1 C 208/2025

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 47 496,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 42 200 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 5 296,32 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9 502,89 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 185,46 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 47 496,32 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 24,36 % ročně z částky 47 496,32 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 47 496,32 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností k témuž dni je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 22. 2. 2022 se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru – zápůjčce č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě níž poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit částku 62 824 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 48 205 Kč, s úrokovou sazbou 24,36 % ročně, částku za zpracování smlouvy v částce 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení v částce 10 410 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný měl splácet formou 21 měsíčních splátek po 5 373 Kč. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou dlužné částky, poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne 27. 4. 2022. Žalobkyně požaduje po žalovaném uhrazení částky 47 496,32 Kč představující dlužnou jistinu, dále kapitalizované úroky ve výši 2 185,46 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 9 502,89 Kč, úroku ve výši 24,36 % ročně z částky 47 496,32 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 47 496,32 Kč, Anonymizováno, od 30. 1. 2024 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na pohledávku uhradil celkem 7 800 Kč.

2. V žalobě žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy byla jejím právním předchůdcem řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, bylo provedeno vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, který byl dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, získané informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, a to zejména z pracovní smlouvy, výplatních pásek za poslední 3 měsíce, z nájemní/podnájemní smlouvy. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když sdělila, že žalovaný před uzavřením smlouvy uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u společnosti , právnická osoba, s čistým měsíčním příjmem 16 400 Kč, další čisté příjmy činí též částku 16 400 Kč. Dále žalovaný uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost. Právní předchůdce si ověřil, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Dospěl tedy k závěru, že schopnost žalovaného hradit úvěr je s ohledem na jeho příjem a výši úvěru dostatečná.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Bulharska. Česká republika i Bulharsko jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.

5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 665951044 ze dne 22. 2. 2002 soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 50 000 Kč, tato částka mu byla poskytnuta v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Spolu s touto částkou měl žalovaný uhradit poplatek 60 115 Kč skládající se z částky 48 205 Kč představující úrok, částku 1 500 Kč představující poplatek za zpracování úvěru a částku 10 410 Kč představující službu komfortního a flexibilního splácení. Dále bylo sjednáno doplňkové pojištění za 2 709 Kč. Celkovou dlužnou částku 112 824 Kč měl žalovaný uhradit ve 21 měsíčních splátkách po 5 373 Kč. Úroková sazba činila 86 %, RPSN 134,42 % ročně. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je rozvedený, bydlí na ubytovně, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán na plný úvazek jako operátor ve společnosti , právnická osoba, s měsíčním příjmem 16 400 Kč. Dále uvedl, že další nespecifikovaný příjem domácnosti činí 16 400 Kč, měsíční výdaje označil částkou 1 500 Kč. V kartě klienta je uvedeno, že příjmy žalovaného byly ověřovány dle pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu. Tvrzené ověření úvěruschopnosti žalovaného nebylo přes poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. ze strany žalobkyně prokázáno žádnými listinami. K návrhu žalobkyně vyzval soud žalovaného ke sdělení aktuálních majetkových poměrů, žalovaný je však pro soud nekontaktní.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní dne , datum, , s účinností k témuž dni, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy za žalovaný, byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby uhradil dlužnou částky žalobkyni.

7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

10. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně se spokojil pouze s tvrzením žalovaného týkající se jeho příjmů a výdajů. Měsíční výdaje ani příjmy žalovaného nebyly nikterak ověřovány, tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdce zkoumal a vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného dle jím předložených listin, nebylo nikterak prokázáno, nebyly k němu předloženy ani označeny žádné listiny. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce řádně posuzoval a ověřoval výši příjmů a výdajů žalovaného, a to ani přes poučení o neunesení důkazního břemene. Právní předchůdce žalobce vycházel z tvrzení žalovaného, že jeho měsíční příjmy činí 16 400 Kč, další příjmy domácnosti, které nejsou nikterak specifikovány, činí 16 400 Kč a že má měsíční výdaje ve výši 1 500 Kč. Jelikož nebylo prokázáno, že by byly jakkoli ověřovány příjmy a výdaje žalovaného, nemohla být jeho schopnost daný úvěr splácet posouzena řádně. Poskytovatel úvěru se nemůže zprostit povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr daný úvěr splácet s odkazem na povinnost žadatele uvádět pravdivé údaje, nýbrž musí vždy schopnost splácet úvěr u každého spotřebitele - žadatele o úvěr řádně posoudit individuálně. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud dále uvádí, že již samotná tvrzená výše měsíčních výdajů 1 500 Kč je částka, která objektivně neodpovídá reálným nákladům na základní potřeby člověka, zejména na bydlení, stravu, ošacení apod. Již z této samotné skutečnosti je evidentní, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou zákonnou povinnost řádně posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

11. Pro úplnost soud uvádí, že v případě, že by Smlouva nebyla pro rozpor s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná, dospěl by soud k závěru o neplatnosti z důvodu smluvních ujednání týkajících se poplatku, neboť za situace, kdy žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a ten se zavázal se vedle jistiny zaplatit částku výši 60 115 Kč jako odměnu poskytovateli, má soud za to, že takto vysoké faktické úroky (úrok + poplatek), jsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Neúměrnou míru zatížení žalovaného jako spotřebitele lze dovodit i z RPSN 134,42 % ročně. Ohledně závěru o neplatnosti smluvních ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména pak na rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 1484/2024, 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009. Soud dále odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3194/18, v němž Ústavní soud dovodil, že v případě naprosto zjevného nesouladu plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno ani to, že tato okolnost může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Následně Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019 a 20 Cdo 75/2020, že je-li exekučním titulem přiznané plněné ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k neúměrnému postižení dlužníka, je namístě exekuci zastavit dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. i bez návrhu povinného.

12. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne, Anonymizováno, 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

13. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla v rámci smlouvy poskytnuta částka 50 000 Kč, žalovaný uhradil částku 7 800 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 42 200 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 5 296,32 Kč, představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou, ohledně níž soud žalobě vyhověl, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9 502,89 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 185,46 Kč, úroku ve výši 24,36 % ročně z částky 47 496,32 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

14. Pokud jde o splatnost jistiny, soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný je v produktivním věku, když současně nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že žalovaný není schopen pracovat, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaný zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalovanému uplatnit zesplatnění celého plnění.

15. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěry, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její částipodle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.