1 C 245/2025

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 14 246 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 068 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 8 178 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 84,31 Kč od 7. 6. 2025 do 24. 6. 2025, úroků z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 246 Kč od 25. 6. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit jí částku 14 246 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí, že se žalovaným uzavřela dne 29. 8. 2024 smlouvu o poskytnutí úvěru (dále jen „Smlouva“) prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně , Anonymizováno, , které je obdobou internetového bankovnictví. Totožnost žalovaného byla ověřena oproti platným dokladům. Na základě Smlouvy poskytla žalobkyně dne 29. 8. 2024 žalovanému úvěr 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč měsíčně v pravidelných splátkách po dobu 24 měsíců. Sjednány byly dále volitelné služby za poplatky: poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč měsíčně. Žalobkyně tvrdí, že v rámci druhé až osmé splátky se vynáší úrok pevnou částkou ve výši 490 Kč. Úroky byly žalovanému účtovány ve výši po 490 Kč dne 29. 12. 2024, 29. 1. 2025, 28. 2. 2025, 28. 3. 2025 a dne 25. 4. 2025. Žalobkyně dále uvádí, že žalovaný si dvakrát prodloužil splatnost aktuálně splatné splátky o jeden měsíc tzv. korunovým odkladem, za což žalobkyně účtovala dle Smlouvy poplatek 2x 990 Kč. Žalovaný uhradil celkem 3 932 Kč. Žalovaný nehradil úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr proto ke dni 25. 4. 2025 úvěr zesplatnila. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 9 164 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatků za SMS servis ve výši 196 Kč, úroků ve výši 1 960 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 1 030 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč.

2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalované úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že žalobkyně naplňuje svou zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, pro jehož účely je využíván statistický model, který posuzuje příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumává několik podstatných ukazatelů, jimiž jsou rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro předcházení předlužení zajišťuje žalobkyně kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (MLS), který je vypočítáván vždy jak na klienta, tak i na jeho domácnost. Do výpočtu MLS klienta se započítávají částky životních minim klienta a ev. jím vyživovaných dětí (poměrné části), spolu se splátkovou zátěží klienta, včetně splátky schváleného úvěru. Do výpočtu MLS domácnosti se vedle splátky schváleného úvěru započítává vyšší z níže uvedených dvou hodnot, které věřitel mezi sebou vzájemně porovná. První hodnotou jsou minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, což je statistický údaj obsahující součet životních minim členů domácnosti, splátky žadatele a očekávané minimální náklady na bydlení stanovené kontrolovanou osobou normativně pevně daným výpočtem založeným na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vychází z počtu osob v domácnosti, včetně vyživovaných dětí a velikosti obce. Druhou hodnotou jsou celkové pravidelné měsíční výdaje celé domácnosti, což je údaj deklarovaný klientem v rámci žádosti o úvěr obsahující součet výdajů domácnosti na bydlení, splátek klienta a ostatních členů domácnosti a dalších pravidelných nákladů spojených se zdravotní péčí, cestováním do zaměstnání atd. Tyto dva výpočty se porovnají a využije se ten MLS, který je nižší. Žalobkyně tvrdila, že při výpočtu MLS žalovaného ke Smlouvě vycházela z jeho příjmu 23 000 Kč, životního minima ve výši 4 860 Kč, z výše splátek jiným společnostem 517 Kč, výše splátky schváleného úvěru činila 1 055 Kč a zbývající MLS žalovaného tak dosahovala 16 468 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti žalovaného vycházela žalobkyně z příjmu žalovaného 23 000 Kč, z příjmu ostatních členů domácnosti 0 Kč, z výše splátek 517 Kč, z normativních nákladů na bydlení ve výši 7 000 Kč a z životního minima členů domácnosti 4 860 Kč. Při měsíční splátce úvěru ve výši 1 055 Kč učinila žalobkyně závěr, že zbývající MLS domácnosti dosahoval 9 568 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že provedla šetření v rejstřících NRKI, SOLUS, CRIBIS a ISIR.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 29. 8. 2024, kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovaným (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit 13 760 Kč v pravidelných měsíčních splátkách podle splátkového kalendáře, který je součástí Smlouvy. Úrok byl sjednán ve výši 49,2 % ročně. Vyplacení úvěru je zřejmé z opisu proplacení úvěru a z výpisu z účtu žalobkyně ve spojení s opisem výpisu přijatého ověřovacího poplatku. Tvrzení, že žalovaný uhradil pouze částku 3 932 Kč nebylo žádnými provedenými důkazy vyvráceno. Žalobkyně zesplatnila úvěr a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 14 246 Kč do 14 dnů dopisem ze dne 25. 4. 2025. Z listinných důkazů, které byly v řízení provedeny a nebyly výslovně v odůvodnění rozsudku uvedeny, nebyla učiněna žádná ve věci významná skutková zjištění.

5. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

8. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. K prokázání tvrzení, že žalobkyně řádně před uzavřením úvěrové smlouvy posuzovala schopnost žalované daný úvěr splácet, navrhla žalobkyně metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta a kartu klienta. V metodice žalobkyně obecně vysvětluje, že úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzuje podle kreditního skóre s využitím statistického modelu, výstupem je limit nejvyšší měsíční splátky, kterou je klient (žalovaný) schopen hradit. Údaje, z nichž žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného vycházela, jsou zaznamenány v kartě klienta, z níž je zřejmé, že žalobkyně vycházela z toho, že příjem žalovaného dosahuje částky 23 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 0 Kč měsíčně, nemá žádné nezletilé děti, z výdajů jsou uvedeny pouze splátky jiným společnostem ve výši 500 Kč měsíčně. Žalobkyně netvrdila, že by ověřovala příjem a výdaje žalovaného, soud nemohl žalobkyni poskytnout poučení o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit k jejich prokázání důkazy dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., neboť žalobkyně se k jednání nedostavila a poučovací povinnost soudu se váže k jednání.

9. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že ověřovala příjmy a výdaje žalovaného, pouze tvrdila, že vycházela z údajů žalovaného o příjmu 23 000 Kč a z normativních nákladů. Za situace, kdy žalobkyně nijak neověřovala, zda příjem uváděný žalovaným odpovídá jeho skutečným příjmům, nýbrž vycházela pouze z normativních výdajů, které neodrážely skutečnou výši výdajů žalovaného na bydlení, dopravu, stravu apod., řádně nevyhodnotila, zda žalovaný bude či nebude schopen daný úvěr řádně splácet. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Pro úplnost soud uvádí, že skutečnost, že žalobkyně použila pro posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet statistický model, nemá na závěr soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného vliv, neboť za situace, kdy model počítá s nesprávnými vstupními údaji, nemá potřebnou vypovídací hodnotu pro daný konkrétní případ. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.

10. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

11. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky, smluvní pokutu apod. Žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč, uhradil částku 3 932 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 6 068 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 8 178 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou 14 246 Kč a částkou 6 068 Kč a ohledně úroků. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

12. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („o jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ze dne 12. 12. 2019). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že je důvodné určit zvláštní formu splatnosti (např. splácení ve splátkách, konkrétní výši splátek, delší dobu splatnosti apod.) má dlužník. Žalovaný, přestože byl řádně a včas předvolán, se k jednání nedostavil, a proto jej soud podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nemohl poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy. Žalovaný je osobou v produktivním věku, soudu nebyly předloženy žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že by nebyl schopen živit se prací. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny, odpovídá zaplacení jistiny ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěru, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její částipodle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.