1 C 174/2021

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované o zaplacení 72 461 s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 35 714 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 35 714 Kč od 22. 10. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 17 699 Kč, částky 19 048,54 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 53 413 Kč od 1. 11 2020 do 21. 10. 2021, úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 17 699 Kč od 22. 10. 2021 do zaplacení, úroku ve výši 95,92 % z částky 42 817,11 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 203 040 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce navrhl uložit žalované povinnost zaplatit mu částku 72 461 Kč s úrokem z prodlení, částku 19 048,54 Kč a dále úrok ve výši 95,92 % z částky 42 817,11 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 203 040 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci uzavřeli dne 26. 2. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen smlouva), na základě níž žalobce poskytl dne 26. 2. 2020 žalované úvěr ve výši 43 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutý úvěr ve výši 95,92 % splácet ve 48 měsíčních splátkách po 3 643 Kč měsíčně, včetně úhrady za pojištění ve výši 118 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem březnem 2020. Oznámení o schválení úvěru bylo žalované zasláno na dodejku. Žalovaná neplnila podmínky smlouvy řádně a včas a do dne zesplatnění úvěru uhradila 7 286 Kč. V důsledku prodlení žalované došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3 smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátky o délce 65 dnů u splátky číslo 3 splatné 17. 5. 2020, ke dni 21. 7. 2020 tak došlo k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4 smlouvy ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 53 059,22 Kč, kterou byla žalovaná povinna uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobce je oprávněn požadovat, aby mu žalovaná v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platila úroky z prodlení v zákonné výši až do úplného zaplacení. Před zesplatněním úvěru byla žalovaná vyzvána k úhradě dané dlužné splátky a byla jí poskytnuta lhůta alespoň 30 dnů. Účastníci dále sjednali v bodě 6.5 smlouvy pro případ, že po zesplatnění úvěru žalovaná nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, povinnost žalované zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení, v daném případě ode dne 1. 11. 2020 do zaplacení. V souladu s § 9 zákona č. 177/2020 Sb. nevzniklo žalobci od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020 právo na platby sjednané nebo stanovené pro případ prodlení žalované splněním peněžitých dluhů vyplývajících ze smlouvy o úvěru, tzn. smluvní pokuty, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného a úrok z prodlení. Žalobce požaduje zaplatit částku 53 413 Kč skládající se z nové jistiny úvěru ve výši 42 817,11 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 10 242,11 Kč. Dále se žalobce domáhá úhrady smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení od 1. 11. 2020 do dne vyhotovení žaloby, tj. do 25. 10. 2021, celkem ve výši 19 048,54 Kč, když smluvní pokuta neběžela v období od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020. Dále se žalobce domáhá úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,92 % z částky 42 817,11 Kč ode dne 23. 7. 2020 do zaplacení, maximálně do částky 203 040 Kč. Žalovaná přes výzvu žalobce dlužné částky neuhradila.

2. Žalobce tvrdí, že schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, lustrací v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací), hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z výše uvedeného bylo dle žalobce zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostupné. Na základě výše uvedených údajů byl proveden scóring klienta a poté bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Bylo prověřeno, že žalovaná nebyla v době žádosti evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalované nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovanou doporučil úvěr ke schválení. K výzvě soudu, aby žalobce doplnil skutková tvrzení o ověřování údajů ohledně příjmů a výdajů žalované a k označení a předložení důkazů v tomto směru, žalobce uvedl, že z dokladů o příjmech zjistil, že celkový čistý měsíční příjem žalované činí 16 700 Kč, měsíční výdaje 7 160 Kč a volné zdroje ke splácení po odečtení 1 000 Kč rezervy činí 8 540 Kč. Žalobce uvedl, že u žalované byl ověřován příjem pracovní smlouvou u společnosti [právnická osoba] a výpisem z účtu. Pokud jde o výdaje, žalobce konstatoval, že žalovaná uvedla, že její náklady na bydlení (zahrnující nájemné a inkaso) činí 3 500 Kč a ostatní náklady 350 Kč. Žalobce presumuje, že každý jedná v právním styku poctivě a do formuláře uvede náklady bydlení, které odpovídají skutečnosti. K tomu žalobce dále uvedl, že není v jeho silách, aby zkoumal například nájemní smlouvy nebo zjišťoval, kde konkrétní člověk bydlí. K výdajové stránce žalobce uvedl, že k jejímu paušálnímu určení by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, kdy § 1 zákona definuje životní minimum jako částku k zajištění výživy a ostatních základních, osobních potřeb, která byla v § 2 stanovena na částku 3 410 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají, je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 3 410 Kč. Tato paušální částka byla přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší než 3 410 Kč a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k uvedené nižší částce. Životní minimum není minimální částkou stanovenou k přežití, kterou je existenční minimum, ale částkou, která postačuje k obživě. Další údaje byla povinna uvést žalovaná. Pokud žalovaná zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze věřitelem ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Takovým jednáním žalované by mohlo dojít k porušení trestně právních předpisů. Žalobce uvedl, že nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené žalovanou, pokud se týká jejích výdajů. Žalovaná prohlásila, že nemá žádné splatné dluhy, nebyla proti ní podána jakákoli žaloba a není si vědoma důvodu, pro které by se tak mohlo stát, není vůči ní vydán exekuční titul na peněžité plnění, není proti ní vedeno exekuční řízení či řízení o výkon rozhodnutí a není účastníkem dohod či ujednání, jejichž plnění by bylo v rozporu s plněním v závazku podle smlouvy, nenachází se v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku, nebyl proti ní podán insolvenční návrh ani v posledních třech letech nebyl insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku. Dále uvedla, že veškeré údaje, které z její strany budou uvedeny ve smlouvě, jakož i veškeré informace, které v souvislosti s touto smlouvou poskytla či poskytne, jsou pravdivé a platné. Z toho žalobce vyvozuje, že dostál povinnosti vyplývající mu ze zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované úvěr splácet, když měl k dispozici řadu listin prokazujících její příjem a ohledně výdajů vycházel ze sdělení žalované a ověřil si z veřejných registrů informací ohledně jejích dalších případných závazků. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat podle žalobce extenzivně. Žalobce vycházel z toho, že dlužník měl v úmyslu svůj závazek splnit. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde Ústavní soud uvádí, že soudy měly poskytovatele úvěrů vést i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit, respektive, zda je reálné splacení dluhu, což v tomto případě bylo prokázáno. Žalobce dále uvedl, že k nákladům na bydlení žalovaná uvedla částku 3 500 Kč a žalobce vycházel z premisy, že žalovaná jedná poctivě. Žalovaná neuvedla žádnou vyživovací povinnost a v době vzniku předmětných smluv neměla se žalobcem uzavřenou žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. Příjmy žalované převyšovaly tvrzené výdaje. Žalobce uvedl, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019 vyplývá, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel pro úvěr, v tomto případě žalovaný, při své žádosti, a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Nejvyšší soud dovodil, že na úvěrových společnostech nelze požadovat 100% míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 26. 2. 2020 ve spojení s oznámením o schválení úvěru a dodejkou vztahující se k tomuto oznámení soud zjistil, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, jíž se žalobce zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 43 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto uhradit spolu s úroky ve výši 95,92 % ve 48 měsíčních splátkách po 3 643 Kč splatných do 17. dne každého kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Úvěr byl žalované vyplacen na účet dne 26. 2. 2020, jak vyplývá z dokladů o vyplacení úvěru (otisk dat elektronického výpisu při pohybu na účtu). Z karty klienta, z níž je zřejmá historie úvěrového účtu žalované, vyplývá, že žalovaná uhradila dvě splátky, a to dne 17. 3. 2020 ve výši 3 643 Kč a dne 17. 4. 2020 v téže výši. Oznámením ze dne 21. 7. 2020 byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru a byla vyzvána, aby ve lhůtě 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení uhradila žalobci částku 53 413 Kč. Přes výzvu soudu dle § 118 odst. 2 o.s.ř. žalobce neprokázal, že žalované oznámení o zesplatnění úvěru odeslal. Uvedl k tomu, že zpoplatněné upomínky jsou odesílány žalobcem formou takzvané hybridní pošty. Tato služba spočívá v tom, že dokumenty jsou žalobcem elektronicky odesílány na poštu a ta z nich následně vyhotoví papírové verze a oznámení odešle formou obyčejného dopisu. Žalobce proto nemá k dispozici potvrzení o jejich odeslání ani doručení. Ke způsobu odesílání žalobce připojil čestné porhlášení pověřeného zaměstnance [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který za Českou poštu, s.p. potvrdil, že žalobce využívá službu hybridní pošty u České pošty, s.p. Nebyly však předloženy žádné důkazy, které by konkrétně prokázaly odeslání uvedeného oznámení o zesplatnění úvěru, obecné vyjádření o využívání služeb hybridní pošty není způsobilé odeslání konkrétního dokumentu prokázat. Předžalobní výzvou, která byla odeslána dne 6. 10. 2021, jak vyplývá z podacího archu, byla žalovaná vyzvána k úhradě částky 53 059, 22 s příslušenstvím do 15 dnů ode dne odeslání.

5. Z listiny nazvané Hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaná uvedla jako pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání částku 16 700 Kč, mezi výdaje bylo zařazeno životní minimum ve výši 3 410 Kč, bydlení (nájemné, inkaso) 3 500 Kč, a ostatní výdaje zahrnující například dopravu, kursy, záliby a podobně ve výši 250 Kč, celkem její výdaje dosahovaly částku 7 160 Kč. Žalobce po odečtení rezervy ve výši 1 000 Kč dospěl k závěru, že příjmy žalované dosahují částky 16 700 Kč a výdaje 7 160 Kč, volné zdroje jsou představovány částkou 8 540 Kč. Žalovaná před uzavřením úvěrové smlouvy doložila pracovní smlouvu, z níž je zřejmé, že byla zaměstnána na dobu určitou do 31. 8. 2020 na hlavní pracovní poměr, a dále výpisy z účtu. Jedná se o částečné výpisy z účtu zaměřené výhradně na doklad toho, že na účet jí byla zaslána mzda ve výši 18 060 Kč dne 13. 1. 2020 a 15 565 Kč dne 12. 2. 2020. Přes výzvu soudu dle § 118a odst. 1, 2 o.s.ř. žalobce netvrdil, že by jakýmkoli způsobem ověřoval výdaje žalované a uvedl, že nemá k dispozici důkazy k prokazování zkoumání výdajů žalované před uzavřením úvěrové smlouvy.

6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o. z. Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedených úvěrových smluv. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec k odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobě ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

8. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce splnil povinnost stanovenou mu v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobce nedůsledně zkoumal úvěruschopnost žalované, neboť žádným způsobem neověřoval výdaje žalované, nýbrž se spokojil pouze s tím, co žalovaná uvedla v listině nazvané Hodnocení klienta. Žalobce ověřoval výhradně příjmy žalované, a to pracovní smlouvu a částečným výpisem z účtu žalované, který byl zaměřen právě jen na to, zda byla žalované vyplacena mzda a v jaké výši. Naproti tomu žalobce žádným způsobem neověřoval výdaje žalované, ať už jde o výdaje na bydlení, na dopravu do zaměstnání, záliby, stravu a podobně. Žalobce se spokojil s tím, že žalovaná uvedla výdaje náklady na bydlení ve výši 3 500 Kč a ostatní náklady ve výši 250 Kč. Žalobce na výdajovou stranu připočetl životní minimum ve smyslu zákona č. 100/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Ohledně uváděných výdajů na bydlení ve výši 3 500 Kč dospěl soud k závěru, že částka v této výši zcela zjevně neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v době uzavření smlouvy. Žalobce si žádným způsobem neověřoval výši výdajů žalované na bydlení ani jiných výdajů. Přes poučení soudu a výzvu, aby doplnil skutková tvrzení ohledně toho, jak výdaje žalované před uzavřením smluv ověřoval, a přes výzvu k prokázání tvrzených skutečností, žalobce uvedl, že tyto výdaje nelze nijak ověřit. Žalobce odkazoval právě na zákon o životním a existenčním minimu. K tomu soud uvádí, že se jedná o zcela odlišné skutečnosti. Stanovená výše životního minima nijak nevypovídá o schopnosti konkrétního žadatele o úvěr (zde žalované) splácet úvěr. Odkaz na životní minimum nezbavuje žalobce povinnosti řádně před uzavřením konkrétní úvěrové smlouvy zkoumat, zda žalovaná je schopna daný úvěr splácet. Žalobce zjišťoval, zda je žalovaná evidována v databázi dlužníků s negativním výsledkem, ovšem pokud jde o scóring v databázi NRKI, je zřejmé, že tento scóring je závislý na údajích, které jsou do databáze zadány. Pokud žalobce vložil údaje, které neověřil, nemůže být scóring kvalitní. V tomto případě je zřejmé, že výdaje nebyly zjišťovány a ověřovány dostatečným způsobem. Žalobce se bez dalšího spokojil s tím, co mu tvrdila žalovaná. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví pro poskytovatele úvěru povinnost posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr. V případě, že poskytovatel úvěru tak, jako v tomto případě žalobce, vyjde z objektivně nedoloženého prohlášení dlužníka o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, potom nesplní povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr.

9. Žalobcův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 238/2019 soud nepovažuje za přiléhavý. Jedná se rozhodnutí v trestní věci, v níž se soud zabýval mimo jiné vlivem splnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost (obviněného) úvěr splácet na zavinění obviněného u trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že„ na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Míra přiměřenosti je dána konkrétními okolnostmi, mimo jiné výší požadovaného úvěru, zkušenostmi se žadatelem o úvěr, apod. Soud zde konstatuje, že přiměřenou obezřetností se zcela jistě nerozumí úplná rezignace poskytovatele úvěru na ověření tvrzených údajů. Soud nepožaduje po žalobci detektivní pátrání ohledně výše výdajů žalovaného, avšak pro splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost je nezbytné trvat na doložení tvrzených údajů alespoň v přiměřené míře. Je nezbytné, aby poskytovatel úvěru (zde žalobce) získal od žadatele o úvěr (zde žalovaného) údaje ohledně výše příjmů a výši jejích výdajů, tyto skutečnosti ověřil, přičemž naopak není naprosto nezbytné vyžadovat nájemní smlouvy, smlouvy o dodávkách plynu, elektřiny apod., jak namítá žalobce, nýbrž postačilo by alespoň vyžadovat výpis z běžného účtu či SIPO (je-li placeno v hotovosti), z nichž by bylo přinejmenším zřejmé, jaké trvalé příkazy má žadatel o úvěr nastavené a jaké má další výdaje. Tyto doklady by osvětlily, zda výdaje, které žalovaná uvedla v částce 3 500 Kč na bydlení, odpovídají skutečnosti či nikoli. V tomto případě soud má za to, že částka, kterou uvedla žalovaná při uzavírání smlouvy o úvěr jako částku na bydlení 3 500 Kč, zcela zjevně neodpovídá běžným výdajům na bydlení v době uzavření smlouvy. Žalobce se však spokojil výhradně s částečnými výpisy z účtu zaměřenými jen na příjmy (vyplacený důchod).

10. Vzhledem k výše uvedenému soud dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval v souladu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná (s odkazem na shora citovaný rozsudek Soudního dvora EU). Soud zde rovněž odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 19 Co 637/2020. Na straně žalované vzniklo ve smyslu § 2 991 občanského zákoníku bezdůvodné obohacení, a je proto povinna vydat to, o co se obohatila, tedy poskytnuté finanční prostředky v částce 35 714 Kč (43 000 Kč – 7 286 Kč), a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 35 714 Kč od 22. 10. 2021 Lhůtu k plnění soud stanovil v návaznosti na předžalobní výzvu, v níž poprvé žalobce žalovanou vyzval k zaplacení. Žalovaná byla vyzvána, aby plnila do 15 dnů ode dne odeslání výzvy, tj. do 21. 10. 2021, počínaje dnem 22. 10. 2021 je tedy v prodlení. O nároku na úrok z prodlení soud rozhodl podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v účinném znění.

11. Ve zbytku žaloby, tj. ohledně nepřiznané jistiny, smluvní pokuty ve výši 19 048,54 Kč, smluvního úroku a rozdílu mezi přiznaným a zamítnutým úrokem z prodlení soud žalobu zamítl.

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 poslední věty o.s.ř. Míra úspěchu a neúspěchu účastníků je s přihlédnutím k výši zamítaného příslušenství přibližně stejná, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.