1 C 21/2026

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 130 546 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 115 002 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 15 544 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 588,36 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 128 036 Kč od 26. 9. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7 546,22 Kč od 2. 4. 2025 do 25. 9. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 129 766 Kč od 26. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 16 409,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta 1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 130 546 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí, že se žalovaným uzavřela dne 2. 5. 2024 smlouvu o poskytnutí úvěru (dále jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr 130 000 Kč na nákup zboží u prodejce, částka byla zaslaná na účet prodejce. Roční úroková sazba byla stanovena ve výši 12,899882 %, úvěr se žalovaný zavázal splácet v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 3 208 Kč splatných vždy do 28. dne v měsíci, celkem se žalovaný zavázal uhradit 269 472 Kč. Žalovaný uhradil celkem 14 998 Kč. Žalovaný nehradil úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr proto ke dni 18. 3. 2025 úvěr zesplatnila. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 120 962 Kč, dlužných splátek do data zesplatnění ve výši 7 074 Kč, úrokového vyrovnání do data ukončení smlouvy 780 Kč, smluvních sankcí ve výši 1 000 Kč a nákladů na vymáhání 600 Kč.

2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných, jako například věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky (dále již jen „MLS“), která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalovaného, v důsledku které přestal hradit poskytnutý úvěr, nebylo toto zapříčiněno nedostatečným prověřením jeho úvěruschopnosti. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že žalovaný byl v souvislosti s uzavíráním úvěrové smlouvy vyzván, aby uvedl výši svých příjmů a výdajů. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán s trvalým příjmem. Pravdivost údajů stvrdil žalovaný svým podpisem. Na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěru a výše měsíční splátky žalobce shledal dlužníka schopným splácet úvěr. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizoval žalobce kontrolou klienta v externích registrech, a to SOLUS a NRKI.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba pravomoc soudu posuzovat podle unijního práva, konkrétně podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“). Ve věci se jedná o účelově vázaný úvěr na koupi movité věci – motorového vozidla. Žalovaný se zdržuje na území ČR, je zde hlášen také k trvalému pobytu. Pravomoc soudů České republiky k projednání věci je dána čl. 17 odst. 1 písm. a) Nařízení ve spojení s čl. 18 odst. 2 Nařízení.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne 2. 5. 2024, kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovaným (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému účelový úvěr 130 000 Kč na nákup vozidla tov. zn. , Anonymizováno, , Anonymizováno, u prodejce , právnická osoba, . Žalovaný se zavázal úvěr hradit formou pravidelných měsíčních splátek po 3 208 Kč splatných vždy do každého 28. dne v měsíci spolu s úrokem ve výši 24,118666 % ročně, RPSN činilo 27 % ročně. Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 269 472 Kč. Vyplacení úvěru je zřejmé ze splátkového kalendáře ve spojení se saldokontem úvěrové Smlouvy. Tvrzení, že žalovaný uhradil pouze částku 14 998 Kč, nebylo žádnými provedenými důkazy vyvráceno a vyplývá z výpisu čerpání, splátek a úhrad. Žalobkyně zesplatnila úvěr a vyzvala žalovaného k úhradě částky ve výši 130 416 Kč do 14 dnů dopisem ze dne 18. 3. 2025. Z listinných důkazů, které byly v řízení provedeny a nebyly výslovně v odůvodnění rozsudku uvedeny, nebyla učiněna žádná ve věci významná skutková zjištění.

6. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

9. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. K prokázání tvrzení, že žalobkyně řádně před uzavřením úvěrové smlouvy posuzovala schopnost žalované daný úvěr splácet, navrhla žalobkyně Potvrzení o provedení ověření bonity klienta, matriční list klienta a úvěrovou zprávu. Z těchto listin vyplynulo, že žalobkyně vycházela ze skutečnosti, že žalovaný je svobodný, má tři nezletilé děti, bydlí v podnájmu, je zaměstnán, jeho měsíční příjem činí 33 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti dosahují 13 000 Kč, výdaje na domácnost představují částku 6 500 Kč. Žalobkyně na základě těchto skutečností vypočetla MLS žalovaného po odečtení životního minima žalovaného ve výši 4 470 Kč, životního minima na tři vyživované děti 4 575 Kč, výše splátky úvěrů u žalobkyně ve výši 1 479 Kč a splátek úvěrů mimo žalobkyni ve výši 3 885 Kč na částku 15 283 Kč. MLS domácnosti pak činila 7 403 Kč. Žalobkyně byla poučena dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., že soud dosud nemá za dostatečná skutková tvrzení a označení důkazů ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve vztahu k ověření příjmů a výdajů žalovaného a domácnosti, žalobkyně poukázala na podpis žalovaného na matričním listě a povinnost žalovaného uvádět pravdivé údaje a dále na využití úvěrových rejstříků s tím, že žádné další skutečnosti ani důkazy nejsou žalobkyni známy.

10. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že ověřovala příjmy a výdaje žalovaného, pouze tvrdila, že vycházela z údajů žalovaného o příjmu 33 000 Kč, ze skutečnosti, že má tři nezletilé děti, a z normativních nákladů. Za situace, kdy žalobkyně nijak neověřovala, zda příjem a výdaje uváděné žalovaným odpovídají jeho skutečným příjmům a výdajům, u výdajů vycházela pouze z normativních výdajů, které neodrážely skutečnou výši výdajů žalovaného na bydlení, dopravu, stravu, výdaje na uspokojování potřeb tří nezletilých dětí apod., řádně nevyhodnotila, zda žalovaný bude či nebude schopen daný úvěr řádně splácet. Žalobkyně řádně ověřila podle úvěrových rejstříků závazky žalovaného z úvěrů, které v době uzavření Smlouvy dosahovaly částky 5 364 Kč měsíčně. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Výše úvěrového zatížení žalovaného před uzavřením Smlouvy byla již poměrně vysoká, tato skutečnost spolu s vyživovací povinností žalovaného k třem nezletilým dětem měla vést žalobkyni ke zvýšené pečlivosti při posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet. Pro úplnost soud uvádí, že skutečnost, že žalobkyně použila pro posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet statistický model, nemá na závěr soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného vliv, neboť za situace, kdy model počítá s nesprávnými vstupními údaji, nemá potřebnou vypovídací hodnotu pro daný konkrétní případ. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.

11. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

12. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky, smluvní pokutu apod. Žalovanému byla poskytnuta částka 130 000 Kč, uhradil částku 14 998 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 115 002 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 15 544 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou 130 546 Kč a částkou 115 002 Kč a ohledně úroků. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

13. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („o jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ze dne 12. 12. 2019). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že je důvodné určit zvláštní formu splatnosti (např. splácení ve splátkách, konkrétní výši splátek, delší dobu splatnosti apod.) má dlužník. Žalovaný, přestože byl řádně a včas předvolán, se k jednání nedostavil, a proto jej soud podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nemohl poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy. Žalovaný je osobou v produktivním věku, z úřední činnosti soudu je známo, že se zdržuje na ulici, soudu však nebyly předloženy žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že by nebyl schopen živit se prací. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny, odpovídá výše měsíční splátky 2 000 Kč. V případě, že se žalovaný zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalovanému uplatnit zesplatnění celého plnění.

14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná. Rozdíl míry jejího úspěchu (co do částku 115 002 Kč) a neúspěchu, a to i s přihlédnutím k příslušenství tvořeným smluvními a zákonnými úroky, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta, činí 42 %. Soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 42 %. Náklady řízení jsou tvořeny odměnou za zastoupení žalobkyně za čtyři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba a účast u jednání soudu dne 10. 3. 2026 ve výši 6 340 Kč za každý úkon podle § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen „advokátní tarif“) při tarifní hodnotě 130 546 Kč. Dále žalobkyni náleží čtyři režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu. V souvislosti s cestou zástupce žalobkyně k soudu má žalobkyně dále právo na náhradu cestovních výdajů za cestu vykonanou na cestě , adresa, a zpět, celkem , hodnota, km, osobním vozidlem tov. zn. , Anonymizováno, , Anonymizováno, RZ , SPZ, kombinovanou spotřebou 6,0 litrů motorového benzinu na 100 km. Při ceně 1 litru benzinu 34,70 Kč dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 573/2025 Sb. a při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy podle § 1 písm. b) citované vyhlášky ve výši 5,90 Kč tak výše cestovních nákladů dosahuje částky 813,80 Kč (amortizace 601,80 Kč a cena benzinu 212 Kč). Zástupkyně žalobkyně je plátce DPH, soud proto přiznal náhradu DPH ve výši 21 % z odměny za zastupování, režijních paušálů, cestovních nákladů, tedy 21 % z částky 27 973,80 Kč. Dále jsou náklady řízení tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5 222 Kč. Celkem tak náklady řízení činí částku 39 070 Kč, soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 42 %, tedy ve výši 16 409,50 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně. Pro úplnost soud uvádí, že za podání ze dne 30. 1. 2026 nebyla přiznána odměna, neboť jím byla pouze doplňována žaloba k výzvě soudu o náležitosti, které měla obsahovat již samotná žaloba. Soud proto nepovažuje náklady na uvedené podání za účelně vynaložené.