1 C 205/2025

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 132 655 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 55 273 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 55 273 Kč ve výši 12 % ročně od 25. 2. 2025 do zaplacení, co do částky 16 094,40 Kč, co do úroku ve výši 72,85 % ročně z částky 97 336,69 Kč od 25. 2. 2025 do 19. 3. 2025, co do úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 97 336,69 Kč od 20. 3. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 2. 2025 dosáhne částky 371 635 Kč, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 61 288 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

III. Žaloba se co úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 61 288 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení zamítá.

IV. Žalobkyni se vrací na zaplaceném soudním poplatku částka 2 569 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 132 655 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela dne 20. 5. 2024 se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě níž byly téhož dne žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši 72,85 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po 6 452 Kč splavných vždy do 19. dne každého kalendářního měsíce počínaje červnem 2024. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací od žalovaného a dále prověřena v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaný řádně neplnil podmínky Smlouvy a dostal se do prodlení s úhradou splátek, uhradil částku 38 712 Kč. V důsledku prodlení žalovaného v trvání 65 dnů u splátky splatné dne 19. 12. 2024 došlo dle bodu 6.3 Smlouvy k zesplatnění úvěru ke dni 23. 2. 2025. Žalobkyně požadovala úhradu nové jistiny ve výši 114 963,36 Kč odpovídající výši dlužné původní jistiny ve výši 97 336,69 Kč a dlužnému úroku přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 17 626,67 Kč, smluvní pokuty dle bodu 6.1 Smlouvy ve výši 998 Kč, náhrady nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 16 094 Kč, dále úrok za poskytnutí úvěru ve výši 72,85 % z částky 97 336,69 Kč od 25. 2. 2025 do 19. 3. 2025 ve výši 4 342,17 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 97 336,69 Kč od 20. 3. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 2. 2025 dosáhne částky 371 635 Kč.

2. Žalobkyně podáním ze dne 20. 8. 2025 doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Uvedla, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, vycházela z celkového měsíčního příjmu žalovaného ve výši 45 000 Kč, celkových jeho měsíčních nákladů ve výši 14 060 Kč, volné rezervy po odečtení tisícikorunové rezervy pak činily 29 040 Kč. Žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho zaměstnavatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. K výdajové stránce žalovaného žalobkyně uvedla, že by k jejímu paušálnímu určení měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalobkyně vycházela z částky 9 200 Kč, kterou uvedl žalovaný. Neuvede-li další výdaje, nemůže toto způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti. Žalobkyně dále ověřila výpisy z bankovního účtu dokládající, že žalovaný je majitelem účtu, na který měl být úvěr vyplacen.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Podáním ze dne 4. 9. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do částky 55 273 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 55 273 Kč ve výši 12 % ročně od 25. 2. 2025 do zaplacení, co do částky 16 094,40 Kč, co do úroku ve výši 72,85 % ročně z částky 97 336,69 Kč od 25. 2. 2025 do 19. 3. 2025, co do úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 97 336,69 Kč od 20. 3. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 2. 2025 dosáhne částky 371 635 Kč. Žalobkyně tak trvala na žalobě v rozsahu nesplacené jistiny ve výši 61 288 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky 61 288 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení. Soud proto podle § 96 odst. 2 o.s.ř. řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. Souhlasu žalovaného nebylo dle § 96 odst. 4 třeba, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před prvním jednáním. Současně soud rozhodl ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích o vrácení příslušné části zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 569 Kč, neboť řízení bylo částečně zastaveno před tím, než bylo zahájeno jednání ve věci.

5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy ze dne 20. 5. 2024 č. , hodnota, soud zjistil, že se jí žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni celkem částku 309 696 Kč, to vše v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 6 452 Kč do každého 19. dne kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba činila 72,85 % ročně. Pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů byl žalovaný dle č. 6.

1. Smlouvy povinen zaplatit žalobkyni částku 499 Kč za každou splátku. Pro případ prodlení v délce 65 dnů dle čl. 6.

3. Smlouvy dojde k automatickému zesplatnění úvěru, podle čl. 6.4. ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru, kterou je věřitel oprávněn požadovat v den zesplatnění. Jestliže tak dlužník neučiní, je dle čl. 6.4. povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou až do úplného zaplacení.

6. Skutečnost, že částka 100 000 Kč byla žalovanému poskytnuta na jeho účet dne 20. 5. 2024 je prokázána sdělením , právnická osoba, . ve spojení s dokladem , právnická osoba, ., o vyplacení úvěru. Z historie splácení vyplynulo, že žalovaný uhradil celkem 38 712 Kč. Z listiny nazvané „Hodnocení klienta“ ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný uvedl, že jeho zaměstnavatelem je , Anonymizováno, , jeho čistý měsíční příjem činí 45 000 Kč, měsíční výdaje uvedl ve výši 14 060 Kč, z toho životní minimum představovalo částku 4 860 Kč a náklady na bydlení 9 200 Kč, ostatní náklady (na dopravu, kurzy a záliby apod.) dosahovaly 0 Kč. Žalobkyně jednotlivými výsledky lustrace prokázala, že provedla šetření v rejstříku SOLUS a NRKI. Žalobkyně dále předložila výpisy z běžného účtu žalovaného vedeného u , právnická osoba, ., vedeného v eurech, a to za měsíce leden a únor 2024, z těchto výpisů je zřejmé, že na účet byla zasílána mzda žalovaného ve výši 1 934,93 EUR a 1 957,62 EUR, když následně byl celý zůstatek převeden na účet, na který byl poskytnut úvěr. Žalovaný byl opakovaně dopisy ze dne 20. 1. 2025 a 19. 2. 2025 vyzýván k úhradě dlužné částky a upozorněn na možnost zesplatnění celého dluhu, jak soud zjistil z uvedených výzev. Dopisem ze dne 23. 2. 2025 byl žalovaný vyrozuměn o zesplatnění dluhu a vyzván k úhradě částky 116 561 Kč.

7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

10. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně ověřovala úvěruschopnost žalovaného. Provedla pouze ověření příjmů žalovaného podle výpisů z účtu vedeného v eurech, provedla šetření v insolvenčním rejstříku a nebankovním registru. Žalobkyně neposuzovala a neověřovala výši výdajů žalovaného na bydlení, na dopravu ani výši ostatních výdajů. Žalobkyně vycházela z nákladů žalovaného na bydlení ve výši 9 200 Kč měsíčně, které uvedl žalovaný v kartě klienta. Poskytovatel úvěru se však nemůže zprostit povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr daný úvěr splácet s odkazem na povinnost žadatele uvádět pravdivé údaje, nýbrž musí vždy schopnost splácet úvěr u každého spotřebitele - žadatele o úvěr řádně posoudit individuálně. Žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Žalobkyni nic nebránilo vyžádat si od žalovaného např. výpis z účtu, na který byl převáděn zůstatek účtu vedený v eurech, neboť výpis z účtu vedený v cizí měně evidentně sloužil jen k tomu, aby na něj zaměstnavatel žalovanému poukazoval mzdu. Jiné transakce, z nichž by bylo možné odvodit výši výdajů na bydlení, na dopravu do zaměstnání apod., nelze z daného výpisu zjistit. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

11. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

12. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla dle Smlouvy poskytnuta žalobkyní částka 100 000 Kč, žalovaný uhradil částku 38 712 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 61 288 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně úroku z prodlení, a to vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

13. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („o jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ze dne 12. 12. 2019). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že je důvodné určit zvláštní formu splatnosti (např. splácení ve splátkách, konkrétní výši splátek, delší dobu splatnosti apod.) má dlužník. Žalovaný, přestože byl řádně a včas předvolán, se k jednání nedostavil, a proto jej soud podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nemohl poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy. Žalovaný je osobou v produktivním věku, soudu nebyly předloženy žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že by žalovaný nebyl schopen živit se prací. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaný zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalovanému uplatnit zesplatnění celého plnění.

14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěry, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její částipodle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.