1 C 135/2021

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 44 828 Kč s příslušenstvím a 46 748 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se ohledně úroků ve výši 54,99 % z částky 26 968,87 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení a ohledně úroků ve výši 27,48 % z částky 29 753,50 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 9 000 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se ohledně částky 25 803 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 34 803 Kč od 19. 11. 2020 do 30. 11. 2020, úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 25 803 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení, částky 10 025,47 Kč, úroku ve výši 35 % z částky 26 968,87 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 91 440 Kč, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 24 915 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 24 915 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žaloba se ohledně částky 11 351 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 36 266 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 11 351 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, částky 10 482,94 Kč, úroku ve výši 35 % z částky 29 753,50 Kč do 19. 11. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 080 Kč, zamítá.

VI. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení

1. Ve věci sp. zn. 1 C 135/2021 žalobce navrhl uložit žalovanému povinnost zaplatit mu částku 34 803 Kč Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19.11.2020 do zaplacení, dále pohledávku ve výši 10 025,47 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny 33 534,73 Kč od 19. 11. 2020 do 13. 9. 2021, vyjma období květen a až říjen, neboť žalovaný požádal o odložení plnění peněžitých dluhů a využití ochranné doby podle zákona č. 177/2000 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií Covid-19. Dále žalobce původně požadoval úhradu úroků ve výši 89,99 % z částky 26 968,87 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 91 440 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru č. [PSČ] [anonymizována dvě slova] (dále jen„ smlouva č. 1“), a to dne 11. 9. 2019. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut dne 12. 9. 2019 účet úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve výši efektivní úrokové sazby 138, 16 % splácet ve 30 měsíčních splátkách po 2 625 Kč splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjnem 2019. Součástí byla i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného splácet ve výši 85 Kč. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, ocitl se v prodlení, uhradil pouze částku 21 000 Kč (8 x 2 625 Kč). V článku 6.1 smlouvy účastníci sjednali právo žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobce požaduje úhradu částky 499 Kč za prodlení u splátky číslo 13. Dále žalobce požaduje úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného podle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 600 Kč, když podle citovaného ustanovení smlouvy má žalobce právo na náhradu nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobce požaduje úhradu náhrady nákladů po 200 Kč ohledně splátek číslo 7, 12, 13, u kterých se žalovaných ocitl v prodlení o délce 15 dnů. Jelikož byl žalovaný v prodlení s úhradou, došlo automaticky ke zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3 smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky, nebo její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky nebo její části o délce 65 dnů, a to u splátky č. 12 splatné dne 12. 9. 2020. K datu 17. 11. 2020 došlo v souladu se smlouvu k zesplatnění celého úvěru. Podle článku 6.4 smlouvy se ke dni zepslatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 33 534,73 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním úvěru byl žalovaný vyzván k úhradě dané dlužné splátky a byla mu poskytnuta lhůta alespoň 30 dnů. Účastníci dále v bodě 6.5 smlouvy sjednali, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0, 1% z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s úhradou, tedy od dne 19. 11. 2020 do zaplacení.

2. Ve věci původně vedené pod sp. zn. 1 C 136/2021 žalobce uložit žalovanému zaplatit mu částku 36 266 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlením jdoucím od 19. 11. 2020 do zaplacení, částku 10 482,94 Kč přestavující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 35 057,86 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení vyjma (z týchž důvodů jako shora v případě sp. zn. 1C 135/2021) měsíců května a října 2020 a dále úrok ve výši 62,48% z částky 29 753,50 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 080 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako klient uzavřeli dne 27. 1. 2020 smlouvu o úvěru č. [PSČ] [anonymizována dvě slova] (dále jen„ smlouva č. 2“), na základě které byl žalovanému poskytnut dne 29. 1. 2020 úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se jej zavázal uhradit spolu se sjednaným úrok ve výši 62,48% v 60 měsíčních splátkách po 1 695 Kč, splatných vždy k 12. dni kalendářního měsíce počínaje měsícem březnem 2020 podle splátkového kalendáře. Součástí všech splátek bylo pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr ve výši 55 Kč měsíčně. I v tomto případě žalovaný využil možnosti dané zákonem č. 177/2020 Sb., v důsledku níž trvala ochranná doba od 1. 5. 2020 do 31. 7. 2020, kdy za tuto dobu vzniklo žalobci právo na úrok ve výši repo sazby vyhlášené Českou národní bankou zvýšené o 8% bodů. Žalobce požaduje úhradu částky 499 Kč jako smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy za prodlení se splátkou číslo 8 o délce 30 dnů, dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy za splátky 2, 7, 8 po 200 Kč z důvodu prodlení žalovaného s úhradou uvedených splátek o délce 15 dnů. V důsledku prodlení žalovaného došlo ve smyslu bodu 6.3 smlouvy č. 2 k zesplatnění celého úvěru, a to pro prodlení s úhradou splátky o délce 65 dnů u splátky 7, splatné dne 12. 9. 2020, k zesplatnění celého úvěru tak došlo k 17. 11. 2020 a vznikla tím povinnost žalovaného uhradit žalobci částku 35 057,86 Kč představující dosud nezaplacenou jistinu úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru. Nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně vznikl žalobci dle bodu 6.5 smlouvy, neboť žalovaný neuhradil novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru. V daném případě smluvní pokuta běží od 19. 11. 2020.

3. Vzhledem ke skutečnosti, že věci vedené pod sp.zn. 1 C 135/2021 a sp.zn. 1 C 136/2021 se týkají týž účastníků, rozhodl soud v zájmu hospodárnosti řízení o spojení těchto věcí ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 1 C 135/2021.

4. Žalobce tvrdil, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakožto i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z výše uvedeného žalobce dovodil, že volné zdroje žalovaného ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Soud vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení, zda před uzavřením smlouvy si ověřoval výši příjmů a výdajů žalovaného, a k předložení důkazů k prokázání doplněných skutkových tvrzení. Žalobce k tomu uvedl, že běžně vyžaduje a ověřuje údaje, například výplatní pásky ze zaměstnání a požaduje výpisy z účtů. U žalovaného byl ověřován důchod. Pokud jde o výdaje, žalobce konstatoval, že presumuje, že každý jedná v právním styku poctivě a do formuláře uvede náklady bydlení, které odpovídají skutečnosti. K tomu žalobce uvedl, že není v jeho silách, aby zkoumal například nájemní smlouvy nebo zjišťoval, kde konkrétní člověk bydlí. Žalobce uvedl, že z dokladů o příjmech vyplynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 11 473 Kč, celkové měsíční náklady žalovaného činí 7 308 Kč a volné zdroje ke splácení po odečtení 500 Kč rezervy činí 3 665 Kč. Žalobce ověřil úvěrovou historii v databázích NRKI a SOLUS. Na základě toho byl proveden tzv. scóring klienta a bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, neměl doklad totožnost evidován jako neplatný, zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, který jednal se žadatelem, doporučil úvěr ke schválení. K výdajové stránce žalobce uvedl, že k jejímu paušálnímu určení by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, kdy § 1 zákona definuje životní minimum jako částku k zajištění výživy a ostatních základních, osobních potřeb, která byla v § 2 stanovena na částku 3 410 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají, je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 3 410 Kč. Tato paušální částka byla přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší než 3 410 Kč a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k uvedené nižší částce. Životní minimum není minimální částkou stanovenou k přežití, kterou je existenční minimum, ale částkou, která postačuje k obživě. Další údaje byl povinen uvést žalovaný. Pokud žalovaný zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze věřitelem ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Takovým jednáním žalovaného by mohlo dojít k porušení trestně právních předpisů. Žalobce uvedl, že nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené žalovaným, pokud se týká jeho výdajů. Žalovaný prohlásil, že nemá žádné splatné dluhy, nebyla proti němu podána jakákoli žaloba a není si vědom důvodu, pro které by se tak mohlo stát, není vůči němu vydán exekuční titul na peněžité plnění, není proti němu vedeno exekuční řízení či řízení o výkon rozhodnutí a není účastníkem dohod či ujednání, jejichž plnění by bylo v rozporu s plněním v závazku podle smlouvy, nenachází se v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku, nebyl proti němu podán insolvenční návrh ani v posledních třech letech nebyl insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku. Dále uvedl, že veškeré údaje, které z jeho strany budou uvedeny ve smlouvě, jakož i veškeré informace, které v souvislosti s touto smlouvou poskytl či poskytne, jsou pravdivé a platné. Z toho žalobce vyvozuje, že dostál povinnosti vyplývající mu ze zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když měl k dispozici řadu listin prokazujících jeho příjem a ohledně výdajů vycházel ze sdělení žalovaného a ověřil si z veřejných registrů informací ohledně jeho dalších případných závazků. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat podle žalobce extenzivně. Žalobce vycházel z toho, že dlužník měl v úmyslu svůj závazek splnit. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde Ústavní soud uvádí, že soudy měly poskytovatele úvěrů vést i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit, respektive, zda je reálné splacení dluhu, což v tomto případě bylo prokázáno. Žalobce dále uvedl, že k nákladům na bydlení žalovaný uvedl vždy částku 1 400 Kč a žalobce vycházel z premisi, že žalovaný jedná poctivě. Žalovaný neuvedl žádnou vyživovací povinnost a v době vzniku předmětných smluv neměl se žalobcem uzavřenou žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. Příjmy žalovaného převyšovaly tvrzené výdaje. Žalobce uvedl, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019 vyplývá, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel pro úvěr, v tomto případě žalovaný, při své žádosti, a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Nejvyšší soud dovodil, že na úvěrových společnostech nelze požadovat 100% míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou.

5. Žalovaný se k žalobám nevyjádřil.

6. Žalobce vzal žalobu částečně zpět úroků ve výši 54,99% z částky 26 968,87 Kč od 19.11.2020 do zaplacení a ohledně úroků ve výši 27,48% z částky 29 753,50 Kč od 19.11.2020 do zaplacení. Soud proto postupoval podle § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení ohledně této části zastavil s tím, že souhlas žalovaného nebyl třeba, neboť tak učinil ještě před tím, než soud zahájil jednání ve věci samé.

7. Ze smlouvy číslo 1 soud zjistil, že se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 76 200 Kč, a to ve 30 měsíčních splátkách po 2 625 Kč splatných nejpozději 12. dne každého kalendářního měsíce počínaje následujícím měsícem po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba činí 138,16 % a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba za celou dobu splácení úvěru. Podle bodu 6.1 smlouvy číslo 1 účastníci sjednali, že pokud se žalovaný dostane do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku. Souhrn veškerých smluvních pokut, které je žalobce takto oprávněn požadovat činí maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Smluvní pokuty jsou splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k zaplacení dané smluvní pokuty. V článku 6.2 smlouvy účastníci sjednali právo žalobce na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného za každou splátku, u které se žalovaný octne v prodlení o délce 15 dnů po 200 Kč. V článku 6.3 smlouvy bylo sjednáno pro případ prodlení žalovaného s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů pod písmenem b), automatické zesplatnění úvěru, kdy se okamžitě stává splatnou celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a náhrady nákladů s tím, že žalobce je povinen vyzvat k uhrazení dlužné splátky a poskytnout lhůtu alespoň 30 dnů. Žalovanému byl úvěr schválen a oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému doručeno na dodejku dne 16. 9. 2019, jak soud zjistil z oznámení o schválení úvěru a k tomu navazující dodejky. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 12. 9. 2019, jak vyplynulo z dokladu o vyplacení úvěru (otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu). Z karty klienta zaznamenávající pohyb na úvěrovém účtu je zřejmé, že žalovaný uhradil částku 21 000 Kč. Naposledy hradil 12. 8. 2020 částku 2 625 Kč. Oznámením žalobce ze dne 17. 11.2020 byl uvedený úvěr prohlášen za splatný a žalovaný byl vyzván, aby uhradil celkem částku 34 803 Kč do 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení. Žalovaný byl vyzýván k zaplacení a upozorňován na možnost zesplatnění celého úvěru přípisy žalobce ze dne 14. 9. 2020, 13. 10. 2020 a 12. 11. 2020. Oznámení o zesplatnění bylo předáno České poště k doručení dne 18.11.2020, jak vyplývá z dokumentu označeného jako přehled zakázek za den 18. 11. 2020 (č.l. 80). Ve smyslu § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), se tak má za to, že oznámení bylo žalovanému doručeno třetí pracovní den, to znamená 23. 11. 2021. Žalovaný měl dle výzvy uhradit požadovanou částku do 28. 11. 2020, a protože tento den byla sobota, měl částku dle výzvy uhradit do 30. 11. 2020.

8. Ve věci bylo dále prokázáno kopií občanského průkazu žalovaného, že žalobce ověřoval totožnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Žalovaný podepsal předsmluvní formulář, kde byl seznámen o standardních informacích o spotřebitelském úvěru. Z listiny nazvané jako hodnocení klienta ze dne 11. 9. 2019 soud zjistil, že žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem dosahuje částku 11 473 Kč, přičemž žalovaný pobírá starobní důchod. Pokud jde o výdaje, v hodnocení klienta je uvedeno, že bydlení zahrnující nájemné a inkaso činí 1 400 Kč, splátky u [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], dosahují částky 2 498 Kč a na životním minimu bylo odečteno částka 3 410 Kč, jako rezerva byla označena částka 500 Kč. Žalovaný uvedl, že má vlastní bydlení, celkem jeho příjmy tvoří 11 473 Kč, výdaje 7 308 Kč, za volné zdroje byla považována částka 3 665 Kč. Soud dále zjistil, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registru SOLUS a ve výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI). V registru SOLUS nebyla zaznamenána žádná smlouva ve stavu žalobního vymáhání. U výpisu NRKI jeho skóre bylo zařazeno do kategorie I., to znamená nízké body zahrnující vyšší riziko, kdy úvěr je výrazně limitován výší vyplacené částky, popřípadě zamítán. Žalobce doložil, že ověřoval výši příjmů žalovaného a to částečným výpisem z účtu žalovaného týkající se právě jen příjmů představující důchod za měsíce červenec, srpen a září 2019. Výdaje žalovaného ověřovány nebyly. Z oznámení o využití ochranné doby ze dne 27. 4. 2020 je zřejmé, že žalovaný využil zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií Covid-19, a požadoval využít zkrácenou ochrannou dobu do 31. 7. 2020. Přípisem ze dne 19. 5. 2020 žalobce oznámil, že ochranná doba ke smlouvě číslo 1 začíná dnem 1. 5. 2020 a končí dnem 31. 7. 2020.

9. Ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 1. 2020 číslo [PSČ] [anonymizována dvě slova] soud zjistil, že se jí žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 62,48 % splácet v 60 měsíčních splátkách po 1 695 Kč zahrnující pojištění ve výši 55 Kč měsíčně splatných vždy k 12. dni kalendářního měsíce počínaje měsícem března 2020. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného, smluvní ujednání jsou totožná jako u smlouvy číslo 1 (viz shora). Žalovanému byl úvěr schválen a byl o tomto písemně informován. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 31. 1. 2020, jak vyplývá z dodejky. Z dokladu o vyplacení úvěru je zřejmé, že částka 30 000 Kč byla žalovanému vyplacena na účet dne 29. 1. 2020. Žalovaný uhradil částku 5 085 Kč, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu, naposledy uhradil částku 1 695 Kč dne 12. 8. 2020. Žalovaný shodně jako u smlouvy č. 1 využil ochrannou dobu dle zákona č. 177/2020 Sb., (k tomu viz výše u smlouvy č. 1). Dopisem ze dne 17. 11. 2020 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru a žalovaný byl vyzván k úhradě částky 36 266 Kč do deseti dnů od data odeslání tohoto oznámení. Oznámení o zesplatnění bylo předáno České poště k doručení dne 18. 11. 2020, jak vyplývá z dokumentu označeného jako přehled zakázek za den 18. 11. 2020. Stejně jako v případě smlouvy číslo 1 měl žalovaný požadovanou částku uhradit do 30. 11. 2020.

10. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobce před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy číslo 2, soud z listiny nazvané hodnocení klienta, zjistil, že žalovaný uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem pramení ze starobního důchodu ve výši 12 271 Kč, a výši svého příjmu doložil oznámením České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 12. 2019 a současně částečným výpisem z účtu zaměřující se výhradně jen na výši příjmu za měsíc leden 2020. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobce vycházel z životního minima 3 410 Kč, nájemné a inkaso dosahovalo částky 1 000 Kč, splátky pro [právnická osoba] částky 5 038 Kč, celkem výdaje činily 9 448 Kč, dále bylo počítání s rezervou 500 Kč. Žalobce vycházel z celkových příjmů 12 271 Kč, z výdajů 9 448 Kč, přičemž volné zdroje představovaly částku 2 323 Kč měsíčně. Žalobce doložil, že lustroval žalovaného v registru SOLUS s negativním výsledkem a v nebankovním registru klientských informací, opět se skóre kategorie I., tedy s týmž výsledkem jako u smlouvy číslo 1 (viz výše).

11. V obou případech uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o.z. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedených úvěrových smluv. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp.zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec k odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobě ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp.zn. 19 Co 637/2020.

13. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobce nedůsledně zkoumal v obou případech úvěruschopnost žalovaného, neboť žádným způsobem neověřoval výdaje žalovaného, nýbrž se spokojil pouze s tím, co žalovaný uvedl v listinách nazvaných Hodnocení klienta. U obou úvěrových smluv žalobce ověřoval pouze příjmy žalovaného, a to v jednom případě (smlouva číslo 1) výpisem z účtu, který se však výhradně týkal jen příjmů, a v případě úvěrové smlouvy číslo 2 rovněž oznámením České správy sociálního zabezpečení o změně výše důchodu. Naopak žádným způsobem žalobce neověřoval výdaje žalovaného. Spokojil se s tím, že žalovaný uváděl výdaje na bydlení u smlouvy č. 1 částku 1 400 Kč, a u smlouvy č. 2 tato částka dokonce klesla na částku 1 000 Kč měsíčně. Žalobce pouze na výdajovou stranu připočetl životní minimum ve smyslu zákona č. 100/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. V případě obou smluv žalovaný uvedl, že jeho ostatní výdaje zahrnující dopravu, kursy, záliby a podobně činí 0 Kč. V případě smlouvy č. 1 splátky u [právnická osoba], dosahovaly 2 498 Kč měsíčně a v případě smlouvy č. 2 dosahovaly již 5 038 Kč měsíčně jako splátky stávajících úvěrů sjednaných u žalobkyně. Ohledně uváděných výdajů na bydlení ve výši 1 400 Kč u smlouvy číslo 1 a 1 000 Kč u smlouvy číslo 2, když žalobce se nijak nepozastavoval nad tím, že došlo k poklesu výdajů na bydlení oproti dříve uzavřené úvěrové smlouvy, dospěl soud k závěru, že částky v těchto výších zcela zjevně neodpovídají obvyklým výdajům na bydlení v rozhodných dobách. Žalobce si žádným způsobem neověřoval výši výdajů na bydlení či jiných výdajů. Přes poučení soudu a výzvu, aby doplnil skutková tvrzení ohledně toho, jak výdaje žalovaného před uzavřením smluv ověřoval, a výzvě k prokázání tvrzených skutečností žalobce uvedl, že tyto výdaje nelze nijak ověřit a nelze ani po žalobci požadovat, aby takto činil. Žalobce odkazoval právě na zákon o životním a existenčním minimu. K tomu soud uvádí, že se jedná o zcela odlišné skutečnosti. Stanovená výše životního minima, nijak nevypovídá o schopnosti konkrétního žadatele o úvěr (zde žalovaného) splácet úvěr a odkaz na životní minimum nezbavuje žalobce povinnosti řádně zkoumat, zda žalovaný je před uzavřením konkrétní úvěrové smlouvy schopen daný úvěr splácet. Žalobce zjišťoval, zda je žalovaný evidován v databázi dlužníků s negativním výsledkem, ovšem pokud jde o scóring v databázi NRKI, je zřejmé, že tento scóring je závislý na údajích, které jsou do databáze zadány. V těchto obou konkrétních případech je zřejmé, že výdaje nebyly zjišťovány a ověřovány dostatečným způsobem. Žalobce se bez dalšího spokojil s tím, co mu tvrdil žalovaný. Přestože si žalobce byl vědom, že žalovaný splácí splátky úvěru u jiných úvěrových smluv u žalobce, a bere si následně další úvěry, což zcela jistě vypovídá o schopnosti žalovaného úvěr splácet, žádným způsobem neověřil uváděné výdaje. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví pro poskytovatele úvěru povinnost posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr. V případě, že poskytoval úvěru tak, jako v tomto případě žalobce, vyjde z objektivně nedoloženého prohlášení dlužníka o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, potom nesplní povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr. Ani žalobcův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 238/2019 soud nepovažuje za přiléhavý. Jedná se rozhodnutí v trestní věci, v níž se soud zabýval mimo jiné vlivem splnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost (obviněného) úvěr splácet na zavinění obviněného u trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že„ na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Míra přiměřenosti je dána konkrétními okolnostmi, mimo jiné výší požadovaného úvěru, zkušenostmi se žadatelem o úvěr, apod. Soud zde konstatuje, že přiměřenou obezřetností se zcela jistě nerozumí úplná rezignace poskytovatele úvěru na ověření tvrzených údajů. Soud nepožaduje po žalobci detektivní pátrání ohledně výše výdajů žalovaného, avšak pro splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost je nezbytné trvat na doložení tvrzených údajů alespoň v přiměřené míře. Žalobci nic nebránilo v tom, aby požadoval před uzavřením smluv o úvěru např. doložení výpisů z účtů žalovaného, SIPO (je-li placeno v hotovosti) z nichž by bylo přinejmenším zřejmé, jaké trvalé příkazy má nastavené, jaké má další výdaje. Žalobce se však spokojil výhradně s částečnými výpisy z účtu zaměřenými jen na příjmy (vyplacený důchod).

14. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou obě smlouvy o úvěru absolutně neplatné. Na straně žalovaného tak vzniklo ve smyslu § 2 991 o. z. bezdůvodné obohacení, a je proto povinen vydat to, o co se obohatil, tedy poskytnuté finanční prostředky. V případě smlouvy číslo 1 žalovaný uhradil částku 21 000 Kč, zbývá mu tak uhradit částku 9 000 Kč (30 000 Kč – 21 000 Kč), a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 1. 12. 2020 do zaplacení, neboť žalovaný je v prodlení se zaplacením této částky právě od 1. 12. 2020, protože byl žalobcem vyzván k úhradě do 10 dnů ode dne odeslání písemného oznámení o zesplatnění úvěru, viz výše, když lhůta k plnění skončila dne 30. 11. 2020. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 9 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve zbytku požadované jistiny, tj. 25 803 Kč (34 803 – 9 000 Kč) s úrokem z prodlení, ohledně částky 10 0255,47 Kč (představující součet smluvních pokut a nákladů spojených s úvěrem), smluvního úroku z částky 26 968,87 Kč od 19.11.2020 zamítl.

15. V případě smlouvy číslo 2 žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a uhradil částku 5 085 Kč. Je tedy povinen vrátit žalobci z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2 991 o. z. částku 24 915 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % jdoucím od 1.12.2020 do zaplacení (ohledně prodlení shodně jako u smlouvy číslo 1, viz shora). Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy zamítnuta.

16. Ohledně nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl ve věci co do předmětu řízení úspěšnější než žalobce, a měl by proto právo na částečnou náhradu nákladů řízení v rozsahu vyjádřeném rozdílem jeho míry úspěchu a neúspěchu. S ohledem na skutečnost, že mu v souvislosti s tímto řízení žádné náklady řízení nevznikly, soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.