1 C 213/2021

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 10 125 Kč s příslušenstvím

I. Návrh na vydání částečného rozsudku pro uznání se zamítá.

II. Žaloba na zaplacení částky 8 869 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 8 869 Kč od 22. 6. 2021 do zaplacení, částky 1 256, 85 Kč, úroku ve výši 102,67 % z částky 6 276,60 Kč od 22. 6. 2021 do 13. 7. 2021 ve výši 373,12 Kč, úroku ve výši 8,25 % z částky 6 276, 60 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 22. 6. 2021 dosáhne částky 47 887 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce navrhl uložit žalovanému povinnost zaplatit mu částku 8 869 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 6. 2021 do zaplacení, částku ve výši 1 256, 85 Kč, úrok ve výši 102, 67 % p.a. z částky 6 276, 60 Kč od 22. 6. 2021 do 13. 7. 2021 ve výši 373, 12 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a. z částky 6 276, 60 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento celkový úrok za dobu od 22. 6. 2021 dosáhne částky 47 887 Kč. Žalobce tvrdí, že uzavřel dne 28. 11. 2019 jako věřitel se žalovaným jako klientem smlouvu o úvěru číslo [částka]. Na základě této smlouvy byl žalovanému dne 29. 11. 2019 poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši 102, 67 % splácet v 18 měsíčních splátkách po 2 527 Kč (včetně pojištění ve výši 310 Kč měsíčně). Žalobce tvrdí, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, na základě databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostupné a dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě výše uvedených údajů byl proveden scóring klienta a poté bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. K výzvě soudu, aby žalobce doplnil skutková tvrzení o ověřování údajů ze strany žalovaného ohledně příjmů a výdajů a k označení a předložení důkazů v tomto směru, žalobce uvedl, že žalobce z dokladů o příjmech zjistil, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 20 000 Kč, měsíční výdaje 4 410 Kč a volné zdroje ke splácení po odečtení 1 000 Kč rezervy činí 14 590 Kč. Žalobce k tomu uvedl, že běžně vyžaduje a ověřuje údaje, například výplatní pásky ze zaměstnání a požaduje výpisy z účtů. U žalovaného byl ověřován příjem na základě pracovní smlouvy a výplatní pásky za období měsíce října a listopadu 2019. Pokud jde o výdaje, žalobce konstatoval, že žalovaný uvedl, že jeho náklady na bydlení (zahrnující nájemné a inkaso) činí 1 000 Kč. Žalobce presumuje, že každý jedná v právním styku poctivě a do formuláře uvede náklady bydlení, které odpovídají skutečnosti. K tomu žalobce dále uvedl, že není v jeho silách, aby zkoumal například nájemní smlouvy nebo zjišťoval, kde konkrétní člověk bydlí. K výdajové stránce žalobce uvedl, že k jejímu paušálnímu určení by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, kdy § 1 zákona definuje životní minimum jako částku k zajištění výživy a ostatních základních, osobních potřeb, která byla v § 2 stanovena na částku 3 410 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají, je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 3 410 Kč. Tato paušální částka byla přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší než 3 410 Kč a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k uvedené nižší částce. Životní minimum není minimální částkou stanovenou k přežití, kterou je existenční minimum, ale částkou, která postačuje k obživě. Další údaje byl povinen uvést žalovaný. Pokud žalovaný zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze věřitelem ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Takovým jednáním žalovaného by mohlo dojít k porušení trestně právních předpisů. Žalobce uvedl, že nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené žalovaným, pokud se týká jeho výdajů. Žalovaný prohlásil, že nemá žádné splatné dluhy, nebyla proti němu podána jakákoli žaloba a není si vědom důvodu, pro které by se tak mohlo stát, není vůči němu vydán exekuční titul na peněžité plnění, není proti němu vedeno exekuční řízení či řízení o výkon rozhodnutí a není účastníkem dohod či ujednání, jejichž plnění by bylo v rozporu s plněním v závazku podle smlouvy, nenachází se v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku, nebyl proti němu podán insolvenční návrh ani v posledních třech letech nebyl insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku. Dále uvedl, že veškeré údaje, které z jeho strany budou uvedeny ve smlouvě, jakož i veškeré informace, které v souvislosti s touto smlouvou poskytl či poskytne, jsou pravdivé a platné. Z toho žalobce vyvozuje, že dostál povinnosti vyplývající mu ze zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když měl k dispozici řadu listin prokazujících jeho příjem a ohledně výdajů vycházel ze sdělení žalovaného a ověřil si z veřejných registrů informací ohledně jeho dalších případných závazků. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat podle žalobce extenzivně. Žalobce vycházel z toho, že dlužník měl v úmyslu svůj závazek splnit. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde Ústavní soud uvádí, že soudy měly poskytovatele úvěrů vést i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit, respektive, zda je reálné splacení dluhu, což v tomto případě bylo prokázáno. Žalobce dále uvedl, že k nákladům na bydlení žalovaný uvedl vždy částku 1 000 Kč a žalobce vycházel z premisy, že žalovaný jedná poctivě. Žalovaný neuvedl žádnou vyživovací povinnost a v době vzniku předmětné smlouvy neměl se žalobcem uzavřenou žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. Příjmy žalovaného převyšovaly tvrzené výdaje. Žalobce uvedl, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019 vyplývá, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel pro úvěr, v tomto případě žalovaný, při své žádosti, a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Nejvyšší soud dovodil, že na úvěrových společnostech nelze požadovat 100% míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou.

2. Žalovaný uvedl, že žalobci před uzavřením smlouvy dokládal pouze výplatní pásky a pracovní smlouvu, nic jiného po něm požadováno nebylo. Dále uvedl, že náklady se určovaly jen přibližně, k čemuž uvedl, že bydlí u matky, které platí nájem, ale žalobce žádné náklady potvrdit při uzavírání smlouvy nechtěl. V době uzavření smlouvy splácel půjčku u [obec] [anonymizováno], kdy splátky činily měsíčně částku 3 709 Kč a zároveň měl ještě půjčku u [právnická osoba] [anonymizováno], kde měl půjčeno 12 000 Kč na 2 měsíce. Předmětnou půjčku u žalobce si bral, aby vyplatil uvedenou [anonymizováno] půjčku. Při uzavírání smlouvy se žalobcem půjčku u [anonymizována dvě slova] neuvedl, protože byl tázán pouze na bankovní půjčky a nikoli nebankovní.

3. Žalovaný při ústním jednání uvedl, že chce doplatit žalobci dlužnou částku. Na základě této skutečnosti navrhl žalobce vydat rozsudek pro uznání. Návrh žalobce na vydání částečného rozsudku pro uznání byl soudem zamítnut, když vydání takového rozsudku by bylo v rozporu s hmotným právem z důvodů uvedených níže týkajících se neplatnosti smlouvy o úvěru jako takové. Rozsudek pro uznání nelze proto z důvodů dle § 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 o.s.ř. vydat.

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 11. 2019 [číslo] (dále jen„ smlouva“) soud zjistil, že se jí žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve výši 102, 67 % splácet v 18 měsíčních splátkách ve výši 2 527 Kč vždy do 14. dne každého kalendářního měsíce počínaje měsícem prosincem 2019. Z přílohy č. 1 návrhu je zřejmé, že součástí daných splátek bylo i pojistné ve výši 310 Kč měsíčně za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr. Z dokladu o vyplacení úvěru (otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu) soud zjistil, že žalovanému byl úvěr vyplacen dne 29. 11. 2019. Žalovaný byl o schválení úvěru informován písemně dopisem ze dne 2. 12. 2019, oznámení o schválení mu bylo doručeno dne 10. 12. 2019 do vlastních rukou, jak vyplývá z dodejky. Podle článku 6.1. smlouvy vzniká žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Podle článku 6.2. smlouvy vzniká žalobci právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného za každou splátku, s níž se ocitne žalovaný v prodlení o délce 15 dnů. Z historie úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaný hradil v období od 14. 1. 2020 do 14. 3. 2021 pravidelně měsíčně sjednanou splátku ve výši 2 527 Kč, tj. celkem žalobci uhradil částku ve výši 37 905 Kč. Dopisem ze dne 4. 6. 2021 oznámil žalobce žalovanému, že došlo k zesplatnění celého úvěru a žalovaný byl vyzván, aby žalobci do 15 dnů ode dne odeslání oznámení uhradil částku 8 869 Kč s příslušenstvím. Z podání žalobce je zřejmé, že ten předal oznámení o zesplatnění České poště k doručení žalovanému formou tzv. hybridní pošty. Ve smyslu § 573 zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) se tak má za to, že oznámení bylo žalovanému doručeno 3. pracovní den.

5. Z hodnocení klienta ze dne 28. 11. 2019 soud zjistil, že žalovaný uvedl žalobci, že jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání dosahuje 20 000 Kč, mezi jeho výdaje patří bydlení (zahrnující nájemné, inkaso) činící 1 000 Kč. Dále bylo z příjmu odečteno 3 410 Kč na životní minimum, rezerva 1 000 Kč, žalobce celkem stanovil výdaje žalovaného ve výši 4 410 Kč a volné zdroje žalovaného tak, že dle žalobce dosahovaly před uzavřením smlouvy částky 14 590 Kč. Žalovaný předložil dodatek č. 1 ze dne 27. 2. 2019 k pracovní smlouvě o prodloužení pracovního poměru do 28. 2. 2020 a dále potvrzení o provedení platby o připsání mzdy na účet a výplatní pásky za měsíce září a říjen 2019, z nichž je zřejmé, že žalovanému byla za měsíc září 2019 vyplacena mzda 27 307 Kč a za měsíc říjen 2019 mzda 18 005 Kč. Žádné další příjmy ani výdaje nebyly ověřovány. Žalobce provedl lustraci žalovaného v registru SOLUS s negativním výsledkem a dále v registru NRKI se skórem kategorie II. - tzn. vyšší body do interní Score Card, menší riziko, lepší segment klientů).

6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující občanského zákoníku. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec k odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobě ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

8. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobce nedůsledně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, neboť žádným způsobem neověřoval výdaje žalovaného, nýbrž se spokojil pouze s tím, co žalovaný uvedl v listině nazvané Hodnocení klienta. Žalobce ověřoval výhradně příjmy žalovaného, a to výplatními páskami, pracovní smlouvu a částečným výpisem z účtu žalovaného, který byl zaměřen právě jen na to, zda byla žalovanému vyplacena mzda a v jaké výši. Žádným způsobem žalobce neověřoval výdaje žalovaného, ať už jde o výdaje na bydlení, na dopravu do zaměstnání, záliby, stravu a podobně. Žalobce se tedy spokojil s tím, že žalovaný uvedl jako jediné výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč. Žalobce na výdajovou stranu připočetl životní minimum ve smyslu zákona č. 100/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalovaný uvedl, že jeho ostatní výdaje zahrnující dopravu, kursy, záliby a podobně činí 0 Kč. Ohledně uváděných výdajů na bydlení ve výši 1 000 Kč dospěl soud k závěru, že částka v těchto výších zcela zjevně neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v době uzavření smlouvy. Žalobce si žádným způsobem neověřoval výši výdajů žalovaného na bydlení či jiných výdajů. Přes poučení soudu a výzvu, aby doplnil skutková tvrzení ohledně toho, jak výdaje žalovaného před uzavřením smluv ověřoval, a výzvu k prokázání tvrzených skutečností, žalobce uvedl, že tyto výdaje nelze nijak ověřit a nelze ani po žalobci požadovat, aby takto činil. Žalobce odkazoval právě na zákon o životním a existenčním minimu. K tomu soud uvádí, že se jedná o zcela odlišné skutečnosti. Stanovená výše životního minima, nijak nevypovídá o schopnosti konkrétního žadatele o úvěr (zde žalovaného) splácet úvěr. Odkaz na životní minimum nezbavuje žalobce povinnosti řádně zkoumat, zda žalovaný je před uzavřením konkrétní úvěrové smlouvy schopen daný úvěr splácet. Žalobce zjišťoval, zda je žalovaný evidován v databázi dlužníků s negativním výsledkem, ovšem pokud jde o scóring v databázi NRKI, je zřejmé, že tento scóring je závislý na údajích, které jsou do databáze zadány. Pokud žalobce vložil údaje, které neověřil, (jedná se o náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně a ostatní náklady v nulové výši), tak scóring nemůže odpovídat realitě. V tomto případě je zřejmé, že výdaje nebyly zjišťovány a ověřovány dostatečným způsobem. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví pro poskytovatele úvěru povinnost posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr. V případě, že poskytovatel úvěru tak, jako v tomto případě žalobce, vyjde z objektivně nedoloženého prohlášení dlužníka o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, potom nesplní povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr. Žalobcův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 238/2019 soud nepovažuje za přiléhavý. Jedná se rozhodnutí v trestní věci, v níž se soud zabýval mimo jiné vlivem splnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost (obviněného) úvěr splácet na zavinění obviněného u trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že„ na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ [jméno] přiměřenosti je dána konkrétními okolnostmi, mimo jiné výší požadovaného úvěru, zkušenostmi se žadatelem o úvěr, apod. Soud zde konstatuje, že přiměřenou obezřetností se zcela jistě nerozumí úplná rezignace poskytovatele úvěru na ověření tvrzených údajů. Soud nepožaduje po žalobci detektivní pátrání ohledně výše výdajů žalovaného, avšak pro splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost je nezbytné trvat na doložení tvrzených údajů alespoň v přiměřené míře. Je nezbytné, aby poskytovatel úvěru (zde žalobce) získal od žadatele o úvěr (zde žalovaného) údaje ohledně výše příjmů a výši jeho výdajů, tyto skutečnosti ověřil, přičemž naopak není naprosto nezbytné vyžadovat nájemní smlouvy, smlouvy o dodávkách plynu, elektřiny apod., jak namítá žalobce, nýbrž postačilo by nejméně vyžadovat výpis z běžného účtu či SIPO (je-li placeno v hotovosti) z nichž by bylo přinejmenším zřejmé, jaké trvalé příkazy má žadatel o úvěr nastavené a jaké má další výdaje. Žalobce se však spokojil výhradně s částečnými výpisy z účtu zaměřenými jen na příjmy (vyplacená mzda). Tyto doklady by osvětlily, zda výdaje, které žalovaný uvedl v částce 1 000 Kč na bydlení, odpovídají skutečnosti či nikoli. V tomto případě soud má za to, že částka, kterou uvedl žalovaný při uzavírání smlouvy o úvěr jako částku na bydlení 1 000 Kč, zcela zjevně neodpovídá běžným výdajům na bydlení v době uzavření smlouvy.

9. Vzhledem k výše uvedenému soud dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval v souladu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná (s odkazem na shora citovaný rozsudek Soudního dvora EU). Soud zde rovněž odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 19 Co 637/2020. Žalobce se spokojil s částkou odpovídající životnímu minimu a s naprosto minimální částkou na bydlení, aniž by požadoval po žalovaném doložit výdaje nejméně na bydlení. Úvěruschopnost žalovaného byla posouzena jen formálně, nebyla provedena s přiměřenou péčí. Žalovanému byla žalobcem poskytnuta částka 20 000 Kč, tato částka představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce ve smyslu ustanovení § 2 991 občanského zákoníku. Žalovaný uhradil žalobci částku 37 905 Kč, což přesahuje výši vzniknuvšího bezdůvodného obohacení, a to ještě předtím, než byl vyzván k úhradě dlužné částky 8 869 Kč v rámci oznámení o zesplatnění úvěru, tedy před splatností částky 20 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Vzhledem k výše uvedenému nelze přiznat žalobci uplatněnou pohledávku ani z titulu bezdůvodného obohacení, a proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch. Protože žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení.