1 C 204/2025

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 53 141,72 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 900 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 35 241,72 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 369,65 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 374,87 Kč od 30. 5. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 22 203,27 Kč od 30. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit částku 53 141,72 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností k , datum, je právním nástupcem společnosti , Anonymizováno, Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 29. 12. 2021 se žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě níž poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření Smlouvy. Žalovaná se zavázala v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit částku 16 750 Kč jako úhradu za poskytnutí úvěru, částku 3 998 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a částku 5 000 Kč za umožnění hradit splátky v místě bydliště. Žalobkyně uvedla, že žalovaná měla celkovou částku 52 275 Kč splácet v 17měsíčních splátkách po 3 075 Kč, poslední splátku měla uhradit do 29. 5. 2023. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas a dostala se do prodlení s úhradou dlužné částky, poslední splátka ve výši 1 000 Kč byla žalovanou uhrazena dne 25. 4. 2022, celkem uhradila 7 100 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované uhrazení částky 22 203,27 Kč představující dlužnou jistinu, částky 1 171,60 Kč představující úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, částky 13 829,41 Kč představující úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy, částky 3 528 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu, částky 3 823,53 Kč představující úhradu za umožnění platit splátky v místě bydliště, částky 8 585,89 Kč představující smluvní pokutu, částku 1 369,65 Kč představující zákonný úrok z prodlení od prodlení do 1. 4. 2023, úroku z úvěru ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny ve výši 22 203,27 Kč od 30. 5. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 23 374,87 kč od 30. 5. 2023 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalovaná na pohledávku uhradila celkem 7 100 Kč.

2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy byla jejím právním předchůdcem řádně zkoumána úvěruschopnost žalované, kdy ten provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované, která byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, získané informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Žalobkyně uvedla, že žalovaná byla od 19. 1. 2016 na dobu neurčitou zaměstnána jako pracovník ve výrobě u společnosti , právnická osoba, s měsíčním příjmem 24 567 Kč, je vdaná, bydlí u rodičů, má dvě vyživovací povinnosti a měsíční výdaje ve výši 7 214 Kč. Dodala, že měsíční příjmy žalované si právní předchůdce žalobkyně ověřil z dodatku pracovní smlouvy a výplatních pásek, její měsíční výdaje poté z výpisů z bankovního účtu. Dále si právní předchůdce ověřil, že proti žalované není vedeno insolvenční řízení. Dospěl tedy k závěru, že schopnost žalované hradit zápůjčku je dostatečná.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 29. 12. 2021 soud zjistil, že se jí společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 25 000 Kč, když tato částka jí byla poskytnuta v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Spolu s touto částkou měla žalovaná uhradit úrok 1 527 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 16 750 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěru 3 998 Kč a inkasní poplatek za možnost hradit splátky v místě bydliště 5 000 Kč. Celkovou dlužnou částku 52 275 Kč měla žalovaná uhradit v 17 měsíčních splátkách po 3 075 Kč. RPSN činilo 270,48 % ročně. Ze žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaná uvedla, že je vdaná, bydlí u rodičů, má 2 děti, je zaměstnaná ve společnosti , právnická osoba, s měsíčním příjmem 24 564 Kč. Dále uvedla, že její měsíční výdaje činí 7 214 Kč a představují částku 3 000 Kč na bydlení a energie, částku 2 500 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady a částku 1 714 Kč na srážky ze mzdy/výživné. Z předloženého dodatku k pracovní smlouvě ze dne 3. 12. 2018 vyplývá, že žalované byl u společnosti , právnická osoba, přeměněn pracovní poměr na dobu neurčitou. Z výplatních pásek žalované poté vyplývá, že v září roku 2021 měla čistý měsíční příjem 24 272 Kč a v říjnu roku 2021 se jednalo o částku 24 860 Kč. K tvrzení žalobkyně, že výdaje žalované byly ověřovány z výpisu z bankovních účtů žalované, nebyly předloženy ani navrženy žádné důkazy, a to přes poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalobkyní dne , datum, , s účinností k , datum, , včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy o úvěru za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalované oznámeno a žalovaná byla vyzvána, aby uhradila dlužnou částky žalobkyni.

6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

9. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalované. Právní předchůdce žalobkyně provedl pouze ověření příjmů žalované dle dodatku pracovní smlouvy a výplatních pásek. Přes poučení o následcích neunesení důkazního břemene žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce řádně posuzoval a ověřoval výši výdajů žalované, a to jak na bydlení, na dopravu ani výši ostatních výdajů. Právní předchůdce žalobce vycházel ze skutečnosti, že žalovaná bydlí u rodičů a na bydlení vynakládá 3 000 Kč měsíčně, na dopravu, jídlo a osobní náklady 2 500 Kč a že je jí exekučně strháváno, Anonymizováno, 1 714 Kč. Tvrzené výdaje v celkové výši 7 214 Kč měsíčně nikterak neověřil. Žalobkyně nepředložila soudu výpisy z bankovního účtu žalované, ačkoli tvrdila, že právní předchůdce právě z nich ověřoval výdaje žalované. Přes poučení soudu žalobkyně neprokázala, že by byly jakkoli ověřovány výdaje žalované. Proto nemohla být schopnost žalované daný úvěr splácet posouzena řádně. Poskytovatel úvěru se nemůže zprostit povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr daný úvěr splácet s odkazem na povinnost žadatele uvádět pravdivé údaje, nýbrž musí vždy schopnost splácet úvěr u každého spotřebitele - žadatele o úvěr řádně posoudit individuálně. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

10. Pro úplnost soud uvádí, že v případě, že by Smlouva nebyla pro rozpor s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná, dospěl by soud k závěru o neplatnosti smluvních ujednání týkajících se poplatku, neboť za situace, kdy žalované byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a se zavázala se vedle jistiny vrátit finanční prostředky ve výši 27 275 Kč jako odměnu poskytovateli, má soud za to, že takto vysoké faktické úroky (úrok + poplatek), jsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Neúměrnou míru zatížení žalované jako spotřebitele lze dovodit i z RPSN 270,48 % ročně. Ohledně závěru o neplatnosti smluvních ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména pak na rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 1484/2024, 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009. Soud dále odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3194/18, v němž Ústavní soud dovodil, že v případě naprosto zjevného nesouladu plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno ani to, že tato okolnost může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Následně Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019 a 20 Cdo 75/2020, že je-li exekučním titulem přiznané plněné ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k neúměrnému postižení dlužníka, je namístě exekuci zastavit dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. i bez návrhu povinného.

11. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

12. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalované byla v rámci smlouvy poskytnuta částka 25 000 Kč, žalovaná uhradila částku 7 100 Kč, a je proto povinna zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 17 900 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 35 241,72 Kč, představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou, ohledně níž soud žalobě vyhověl, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 369,65 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 22 203,27 Kč od 30. 5. 2023 do zaplacení, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

13. Soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná je v produktivním věku, když nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že není schopna pracovat, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaná zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalované uplatnit zesplatnění celého plnění.

14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěry, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její části podle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v, Anonymizováno, Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.