1 C 199/2023

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 166 765,12 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 45 938,93 Kč a to do 3 měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 120 826,19 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 11 268,93 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 11 012,01 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 175 229,05 Kč od 29. 3. 2023 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit jí částku 166 765,12 Kč s kapitalizovaným úrokem a s úrokem z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že jako poskytovatelka úvěru uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru – Konsolidace půjček [číslo]. Na základě smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v částce 200 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit dále úroky a poplatky. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 200 000 Kč, čerpání úvěru započalo dne 27. 6. 2019. Podle smluvních ujednání se žalovaný zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatky a úroky v pravidelných měsíčních splátkách po 3 839,41 Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 154 061,07 Kč, žalobkyně použila úhradu na jistinu ve výši 36 039,88 Kč, na úroku částku 97 482,27 Kč a na poplatky 20 538,92 Kč. Žalobkyně nárokuje sankční poplatky ve výši 900 Kč, a to za odeslání upomínky za období od srpna 2022 ve výši 600 Kč a dále poplatek ve výši 300 Kč za oznámení o prohlášení úvěru za splatný. Žalobkyně tvrdí, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupovala individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi schválenými ČNB a v souladu s principy obezřetného úvěrování. Žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o konsolidaci ze dne 25. 6. 2019 a z potvrzení o výši příjmu žalovaného, které následně žalobkyně kontrolovala, a vycházela z následujících údajů: z deklarovaného měsíčního příjmu žalovaného v částce 17 354 Kč, který ověřila z doloženého dokladu s tím, že se jedná o práci na dobu určitou, z čistého měsíčního příjmu domácnosti 40 000 Kč, když vůči žalovanému je další člen domácnosti ve vztahu druh a družka. Žalobkyně vycházela z podílu žalovaného na nákladech na bydlení 43, 39 %. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost, jeho dosavadní interní splátky činily částku 73,83 Kč, externí pak částku 297 Kč. Žalobkyně postupovala tak, že od čistého měsíčního příjmu žalovaného odečetla splátkové výdaje a nesplátkové výdaje (například podíl na výdajích na bydlení), náklad na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje a při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima žalovaného podle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., s částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zák. č. 117/1995 Sb., a výši měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně kontrolovala údaje a zjišťovala informace ve svých interních databázích a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databází MVČR. Zjištěná disponibilní částka 3 839,41 Kč umožňovala bezproblémové hrazení měsíční splátky úvěru a nebyly zjištěny žádné další informace naznačující, že by žaovaný nebyl úvěruschopný. Žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že žalovaný splácel svůj úvěr po dobu více než dva a půl roku svědčí o dostatečném posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobce. Žalobkyně specifikovala, že v případě žalovaného vycházela z příjmu 20 601 Kč, od kterého odečetla interní splátky 0 Kč, externí splátky 0 Kč a životní náklady 9 908 Kč. Žalobkyně uvedla na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení ohledně zjišťování ověřování výdajů žalovaného, že do výdajů žalovaného byly započteny výdaje klienta doložené v žádosti o úvěru, částka životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částka normativních nákladů na bydlení podle § 26 zák. č. 117/1995 Sb., a výše měsíčních splátek dosavadních závazků žalovaného zjištěné z veřejných databází. Žalobkyně při přezkumu úvěruschopnosti žalovaného využila matematický model výpočtu maximální měsíční splátky, který vychází z toho, že od čistých měsíčních příjmů žalovaného jsou odečteny měsíční splátky úvěrových závazků žalovaného, životní náklady a náklady na bydlení a výsledek musí být vyšší než splátka požadovaného úvěru, případně roven výši splátky. V případě žalovaného konkrétně žalobkyně postupovala tak, že od příjmu 20 601 Kč odečetla interní splátky 0 Kč, externí splátky 0 Kč a životní náklady 9 908 Kč. Žalobkyně dále použila matematický mobel výpočtů ukazatelů DTI a DSTI k řízení rizik spojených s poskytováním retailových úvěrů.

2. Žalobvaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru o následujícícm skutkovém stavu. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, konsolidace půjček, uzavřeném mezi žalobkyní a žalovaným dne 27. 6. 2019 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit formou pravidelných měsíčních anuitních splátek po 3 839,41 Kč spolu s úhradou pojištění 381 Kč, celkem v částce 4 220,41 Kč počínaje dnem 10. 7. 2019. Mezi účastníky byla sjednána výše úroků 18,7 % ročně, RPSN činilo 20, 69 %, celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 407 318,27 Kč s tím, že část prostředků ve výši 33 308,44 Kč byla odeslána ve prospěch úvěrového účtu číslo [bankovní účet] na úplnou úhradu dluhu žalovaného vůči žalobkyni a zbývající část jistiny byla převedena na běžný účet žalovaného. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období měsíce června 2019 soud zjistil, že částka 166 691,56 Kč byla žalovanému převedena na účet dne 27. 6. 2019. Před uzavřením smlouvy byl žalovaný informován o spotřebitelském úvěru, jak vyplynulo z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z 27. 6. 2019. Tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný uhradil celkem 154 061,07 Kč a že žalobkyně použila z této částky částku ve výši 36 039,88 Kč na jistinu, na úhradu úroků částku 97 482,27 Kč a na poplatky 20 538,92 Kč vyplývá z historie úvěrového účtu žalovaného. Z upomínky žalobkyně ze dne 27. 8. 2022 je zřejmé, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky 14 795,12 Kč s ohledem na to, že ke dni 27. 8. 2022 nebyl na běžném účtu žalovaného k dispozici dostatek peněžních prostředků na to, aby mohla být započtena měsíční splátka sjednaná ve smlouvě o úvěru. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 14. 9. 2022 soud zjistil, že žalobkyně prohlásila úvěr z předmětné úvěrové smlouvy za splatný a vyzvala žalovaného k úhradě částky 178 399 Kč do 29. 9. 2022.

4. Ze žádosti žalovaného o úvěru – konsolidaci půjček ze dne 25. 6. 2019 je zřejmé, že žalovaný požádal žalobkyni o úvěr ve výši 200 000 Kč, v žádosti uvedl, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce činí 17 354 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti 40 000 Kč, přičemž uvedl, že v domácnosti je jeden zdroj příjmů. Pokud jde o výdaje uvedl, že ostatní nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč, nemá žádné srážky ze mzd ani jiné měsíční splátky, žádné vyživovací povinnosti a doložil potvrzení o příjmu, kterým je potvrzení zaměstnavatele [právnická osoba] ze dne 20. 6. 2019, z něhož je zřejmé, že čistý průměrný měsíční příjem žalovaného za tři měsíce předcházející vystavení potvrzení dosahuje částky 17 354 Kč s tím, že žalovaný pracoval na základě smlouvy na dobu určitou do 31. 12.2019.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

7. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Zalobkyně ověřovala oproti údajům, které sděloval žalovaný před uzavřením smlouvy pouze výši jeho čistého měsíčního příjmu, která byla ověřena z potvrzení zaměstnavatele o příjmu, a to ve výši 17 354 Kč za poslední tři předcházející měsíce. Žalobkyně popsala, že provedla kontrolu ve veřejných databázích a použila při přezkumu úvěruschopnosti žalovaného matematické modely. Žalobkyně dále zohlednila tři úvěrové smlouvy, jak vyplývá z přílohy přehledu údajů při zkoumání úvěruschopnosti při výši splátky 297 Kč, 73,83 Kč a 1 178,14 Kč. Z tabulky, z níž žalobkyně vycházela při šetření úvěruschopnosti žalovaného je zřejmé, že žalobkyně vycházela z čistého měsíčního příjmu klienta 17 354 Kč s tím, že se jedná o příjem vyplývající z pracovního poměru na dobu určitou, bylo uvedeno, že počet zdrojů příjmů je jeden a čistý měsíční příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Dále byl rozveden podíl žalovaného na nákladech na bydlení. Soud žalobkyni vyzval ve smyslu § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., aby doplnila svá skutková tvrzení ohledně řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany žalobkyně vůči žalovanému před uzavřením úvěrové smlouvy, a to zejména pokud jde o výdaje žalovaného a o závěru o čistém měsíčním příjmu domácnosti 40 000 Kč. Žalobkyně byla poučena o následcích nesplnění této výzvy. Žalobkyně na základě této výzvy zopakovala, že úvěruschopnost zkoumala řádně, kontrolou veřejných databází, započetla do výdajů výdaje doložené v žádosti o úvěru, částku životního minima, částku normativních nákladů na bydlení a dosavadní výši závazků žalovaného zjištěné z veřejných databází a použila matematické modely. Nedoplnila skutková tvrzení ohledně zkoumání konkrétní výše výdajů žalovaného ani ohledně výše příjmů celé domácnosti. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně k výzvě soudu nedoplnila řádně skutková tvrzení, pokud jde o zjištění částky 40 000 Kč představující celkový příjem domácnosti, a neprokázala, že řádně zkoumala výši výdajů žalovaného, když nevycházela z konkrétních výdajů žalovaného, nýbrž vycházela pouze z částky životního minima a z normativních nákladů na bydlení a ohledně výše výdajů na bydlení vycházela z tvrzení žalovaného, že se podílí v určitém poměru na těchto výdajích, aniž by tyto výdaje však byly blíže specifikovány. Žalobkyně vycházela z celkového příjmu domácnosti 40 000 Kč, ačkoliv nebyly tvrzeny ani prokázány žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že by v domácnosti byl vedle příjmu žalovaného další příjem, který by v součtu s příjmem žalovaného představoval částku 40 000 Kč měsíčně. V samotné žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že v domácnosti je pouze jeden zdroj příjmu, a doložil, že se jedná o příjem ze zaměstnání ve výši 17 354 Kč. Rozporem v samotné žádosti o úvěr spočívající v čistém příjmu domácnosti, který byl uveden ve více než v dvojnásobné výši oproti jedinému tvrzenému a doloženému příjmu, se žalobkyně nijak nezabývala a vycházela z částky příjmu domácnosti. Při výpočtu maximální měsíční splátky uvažovala žalobkyně dle svých tvrzení z příjmeme žalovaného 20 601 Kč, avšak takový příjem nebyl ničím podložený, příjem žalovaného dosahoval částky 17 354 Kč měsíčně.

8. Vzhledem k výše uvedenému soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní a přes poučení neprokázala, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně poukazovala na to, že postupovala s odbornou péčí s tím, že poskytovatelům úvěrů neukládá směrnice číslo 2014 /17/ povinnost systematicky ověřovat pravost informací osvědčujících příjmy a výdaje spotřebitele, které tento sám poskytl, a že přezkum úvěruschopnosti žadatele o úvěr představuje povinnost poskytovatele provést tento přezkum v přiměřené míře s tím, že žalobkyně použila matematické modely. Soud uvádí, že k tomu, aby matematický model mohl být přesvědčivý a vypovídající o schopnosti konkrétního žadatele o úvěr takový úvěr splácet, je nezbytné do něj vložit odpovídající údaje. V situaci, kdy se žalobkyně řádně nezabývá příjmy a výdaji konkrétního žadatele, o úvěr, zde žalovaného, nelze takovým matematickým modelem zjistit vypovídající hodnoty, zda žalovaný je schopen úvěr splácet, či nikoli. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, podle něhož dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou objektivně nedoložené údaje získané jen od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit s tím, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoli však pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích. Za situace, kdy žalobkyně se spokojila pouze s tvrzenými výdaji, respektive vycházela pouze z výdajů vyplývající ze statistických databází a z předpisů o životním a existenčním minimu, a současně vycházela z ničím nepodložené výši příjmu domácnosti žalovaného, nesplnila povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru.

9. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí a s odbornou péčí ověřila schopnost žalovaného splácet daný úvěr, a proto je smlouva pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Za této situace je žalovaný, jakožto spotřebitel podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Žalobkyně jakožto poskytovatelka úvěru má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla poskytnuta žalobkyní částka 200 000 Kč, žalovaný je proto povinen poskytnuté finanční prostředky po odečtení toho, co na základě úvěrové smlouvy uhradil, žalobkyni vrátit jakožto dlužnou jistinu, a proto soud žalobě jako důvodné vyhověl co do částky 45 938,93 Kč (200 000 – 154 061,07). Naproti tomu soud ohledně částky 120 826,19 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou, ohledně níž bylo žalobě vyhověno, a ohledně kapitalizovaných úroků proto žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vznikají věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

10. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („ o jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ze dne 12. 12. 2019). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že je důvodné určit zvláštní formu splatnosti (např. splácení ve splátkách, konkrétní výši splátek, delší dobu splatnosti apod.) má dlužník. Žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k žádnému jednání nedostavil, proto jej soud nemohl poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“). Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny, odpovídá doba 3 měsíců od právní moci rozsudku.

11. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, neboť žalovaný byl ve věci úspěšnější. Žalovaný by proto měl právo na částečnou náhradu nákladů řízení, protože mu však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, soud mu nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznal.