žalobce uvedl, že společnost [právnická osoba] při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance klientem v Žádosti klienta o konsolidaci úvěrů ze dne 23. 5. 2019, žádost byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a v databázi MV ČR. Žalobce obecně uvedl, že v případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází banka z příjmu, který klient deklaroval v žádosti, v tomto případě byl použit příjem ve výši 17 595 Kč. Žalovaný uvedl celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 40 000 Kč. Banka porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnosti měl žalovaný v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 3 000 Kč. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaného banka žádosti vyhověla a konsolidovala tři jeho interní závazky úvěrem ve výši 300 000 Kč se splátkou 4 785,08 Kč. K tomu, jak banka posoudila výdaje žalovaného, navrhl žalobce provést důkaz výpisem z běžného účtu žalovaného, který měla banka k dispozici, neboť běžný účet měl žalovaný zřízený právě u [právnická osoba]

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet konsolidace půjček uzavřené mezi [právnická osoba], jako bankou a [celé jméno žalovaného] jako klientem ze dne 23. 5. 2019 soud zjistil, že banka se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit formou 120 pravidelných měsíčních anuitních splátek v částce 5 259,08 Kč počínaje 23. 6. 2019 splatných vždy k 23. dni v měsíci. Účastníci sjednali roční úrokovou sazbu 14,7 %, RPSN bylo stanoveno na 15, 89 %. Celkově se žalovaný zavázal zaplatit 576 005,17 Kč. Úvěr byl sjednán jako účelový, peněžní prostředky byly poskytnuty na další úvěrové účty, které vedla [jméno] [příjmení] [příjmení] žalovanému, a to částku 47 712,03 Kč na splacení dluhu ve prospěch úvěrového účtu [číslo] částka ve výši 107 685,45 Kč na splacení dluhu ve prospěch úvěrového účtu číslo [PSČ] [anonymizováno] [číslo] a částka 5 000 Kč na úvěrový účet [číslo]. Zbývající část jistiny banka měla poskytnout ve prospěch běžného účtu žalovaného. Dále účastníci ve smlouvě sjednali poplatky, které je povinen hradit žalovaný, a to 1 795 Kč za poskytnutí úvěru, 50 Kč za každé vyhotovení výpisu z úvěrového účtu na žádost klienta, 100 Kč za každou změnu data měsíční splátky, 200 Kč měsíčně za vedení pohledávky banky v případě ukončení smlouvy o vedení běžného účtu, 600 Kč za zaslání každé písemné upomínky a 300 Kč za prohlášení úvěru za ihned splatný. Ze žádosti o úvěr konsolidace půjček ze dne 23. 5. 2019 vyplynulo, že žalovaný uvedl jako svůj čistý měsíční příjem za tři měsíce částku 17 595 Kč, jako ostatní nezbytné měsíční náklady byla uvedena částka 0 Kč a celkový čistý měsíční příjem domácnosti 40 000 Kč. Počet zdrojů příjmu byl uveden jeden, jako zaměstnavatel byla uvedena společnost [právnická osoba] Dále žalovaný uvedl, že nemá srážky ze mzdy, jiné měsíční splátky a nemá žádnou vyživovací povinnost. Jako závazky byly uvedeny úvěry, které byly smlouvou konsolidovány. Ze žádosti o úvěru je zřejmé, že byl předložen doklad o hlavním příjmu u zaměstnavatele [právnická osoba]

5. Žalobce byl vyzván, aby doplnil skutková tvrzení ohledně zkoumání úvěru schopnosti, zda byly zkoumány příjmy a výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy, a aby k prokázání těchto tvrzení navrhl důkazy. Žalobce uvedl, že banka vychází ze statistických zdrojů, které jsou k dispozici, s tím, že banka si ověřovala výši příjmů výpisem z účtu, a to z běžného účtu, který banka žalovanému vedla v době uzavření úvěrové smlouvy i před touto dobou. Z výpisu z běžného účtu žalovaného vedené u [jméno] [příjmení] [příjmení] za období dubna 2019, tedy za měsíc bezprostředně předcházející v měsíci, v němž byla předmětná úvěrová smlouva uzavřena, soud zjistil, že počáteční zůstatek na běžném účtu žalovaného představoval částku mínus 4 479,06 Kč a konečný zůstatek mínus 4 719,26 Kč. Pokud jde o příjmy žalovaného, jedná se o částku 5 000 Kč zaslané fyzickou osobou, dále částka 2 000 Kč přes platební bránu ThePay. Výdaje představují splátky úvěrů, výběry z bankomatů a platby v provozovnách. Z platební historie předmětné úvěrové smlouvy vyplynulo, že žalovaný uhradil na předmětnou úvěrovou smlouvu celkem 41 344,85 Kč, naposledy uhradil částku 17 000 Kč dne 28. 2. 2020.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021 a její přílohy [číslo] (seznamu pohledávek) uzavřené mezi společnosti [právnická osoba], jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem, soud zjistil, že pohledávka z úvěrové smlouvy za žalovaným byla postoupena na žalobce. Postoupení pohledávky oznámil postupitel dopisem ze dne 2. 2. 2021 žalovanému. Oznámení o postoupení pohledávek bylo žalovanému odesláno dne 4. 2. 2021, jak vyplývá z podacího archu.Banka prohlásila úvěr za splatný dopisem ze dne 19. 2. 2020 v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek. Úvěr byl prohlášen za splatný ke dni 17. 2. 2020 a žalovaný byl vyzván, aby do 4. 3. 2020 uhradil částku 315 552,73 Kč. Ve smyslu § 273 zákona čísla 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) se tak má za to, že oznámení bylo žalovanému doručeno 3. pracovní den, to znamená 25. 2. 2021.

7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následujícího zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že jsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 citovaného zákona neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnout jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Povinností poskytovatele úvěrů zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze stáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následujících důvodů: Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (2. senátu) sp. zn. C – 679/18, ze dne 5. 3. 2020 vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku citované směrnice, tzn. povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě, a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen pokud se spotřebitel této neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno neplatností takovéto úvěrové smlouvy, a jedná se o neplatnost absolutní, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti.

9. Soud se tedy zabýval z úřední povinnosti tím, zda právní předchůdce žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nedůsledně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, žádným způsobem neověřoval výdaje žalovaného, vycházel z toho, že žalovaný nemá žádné náklady, jeho čistý měsíční příjem činí 17 595 Kč a příjem rodiny 40 000 Kč Tyto skutečnosti vyjma měsíčního příjmu žalovaného ze zaměstnání žádným způsobem neověřil. Žalobcův právní předchůdce vedl pro žalovaného běžný účet a z tohoto běžného účtu soud zjistil, že žalovaný měl na účtu záporný zůstatek, když jeho příjem, který v daný měsíc došel na účet, nelze hodnotit jako pravidelný, jedná se částečně o příjem z platební brány a dále z platby od třetí osoby ([jméno] [anonymizováno]). Ani pokud by právní předchůdce žalobce vycházel ze statistických dat tak, jak bylo tvrzeno, nelze dojít k závěru, že žalovaný nemá žádné výdaje, jak to bylo uvedeno v žádosti o úvěr. Statistická data nemohou poskytnout konkrétní informaci o výdajích konkrétního žadatele o úvěr, v tomto případě o výdajích žalovaného. Pokud se žalobcův právní předchůdce spokojil s údajem o nulových nákladech, takovýto závěr nelze považovat za reálný. Žalobcův právní předchůdce nekriticky převzal údaje, které mu poskytl žalovaný. Vyjma zaměstnání žalovaného žalobcův právní předchůdce tyto údaje žádným způsobem neověřil, a soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce nepostupoval v souladu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná.

10. Na straně žalovaného vzniklo ve smyslu § 2 991 o. z. bezdůvodné obohacení, a žalovaný je proto povinen vydat to, oč se obohatil vůči právnímu předchůdce žalobce, tedy poskytnuté finanční prostředky. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč, splatil 41 344,85 Kč a je proto povinen vrátit částku 258 655,15 Kč. Žalobce požadoval úhradu částky 295 518,88 Kč. Soud proto žalobu ohledně rozdílu (295 518,88 Kč – 258 655,15 Kč) v částce 36 863,73 Kč zamítl. Soud dále zamítl žalobu ohledně kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 033,85 Kč a smluvního úroku ve výši 14,7 % z částky 295 518,88 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení. Pokud jde o zákonný úrok z prodlení, dospěl soud k závěru, že žalovaný je v prodlení od 5. 3. 2020, neboť v oznámení o prohlášení úvěru za splatný byl vyzván k úhradě dlužné částky do 4. 3. 2020. Žalobce kapitalizoval zákonný úrok z prodlení ke dni 28. 1. 2021 na částku 26 418,17 Kč. Soud přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 23 044,10 Kč, jedná se o kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 10 % ročně z částky 258 655,15 Kč od 5. 3. 2020 do 28. 1. 2021 ve výši 23 044,10 Kč. Soud proto uložil zaplatit žalovanému vedle jistiny také tento kapitalizovaný úrok z prodlení a dále úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 258 655,15 Kč ode dne následujícího po dni, ke kterému byl zákonný úrok kapitalizován, tedy od 29. 1. 2021 do zaplacení. Ohledně rozdílu mezi uplatněným zákonným úrokem a přiznaným zákonným úrokem soud žalobu zamítl, tedy ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 374,07 Kč a ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 36 863,73 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení.

11. Aktivní procesní legitimace žalobce je dána ustanovením § 1 879 a následující o.z., neboť společnost [právnická osoba] řádně postoupila pohledávku z úvěrové smlouvy na žalobce a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Výši úroku z prodlení soud stanovil podle § 1 970 oz ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce měl částečný úspěch ve věci, a to v rozsahu 87 % předmětu sporu. Žalovaný byl úspěšný co do 13 % předmětu řízení. Žalobce má proto právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 74 % (87 % - 13 %). Náklady řízení tvoří odměna za zastupování advokátem za 4 úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), písm. d), písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif) (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba a účast u jednání dne 8. 11. 2021). Za jeden úkon právní služby náleží žalobci dle § 7 bodu 6 advokátního tarifu odměna ve výši 9 500 Kč. Dále soud přiznal náhradu hotových výdajů advokáta v paušální částce 300 Kč za jeden úkon podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tedy celkem ve výši 1 200 Kč (4 x 300 Kč), náhradu za zmeškaný čas na cestě k jednání soudu v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, tj. ve výši 600 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, a náhradu hotových výdajů představujících cestovní náklady za cestu [značka automobilu], [registrační značka], za cestu na trase [obec] – [obec] a zpět v celkové délce 222 km, při průměrné spotřebě vozidla 6,0 l motorové nafty na 100 km, při ceně motorové nafty 27,20 Kč za 1 litr dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve výši 27,20 Kč za 1 litr motorové nafty a při náhradě za používaní silničních motorových vozidel dle § 1 písm. b), citované vyhlášky ve výši 4,40 Kč za 1 ujetý km. Za pohonné hmoty tak soud přiznal náhradu ve výši 360,70 Kč (221/100 x 6 x 27,20) a za amortizaci částku 972,40 Kč (221 x 4,40). Celkem náklady řízení žalobce činí 41 133,10 Kč. S ohledem na skutečnost, že zástupce žalobce je plátcem DPH, soud zvýšil náklady řízení o náhradu za DPH ve výši 21 % v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o.s.ř. na částku 49 771 Kč. Protože žalobce má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 74 %, uložil soud žalovanému uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 36 830,60 Kč. Podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci tuto částku k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.