1 C 194/2020

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl anonymizováno titul Marií Rychtářovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 282 492,06 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 65 201,79 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z částky 70 201,79 Kč od 5. 4. 2019 do 3. 5. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z částky 65 201,79 Kč od 4. 5. 2019 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 217 290,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z částky 217 290,27 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 18,4 % ročně jdoucím z částky 282 492,06 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, úrokem ve výši 19 589,96 Kč a úrokem z prodlení ve výši 21 602,10 Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce [titul]. [jméno] [příjmení] na náhradě nákladů řízení částku 33 869,98 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svou žalobou domáhá na žalovaném zaplacení předmětné částky s tvrzením, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] je právním nástupcem společnosti [právnická osoba] Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce uzavřel se žalovaným dne [datum] Smlouvu o úvěru [číslo] (dále též jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalovanému za účelem konsolidace úvěr ve výši 400 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v 84 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8 876,18 Kč, a to počínaje dnem 15. 10. 2015. Žalobce dále tvrdil, že úročení úvěru bylo sjednáno ve výši 18,4 % ročně. Předmětnou částku pak právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 18. 9. 2015. Žalovaný však nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas, a proto společnost [právnická osoba] prohlásila úvěr ke dni [datum] za okamžitě splatný a žalovaného vyzvala k úhradě dlužné jistiny ve výši 282 492,06 Kč. Dále žalobce požaduje po žalovaném zaplatit smluvní úrok, který kapitalizoval na částku 19 589,96 Kč (ve výši 18,4 % ročně z částky 282 492,06 Kč od 11. 10. 2019 do 25. 2. 2020), a úrok z prodlení v kapitalizované výši 21 602,10 Kč (ve výši 9,75 % ročně z částky 282 492,06 Kč od 15. 5. 2015 do 25. 2. 2020). Žalobce doplnil, že v období od září 2015 do února 2020 žalovaný zaplatil na předmětnou pohledávku částku v celkové výši 334 798,21 Kč, kterou žalobce zužitkoval v rozsahu 117 507,94 Kč na jistinu, ve výši 199 825,41 Kč na smluvní úrok, v částce 16 050 Kč na poplatky a v rozsahu 1 414,86 Kč na zákonný úrok z prodlení. K posuzování schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet žalobce doplnil, že jeho právní předchůdce vycházel z údajů poskytnutých žalovaným v Žádosti klienta o Konsolidaci úvěrů ze dne [datum]. V rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného společnost [právnická osoba] kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích (zejm. bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MV ČR). Právní předchůdce žalobce vycházel z příjmu žalovaného ve výši [částka] a z celkového čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši [částka], které uvedl žalovaný ve své žádosti. Jeho příjem pak porovnávali s jeho výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů společnosti [právnická osoba] bylo dále zjištěno, že žalovaný měl v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek [částka] a z externích zdrojů pak bylo zjištěno, že žalovaný měl další závazky s celkovou výší měsíčních splátek [částka]. Žalobce uzavřel, že po provedeném individuálním hodnocení žalovaného bylo vyhověno jeho žádosti, když byl konsolidován jeho jeden interní závazek (6 137,11 Kč) úvěrem ve výši 400 000 Kč se splátkou ve výši 8 501,18 Kč měsíčně. Závěrem žalobce zdůraznil, že jeho právní předchůdce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru postupoval s péčí řádného hospodáře. Ve vztahu ke sjednanému úroku ve výši 18,40 % ročně žalobce podotkl, že se jedná o sazbu obvyklou, a proto není v rozporu s dobrými mravy či s jinými zákonnými ustanoveními.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Skutečnost, že úvěr v celkové výši 400 000 Kč čerpal, nezpochybňoval, avšak bránil se tím, že právní předchůdce žalobce řádně neposoudil, zda je schopen úvěr splácet, a proto považuje Smlouvu za neplatnou. Žalovaný rovněž namítl, že sjednané úroky jsou neoprávněným a lichvářským navýšením jistiny.

3. Po provedeném dokazování má soud ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček, ze dne 18. 9. 2015 (dále též jen„ Smlouva“) za prokázané, že na základě této Smlouvy se právní předchůdce žalobce zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 400 000 Kč (čl. II bod 1.), a to za poplatek ve výši 1 795 Kč (čl. II bod 3.2.) s tím, že část úvěru ve výši 258 670,33 Kč byla určena účelově na úplatu úhrady dluhů sjednaných mezi žalovaným a [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] evidovaných na úvěrovém účtu č. [bankovní účet] a zbývající část úvěru byla bezúčelová (čl. III písm. a). Ze Smlouvy (čl. II. bod 3.1. a 3.2.) soud dále zjistil, že poskytnuté peněžní prostředky se žalovaný zavázal splácet formou 84 pravidelných měsíčních splátek ve výši 8 876,18 Kč (splátka jistiny a úvěru 8 501,18 Kč a úhrada pojištění 375 Kč) vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem [datum]. Z čl. II bod 4. Smlouvy se podává, že úročení úvěru bylo sjednáno sazbou ve výši 18,4 % ročně. Shora uvedené informace o úvěru vyplývají i z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z Žádosti o úvěr, Konsolidace půjček, ze dne 15. 9. 2015 soud zjistil, že žalovaný ke svým finančním poměrům uvedl svůj čistý měsíční příjem ve výši [částka] a dále čistý měsíční příjem domácnosti ve výši [částka]. Z této žádosti se dále podává, že žalovaný měl aktuálně závazek vůči společnosti [právnická osoba] ve výši [částka], který splácel částkou ve výši [částka] měsíčně. Skutečnost, že žalovaný úvěr fakticky čerpal a jak jej postupně splácel, resp. že celkově uhradil částku ve výši 334 798,21 Kč, má soud za prokázanou z Výpisů z úvěrového účtu za období od září 2015 do února 2020 a rovněž i z Platební historie smlouvy [číslo] Tyto skutečnosti byly mezi účastníky zároveň nesporné. Z listiny označené jako„ Oznámení o prohlášení úvěru za splatný“ soud zjistil, že dne [datum] společnost [právnická osoba] žalovaného informovala, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlásila úvěr ke dni [datum] za splatný s tím, že žalovaného zároveň vyzvala k úhradě dlužné částky v celkové výši 306 631,66 Kč (nesplacená jistina 282 492,06 Kč, smluvní úrok 21 891,19 Kč, úroky z prodlení 448,41 Kč, dlužné měsíční poplatky 1 500 Kč, náklady na upomínání 300 Kč) nejpozději do 4. 4. 2019. Skutečnost, že tato listina byla žalovanému fakticky odeslána, se podává z Podacího archu České pošty ze dne 21. 3. 2019. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a příslušné přílohy (seznamu postoupených pohledávek, potvrzení o úplatě) dále vyplynulo, že společnost [právnická osoba] tuto pohledávku za žalovaným postoupila na žalobce. Z listiny označené jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ pak soud zjistil, že změna věřitele byla žalovanému dne 28. 2. 2020 oznamována. Skutečnost, že shora uvedená listina byla žalovanému fakticky odeslána, se podává z Podacího lístku ze dne [datum]. Z listiny označené jako„ Výzva k úhradě dluhu“ soud zjistil, že žalobce žalovaného dne 31. 3. 2020 opětovně vyzval k úhradě dlužné částky s tím, že pro případ nečinnosti byl žalovaný upozorněn, že dlužná částka bude vymáhána soudní cestou. Skutečnost, že shora uvedená listina byla žalovanému fakticky odeslána, se podává z Podacího archu České pošty ze dne 1. 4. 2020 (výzva k plnění byla žalovanému zasílána na tři žalobci známé adresy, a to [obec], [ulice a číslo]; [obec a číslo], [ulice a číslo] a [anonymizována čtyři slova]).

4. Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve účinném znění (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

7. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 9 odst. 1 z. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (s ohledem na dataci Smlouvy; dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. V případě bank lze shora uvedenou povinnost dovodit z ust. § 12 odst. 1 z. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 30. 9. 2015, dle něhož je banka povinna při výkonu své činnosti postupovat obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy jejích vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu banky.

10. Předně soud uvádí, že případné porušení povinnosti zakotvené v ust. § 9 odst. 1 větě poslední zákona o ochraně spotřebitele má za následek neplatnost relativní. V dané věci pak žalovaný námitku neplatnosti Smlouvy (z důvodu porušení povinnosti posoudit jeho schopnost úvěr splácet) vznesl. Ve skutkové rovině se proto soud na úvod zabýval otázkou, jak právní předchůdce žalobce postupoval při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Předně soud zdůrazňuje, že věřitel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoli změnou.

11. V dané věci právní předchůdce žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel z žalovaným poskytnutých údajů v žádosti o úvěr a dále z informací dostupných z interních zdrojů a rovněž z externích databází. Žalobce výslovně uvedl, že jiné doklady k posouzení úvěruschopnosti žalovaného k dispozici neměli. Rovněž pak právní předchůdce žalobce blíže nezjišťoval ani neověřoval podstatné výdaje žalovaného. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitel zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (srov. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář; autor Lukáš Vacek, Wolters Kluwer: Praha 2015, komentář k § 9). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Za této situace, kdy právní předchůdce žalobce vyšel z informací získaných z externích zdrojů a z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (žalovaného) o jeho poměrech, aniž si jej ověřil, resp. aniž požadoval jejich doložení, soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet nedostál povinnosti stanovené v § 12 odst. 1 zákona o bankách ve spojení s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru postupovat s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Vzhledem ke shora uvedenému soud uzavírá, že právní předchůdce žalobce řádně neprovedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť toto posouzení proběhlo pouze formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu (nesprávného, neobjektivního, bez odborné péče posouzení úvěruschopnosti) je pak ta skutečnost, že předmětná Smlouva odporuje ust. § 580 odst. 1 o. z., a proto je neplatná. V této souvislosti soud pro úplnost dodává, že si je vědom té skutečnosti, že se jednalo o konsolidaci úvěru, když z celkově poskytnuté částky ve výši 400 000 Kč byla částka ve výši 258 670,33 Kč určena na úplnou úhradu stávajících dluhů žalovaného. Zbývající částka ve výši 141 329,67 Kč pak byla žalovanému poskytnuta neúčelově. Soud je toho názoru, že za této situace došlo k významnému navýšení celkové výše úvěru (navýšení o více než polovinu dosavadního závazku) a na právního předchůdce žalobce se tak vztahovala povinnost před touto změnou závazku řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet (analog. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

12. Za situace, kdy právní předchůdce žalobce řádně nesplnil svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), v důsledku čehož soud shledal předmětnou Smlouvu absolutně neplatnou, vede tento postup právního předchůdce žalobce k omezenosti nároku žalobce vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Převzal-li totiž žalovaný předmět úvěru na základě neplatné Smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle § 2991 a § 2993 o. z. jako bezdůvodné obohacení. V dané věci vyšlo najevo, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 400 000 Kč s tím, že žalovaný na předmětnou pohledávku uhradil postupně (ve splátkách) částku v celkové výši 334 798,21 Kč Tyto skutečnosti byly mezi účastníky zároveň nesporné. Bezdůvodné obohacení žalovaného pak soud vyčíslil částkou ve výši 65 201,79 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou, kterou právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl (400 000 Kč) a částkou, kterou mu žalovaný uhradil (334 798,21 Kč).

13. S ohledem na shora uvedené soud vyhověl žalobě ohledně částky 65 201,79 Kč představující rozdíl mezi částkou, která byla na základě neplatné smlouvy žalovanému poskytnuta a částkami (splátkami) které žalovaný žalobci hradil. Ve zbývající části, a to ohledně jistiny ve výši 217 290,27 Kč (282 492,06 – 65 201,79 Kč) Kč, smluvního úroku (jak kapitalizovaného, tak požadovaného od 26. 2. 2020 do zaplacení) a rovněž i kapitalizovaného úroku z prodlení (neboť tento byl kapitalizován ke dni 20. 3. 2019 a žalobci na něj vznikl nárok až počínaje dnem 5. 4. 2019) a úroku z prodlení z částky 217 290,27 Kč za dobu od 26. 2. 2020 (žalobce jej požadoval přiznat z částky 282 492,06 Kč, avšak tento nárok je od žalobcem požadovaného data – 26. 2. 2020 důvodný pouze z částky 65 201,79 Kč (282 492,06 – 65 201,79 = 217 290,27)), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V této souvislosti soud pro úplnost dodává, že za situace, kdy soud shledal předmětnou Smlouvu absolutně neplatnou, tak jiné smluvní nároky (úroky, poplatky, apod.) nelze úspěšně uplatnit. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. K plnění dluhu právní předchůdce žalobce žalovaného vyzval (analog. výzva ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o. z.) v rámci„ zesplatnění“ přípisem ze dne 21. 3. 2019, v němž mu stanovil novou dobu plnění, a to do 4. 4. 2019. Marným uplynutím této doby je žalovaný v prodlení (od 5. 4. 2019). Dluh se tedy stal splatným nejpozději uplynutím shora uvedené doby a žalobci lze přiznat z dlužné jistiny ode dne následujícího zákonné úroky z prodlení. Proto soud prvního stupně vedle zbytku jistiny„ úvěru“ žalobci přiznal rovněž i zákonný úrok z prodlení (po zohlednění výše uvedeného dílčího plnění) ode dne 5. 4. 2019 do zaplacení. Soud vycházel z té skutečnosti, že poslední splátku (ve výši 5 000 Kč) zaplatil žalovaný dne 3. 5. 2019 s tím, že se jednalo o jedinou platbu, kterou na danou pohledávku po zesplatnění uhradil. Do doby zesplatnění (do 20. 3. 2019) tak žalovaný uhradil částku v celkové výši 329 798,21 Kč (334 798,21 – 5 000). V době zesplatnění tak bezdůvodné obohacení žalovaného činilo částku ve výši 70 201,79 Kč (400 000 – 329 798,21). Z této částky pak přísluší žalobci zákonný úrok z prodlení za dobu od 5. 4. 2019 do 3. 5. 2019, kdy žalovaný poukázal platbu ve výši 5 000 Kč a ode dne následujícího, tedy od 4. 5. 2019 do zaplacení pak má žalobce nárok na zákonné úroky z prodlení z částky ve výši 65 201,79 Kč (70 201,79 – 5 000), a to v souladu s ustanovením § 1970 o. z., když jejich výše je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v účinném znění.

14. Ve vztahu k další námitce žalovaného o tom, že sjednaný úrok ve výši 18,4 % ročně představuje neoprávněné a lichvářské navýšení jistiny, soud dodává, že s ohledem na shora uvedené závěry, kdy soud žalobu ve vztahu ke smluvním úrokům zcela zamítl, nemusel se touto námitkou blíže zabývat. Jen ve stručnosti však soud pro úplnost ve vztahu ke smluvním úrokům dodává, že v době uzavření Smlouvy byla u úvěrů na spotřebu úroková sazba ve výši 12,11 %, což vyplývá z databáze ČNB – Systému časových řad ARAD. Nepřiměřená je úroková sazba, která podstatně, resp. mnohonásobně převýší obvyklé úroky z úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V dané věci však byla sjednána úroková sazba ve výši 18,40 % ročně. Soud proto shledává takovouto výši sjednaných úroků, která podstatně nepřesahuje úrokovou míru obvyklou (přesahuje ji pouze o 1/3), za přiměřenou, resp. takové ujednání o úrocích nepovažuje za odporující dobrým mravům, resp. v případě platné smlouvy by jej považoval za platné.

15. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl dle § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaný byl ve věci z převážné části úspěšný. Náklady řízení tvoří odměna za zastoupení žalovaného ve výši 47 300 Kč, která byla stanovena dle § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., v účinném znění (dále jen „advokátní tarif“), dále se jedná o 5 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. V této souvislosti soud konstatuje, že zástupce žalovaného učinil 5 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 24. 2. 2021 a účast na jednání před soudem dne [datum], [datum] a [datum]). V souvislosti s účastí na jednání před podepsaným soudem absolvoval substituční zástupce žalovaného 3 x cestu [obec] - Strakonice a zpět, která byla vykonaná osobním automobilem zn. [anonymizována dvě slova], [registrační značka]. Cestovné činí při kombinované spotřebě vozidla 6 l /100 km, počtu ujetých kilometrů 110 km za jednu jízdu a vyhláškové ceně za 1 litr motorové nafty 27,20 Kč, částku ve výši 663,52 Kč ( (6/100 x 110 x 27,20) + (4,40 x 110)). Pro úplnost soud uvádí, že při přiznání jízdného vycházel z kombinované spotřeby paliva 6 l /100 km, s přihlédnutím k metodice 2017 uvedené v technickém průkazu. V souvislosti s účastní na každém jednání zástupce žalobce dále požadoval náhradu za promeškaný čas, a to za 4 půlhodiny po 100 Kč, která mu byla přiznána dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu Náklady řízení tedy představují součet shora uvedených částek (47 300 + 1 500 + 3 x 663,52 + 3 x 400), vše zvýšené o náhradu za DPH ve výši 21 % v souladu s ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalovaného je plátcem DPH. Náklady řízení tedy činí částku v celkové výši 62 908, 577 Kč. Za situace, kdy žalovaný byl úspěšný ohledně 76,92 % (217 290,27 Kč), lze dovodit, že ve věci byl ohledně 23,08 % (65 201,79 Kč) neúspěšný. Rozdíl mezi procentním vyjádřením úspěchu a neúspěchu ve věci se tedy rovná 53,84 % (76,92 – 23,08). S ohledem na shora uvedené soud mohl přiznat žalobci na náhradě nákladů řízení toliko 53,84 % z výše uvedené částky, tedy částku ve výši 33 869,98 Kč (62 908,577 x 0, 5384), kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

16. Závěrem pak soud pro úplnost uvádí, že v rozsudku výslovně nehodnocené důkazy (Všeobecné produktové podmínky, Základní produktové podmínky spotřebitelského splátkového revolvingového úvěru, Sazbeník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele) neměly pro rozhodnutí soudu zásadní význam.