1 C 240/2025

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 505 547,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 404 267,34 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 101 280,58 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 17 170,12 Kč od 30. 11. 2024 do 5. 3. 2025, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 693,76 Kč od 6. 3. 2025 do 27. 4. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 491 947,92 Kč od 28. 4. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 505 547,92 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. , hodnota, uzavřené účastníky dne 20. 1. 2023 (dále jen „Smlouva“) poskytla dne 23. 1. 2023 žalovanému peněžní prostředky ve výši 500 000 Kč. Úvěr byl sjednán jako účelový - pro modernizaci, rekonstrukci a údržbu stavby. Žalovaný se zavázal hradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 121 Kč a zároveň se zavázal k měsíční splátce povinného spoření ve výši 392 Kč, která se považuje za zaplacenou připsáním na vkladový účet stavebního spoření. Úroky byly sjednány ve výši 9,89 % ročně. Žalovaný nedodržel závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas a dostal se s hrazením splátek do prodlení. Žalovaný neuhradil zcela splátky za měsíce listopad 2024 až únor 2025, žalobkyně využila práva zesplatnit úvěr ke dni 5. 3. 2025. Žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 95 732,66 Kč, částka 87 498,97 Kč byla započtena na úroky překlenovacího úvěru, částka 8 233,69 Kč na povinné spoření. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 491 947,92 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč za nesplnění podmínek prokázání účelovosti úvěru, poplatku ve výši 3 600 Kč za odeslané výzvy k úhradě. Dále žalobkyně požaduje úhradu kapitalizovaného smluvního úroku od 30. 11. 2024 do 5. 3. 2025 ve výši 17 170,12 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 8 693,76 Kč od 6. 3. 2025 do 27. 4. 2025, a zákonných úroků z prodlení z částky 491 947,92 Kč od 28. 4. 2025 do zaplacení.

2. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením Smlouvy byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, bylo provedeno vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti banka porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Výpočtem získala banka částku disponibilních zdrojů žalovaného. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným: že je zaměstnán ve společnosti , Anonymizováno, s měsíčním příjmem 52 582 Kč (2 200 EUR). Žalovaný deklaroval výdaje na splátky všech stávajících úvěrů ve výši 9 200 Kč, výdaje na bydlení a stravování ve výši 500 Kč a ostatní pravidelné výdaje ve výši 500 Kč, uvedl, že celkový počet členů jeho domácnosti jsou 2 a počet dětí 1. Žalobkyně vycházela z potvrzení o výši příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného, v němž byl potvrzen celkový čistý příjem za posledních 12 měsíců ve výši 32 953,57 EUR, do příjmů byla započítána částka 65 975,77 Kč měsíčně. Příjem byl dále ověřen z výpisu z běžného účtu vedeného u , právnická osoba, . za období prosince 2022. Z úvěrových registrů banka zjistila, že žalovaný má u jiných bank tři splátkové závazky a dva nesplátkové závazky. Do výdajů z nesplácených závazků (kontokorent ve výši 5 000 Kč a kreditní karta ve výši 20 000 Kč) byla započítána celkem splátka 250 Kč. Splátkové závazky byly započítány v celkové výši 26 349 Kč. Banka započítala v tomto konkrétním případě kalkulované životní náklady žalovaného ve výši 11 144 Kč zohledňující životní minimum domácnosti a předpokládané náklady domácnosti na bydlení v závislosti na počtu osob v domácnosti a pravidelné výdaje ve výši paušálu 1000 Kč. Podle registru CBCB byla platební morálka žalovaného vyhodnocena jako zhoršená, ale akceptovatelná, žalovaný neprocházel insolvenčním rejstříkem, automatické vyhodnocení skóringu proběhlo s kladným výsledkem. Při jednání žalobkyně uvedla, že náklady na bydlení byly počítány v uvedené výši i s ohledem na skutečnost, že se jednalo o úvěr účelový, a to na opravu rodinného domu ve vlastnictví rodičů žalovaného, jimž žalovaný na bydlení nepřispíval, náklady na bydlení tak byly nulové.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze , Anonymizováno, č. 5733457 ze dne 4. 1. 2023 a dodatku ke smlouvě o stavebním spoření č. 5733457 (dále jen „Smlouva“) soud zjistil, že se jí žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému překlenovací úvěr ve výši 500 000 Kč a dále úvěr ze stavebního spoření. Úroková sazba překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření byla sjednána ve výši 9,9 % ročně pro celou dobu trvání úvěrů s prvním úrokovým obdobím v trvání 5 let s úrokovým zvýhodněním ve výši 0,01 % ročně. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý překlenovací úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 121 Kč na úvěrový účet a dále měsíční splátkou pravidelného povinného měsíčního vkladu na stavební spoření ve výši 392 Kč, a to vždy nejpozději do posledního pracovního dne kalendářního měsíce. V článku VIII. odst. 2 Smlouvy se žalovaný zavázal předložit nejpozději do 12 měsíců od ukončení čerpání úvěrů vyplněný formulář věřitele nazvaný Soupis stavebních prací u rekonstrukce dokládané fotografiemi, pro případ porušení této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta v částce 10 000 Kč v článku IX. odst. 1 iii). Pro případ prodlení žalovaného úhradou bylo v čl. IX. odst. 4 Smlouvy sjednáno oprávnění banky ukončit smluvní vztah a prohlásit svým rozhodnutím dluh za ihned splatný. Částka 500 000 Kč byla vyplacena na účet žalovaného, jak vyplývá z platebního příkazu žalobkyně a z výpisu z účtu žalovaného. Historie úvěrového účtu je zřejmé, že žalovaný uhradil celkem 95 732,66 Kč.

5. Ze žádosti o překlenovací úvěr z 3. 1. 2023 soud zjistil že žalovaný uvedl, že čistý příjem jeho domácnosti činí 52 582 Kč, domácnost je tvořena dvěma osobami, z toho se jedná o jedno nezaopatřené dítě, žalovaný dosud bydlel u rodičů, cílem úvěru je financovat rodinný dům ve vlastnictví osoby blízké. Žalovaný požádal o úvěr ve výši 1 500 000 Kč. Ke svým výdajům uvedl, že na bydlení a stravování vynakládá 500 Kč měsíčně, výdaje na splátky všech stávajících úvěrů dosahují částky 9 200 Kč, ostatní pravidelné výdaje představují částku 500 Kč, celkem tak jeho výdaje dosahují částky 10 200 Kč. Skutečnost, že žalobkyně ověřovala příjem žalovaného, vyplývá ze sdělení jeho zaměstnavatele - společnosti , Anonymizováno, , která potvrdila čistý průměrný příjem žalovaného za poslední 3 měsíce ve výši 3 080,02 EUR, z výpisu z běžného účtu žalovaného vedeného v eurech vyplynulo, žalovanému byla poukázána v měsíci prosinci 2022 mzda ve výši 2 220,23 EUR. Skutečnost že žalobkyně provedla lustraci v bankovních a nebankovních rejstřících, je zřejmá z výpisů z těchto rejstříků, z nichž zároveň vyplývá, že žalovaný měsíčně splácel úvěry celkem v částce 26 349 Kč, dále na něj byly vedeny kreditní karty či stavební spoření s úvěrovým rámcem 20 000 Kč se zbývajícími splátkami 20 424 Kč a nesplátkové operace pro úvěrový rámec ve výši 5000 Kč.

6. Z provedených a v odůvodnění rozsudku výslovně neuvedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci, případně tato vyplývají z jiných provedených důkazů.

7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

10. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně ověřovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně řádně ověřila příjem žalovaného, avšak žádným způsobem neověřovala jeho výdaje, kromě splátek jiných úvěrů, jejichž výše dosahovala částky 26 349 Kč měsíčně. Žalobkyně vycházela z kalkulovaných nákladů, které zahrnují životní minimum domácnosti a předpokládané náklady domácnosti na bydlení v závislosti na počtu osob tvořících domácnost. Skutečnou výši výdajů žalovaného na bydlení, na stravování, na dojíždění do zaměstnání a na další základní potřeby nezjišťovala a ani nijak neověřovala. Částka ve výši 11 144 Kč, kterou pro výpočet schopnosti žalovaného úvěr splácet použila žalobkyně, neodpovídá reálné výši nákladů na živobytí pro dvě osoby, které uvedl žalovaný jako členy domácnosti, a to ani za situace, kdyby neplatil žádné nájemné. S ohledem na všeobecně známé ceny základních potravin, energií, s přihlédnutím k nutnosti dojíždění do místa výkonu práce v zahraničí, s ohledem na vyživovací povinnost žalovaného k nezletilému dítěti, nelze dojít k závěru, že by nezbytné výdaje domácnosti dosahovaly pouze částky 11 144 Kč měsíčně. Za situace, kdy žalobkyně použila statistickou metodu, avšak počítala s výdaji žalovaného, které vypočetla dle statistických údajů, nikoli se skutečnými výdaji žalovaného, nemohla řádně zhodnotit jeho schopnost hradit poskytnutý úvěr. Již dosavadní výše splátkového zatížení žalovaného mělo žalobkyni vést ke zvýšené obezřetnosti při ověřování jeho úvěruschopnosti. Za situace, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně neověřovala výši skutečných výdajů žalovaného a vycházela pouze z normativních nákladů, dospěl soud k závěru, že nemohla řádně vyhodnotit schopnost žalovaného úvěr splácet. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

11. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

12. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla v rámci Smlouvy poskytnuta částka 500 000 Kč, uhradil částku 95 732,66 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 404 267,34 Kč. V této části soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 101 280,58 Kč, představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou, ohledně níž soud žalobě vyhověl, ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 17 170,12 Kč od 30. 11. 2024 do 5. 3. 2025, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 693,76 Kč od 6. 3. 2025 do 27. 4. 2025, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

13. Pokud jde o splatnost jistiny, soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný je v produktivním věku, když současně nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že není schopen pracovat, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaný zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalovanému uplatnit zesplatnění celého plnění.

14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěry, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její částipodle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.