1 C 252/2025

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 22 192 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 600 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 13 592 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 147,85 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 598,62 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 9 756,68 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 9 316,15 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 22 192 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 s účinností k 25. 3. 2025 je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, . Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 30. 8. 2023 se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě níž poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit částku 8 592 Kč představující součet úroku v pevné výši 507 Kč, paušální ceny za plnění a za služby související s poskytnutím úvěru ve výši 4 900 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 385 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 800 Kč. Celkovou částku 18 592 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, poslední splátku byl povinen uhradit do dne 30. 10. 2024. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, žalovaný uhradil pouze dne 31. 8. 2023 ve výši 1 400 Kč a dnem následující po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky tak vzniklo právnímu předchůdci žalobce právo na uhrazení celé zbývající neuhrazené částky. Žalobkyně požaduje po žalovaném uhrazení částky 22 192 Kč představující dlužnou jistinu ve výši 9 316,15 Kč, úrok za poskytnutí úvěru 440,53 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru 4 478 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1 285 Kč, inkasní poplatek 1 671,43 Kč, smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč, dále kapitalizované úroky za období od 31.10.2024 do 20. 2. 2025 ve výši 598,62 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 147,85 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 9 316,15 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky, Anonymizováno, 9 756,68 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení.

2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že V žalobě žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy byla jejím právním předchůdcem řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, bylo provedeno vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných rejstříků NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku. Poskytovatel úvěru vycházel z toho, že žalovaný pracoval u společnosti , právnická osoba, s příjmem 13 454 Kč a výdaji 8 021 Kč, bydlel u rodičů, byl svobodný a neměl vyživovací povinnost. Příjmy byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek, výdaje z výpisů z bankovního účtu.

3. Žalovaný uvedl, že mu byla na základě Smlouvy vyplacena částka 10 000 Kč v hotovosti, předkládal pouze doklady totožnosti a pracovní smlouvu, při uzavírání smlouvy uvedl, že platí náklady na bydlení (nájem, služby) 28 500 Kč a že má čtyři děti, žádosti o úvěr nečetl, uhradil pouze jednu splátku v částce 1 400 Kč, neboť přišel o zaměstnání. V současnosti je zaměstnán, jeho mzda dosahuje 30 000 Kč až 36 000 Kč měsíčně, družka je vedena na úřadu práce, pobírá podporu v nezaměstnanosti ve výši 8 500 Kč, nájem činí 28 500 Kč. Žalovaný má čtyři nezletilé děti, z toho dvě nejstarší již nestudují, rodina pobírá přídavky na děti ve výši 3 100 Kč a od října 2010 příspěvek na bydlení v částce 17 500 Kč, který je zasílán na účet pronajímatele bytu. Žalovaný požádal o možnost hradit dlužnou částku ve splátkách po 2 000 Kč až 3 000 Kč měsíčně.

4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.

5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 30. 8. 2023 soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, tato částka mu byla poskytnuta v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Spolu s touto částkou měl žalovaný uhradit poplatek úrok v celkové výši 507 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 4 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 385 Kč a inkaso plateb v hotovosti ve výši, Anonymizováno, 1 800 Kč. Celkovou dlužnou částku 18 592 Kč měl žalovaný uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. RPSN činila 270,48 % ročně. V žádosti o úvěr je uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán ve společnosti , právnická osoba, s měsíčním příjmem 13 454 Kč, že jeho měsíční výdaje za bydlení činí 3 500 Kč, za dopravu, jídlo a další osobní náklady vynakládá 1 000 Kč měsíčně a srážky ze mzdy činí 933 Kč, celkem jeho výdaje činí 5 433 Kč. V žádosti o úvěr je uvedeno, že příjmy žalovaného byly ověřovány dle pracovní smlouvy a výplatními páskami, není tam uvedeno, že by žalovaný předkládal výpisu z bankovního účtu. Žalobkyně k prokázání tvrzení o ověření příjmu předložila dodatek č. 1 k pracovní smlouvě žalovaného se společností , právnická osoba, a výplatní pásky žalovaného za dubna až června 2025, z nichž vyplynulo, že průměrná čistá mzda žalovaného za toto období dosahovala 13 454 Kč.

6. Tvrzené ověření výdajů žalovaného a lustrace ve veřejných rejstřících nebylo přes poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. ze strany žalobkyně prokázáno žádnými listinami.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní dne 12. 3. 2025, s účinností k 25. 3. 2025, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby uhradil dlužnou částky žalobkyni.

8. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

11. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně řádně ověřil výši příjmů žalovaného, avšak pokud jde o výši výdajů, ty nijak neověřoval. Měsíční výdaje žalovaného nebyly nikterak ověřovány, tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdce zkoumal a vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného i z hlediska jeho výdajů dle předložených výpisů z účtů, nebylo prokázáno, nebyly k němu předloženy ani označeny žádné listiny. Ze žádosti o úvěr je zřejmé, že žalovaný nepředkládal výpisy z účtů k ověření tvrzených výdajů. Z výplatních pásek nevyplývají žádné srážky ze mzdy. Je otázkou, kdo uvedl nepravdivé údaje ohledně počtu vyživovaných dětí, ohledně způsobu bydlení a výše výdajů žalovaného, zda žalovaný či osoba uzavírající Smlouvu za právního předchůdce žalobkyně. To však není pro rozhodnutí ve věci rozhodné. Zásadní je to, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce řádně posuzoval a ověřoval výši výdajů žalovaného, a to ani přes poučení o neunesení důkazního břemene a o následcích z toho plynoucích. Právní předchůdce žalobce vycházel z příjmu žalovaného ve výši 13 454 Kč a z měsíčních výdajů 5 433 Kč. Jelikož nebylo prokázáno, že by byly jakkoli ověřovány výdaje žalovaného, když nejméně osobní náklady zahrnující dopravu, jídlo a další osobní náklady ve výši 1 000 Kč a nákladů na bydlení ve výši 3 500 Kč se jeví jako nereálně nízké, a to zejména s ohledem na současné ceny potravin, elektřiny, pohonných hmot i nájmů, nemohla být jeho schopnost daný úvěr splácet posouzena řádně. Poskytovatel úvěru se nemůže zprostit povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr daný úvěr splácet s odkazem na povinnost žadatele uvádět pravdivé údaje, nýbrž musí vždy schopnost splácet úvěr u každého spotřebitele - žadatele o úvěr řádně posoudit individuálně. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

12. Pro úplnost soud uvádí, že v případě, že by Smlouva nebyla pro rozpor s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná, dospěl by soud k závěru o neplatnosti z důvodu smluvních ujednání týkajících se poplatků, neboť za situace, kdy žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a ten se zavázal se vedle jistiny zaplatit částku výši 8 592 Kč jako odměnu poskytovateli, má soud za to, že takto vysoké faktické úroky (úrok + poplatky), jsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Neúměrnou míru zatížení žalovaného jako spotřebitele lze dovodit i z RPSN 270,48 % ročně. Ohledně závěru o neplatnosti smluvních ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména pak na rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 1484/2024, 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009. Soud dále odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3194/18, v němž Ústavní soud dovodil, že v případě naprosto zjevného nesouladu plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno ani to, že tato okolnost může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Následně Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019 a 20 Cdo 75/2020, že je-li exekučním titulem přiznané plněné ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k neúměrnému postižení dlužníka, je namístě exekuci zastavit dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. i bez návrhu povinného.

13. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

14. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla v rámci smlouvy poskytnuta částka 10 000 Kč, žalovaný uhradil částku 1 400 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 8 600 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 13 592 Kč, představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou, ohledně níž soud žalobě vyhověl, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 147,85 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 598,62 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 9 756,68 Kč od, Anonymizováno, 21. 2. 2025 do zaplacení, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

15. Pokud jde o splatnost jistiny, soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny, k výši jeho mzdy mezi 30 000 Kč až 36 000 Kč, s přihlédnutím k jeho vyživovacím povinnostem, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaný zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalovanému uplatnit zesplatnění celého plnění.

16. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 poslední věty o. s. ř. Žalovaný byl ve věci úspěšnější, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení dle poměru jeho úspěchu a neúspěchu. Vzhledem k tomu, že mu žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, resp. náhradu nákladů řízení nepožadoval, soud mu náhradu řízení nepřiznal.