1 C 258/2025

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 110 131,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 64 468 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 45 663,80 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 072,11 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 452,64 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 76 176,91 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 76 176,91 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 110 131,80 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 s účinností k témuž dni je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 23. 1. 2022 se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 238766844 (dále jen „Smlouva“), na základě níž poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit částku 48 980 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 32 288 Kč, s úrokovou sazbou 12,75 % ročně, částku za zpracování smlouvy v částce 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení v částce 11 322 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný měl úvěr splácet formou 30 měsíčních splátek po 4 633 Kč, žalovaný však nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou dlužné částky, poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne 19. 10. 2022. Žalobkyně požaduje po žalovaném uhrazení částky 110 131,80 Kč představující dlužnou jistinu ve výši 76 176,91 Kč a dlužný poplatek ve výši 33 954,89 Kč, dále kapitalizované úroky ve výši 7 452,64 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 5 072,11 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 76 176,91 Kč od 28. 1. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 47 496,32 Kč od 30. 1. 2025 do zaplacení a úroky z prodlení. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na pohledávku uhradil celkem 25 532 Kč.

2. V žalobě žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy byla jejím právním předchůdcem řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného, bylo provedeno vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, který byl dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, získané informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, a to zejména z pracovní smlouvy, výplatních pásek za poslední 3 měsíce, z nájemní/podnájemní smlouvy. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když sdělila, že žalovaný před uzavřením smlouvy uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u společnosti , Anonymizováno, s měsíčním příjmem 50 094 Kč, žije v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Právní předchůdce si ověřil, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení, majetkovou situaci žalovaného ověřil z pracovní smlouvy a z výpisů z bankovního účtu za období listopadu a prosince 2021. Dospěl k závěru, že schopnost žalovaného hradit úvěr je s ohledem na jeho příjem a výši úvěru dostatečná.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.

5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 238766844 ze dne 23. 1. 2022 soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 90 000 Kč, tato částka mu byla poskytnuta v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Spolu s touto částkou měl žalovaný uhradit poplatek 45 110 Kč skládající se z částky 32 288 Kč představující úrok, částky 1 500 Kč představující poplatek za zpracování úvěru a částky 11 322 Kč představující službu komfortního a flexibilního splácení. Celkovou dlužnou částku 138 980 Kč měl žalovaný uhradit ve 30 měsíčních splátkách po 4 633 Kč. Úroková sazba činila 25,25 % ročně, výpočtem zadaných výší úvěru splátek je zřejmé, že RPSN činí 43,733 % ročně. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je rozvedený, bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán na plný úvazek jako dělník ve společnosti , Anonymizováno, s měsíčním příjmem 18 094 Kč. Dále uvedl, že další nespecifikovaný příjem domácnosti činí 32 000 Kč, měsíční výdaje označil částkou 2 000 Kč. V kartě klienta je uvedeno, že příjmy žalovaného byly ověřovány dle pracovní smlouvy a výpisů z bankovního účtu za období listopadu a prosince 2021.

6. Žalobkyně byla dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. poučena, aby doplnila skutková tvrzení, zda její právní předchůdce posuzoval výdaje žalovaného a příjmy dalšího člena domácnosti, aby k těmto skutkovým tvrzením navrhla důkazy, a byla poučena o následcích nevyhovění výzvy. Žalobkyně pouze odkázala na doplnění žaloby, nové skutečnosti netvrdila a nenavrhla nové důkazy.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní dne 27. 1. 2025, s účinností k témuž dni, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy za žalovaným, byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby uhradil dlužnou částky žalobkyni. Z důkazů, které byly v řízení provedeny a nejsou v odůvodnění výslovně uvedeny, nezjistil soud žádné rozhodné skutečnosti.

8. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

11. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně ověřil pouze příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši 18 094 Kč, a to přesto, že vycházel z příjmu domácnosti ve výši 50 094 Kč. Ověřený příjem žalovaného představoval přitom jen cca 36 % z částky, z které právní předchůdce žalobkyně vycházel. Měsíční výdaje žalovaného ve výši 2 000 Kč nelze v žádném případě považovat za reálné, nejednalo by se o reálnou výši nákladů ani v situaci, kdyby žalovaný nevynakládal žádné peníze na bydlení. Žalovaný však uváděl, že bydlí v nájmu, výdaje 2 000 Kč soud hodnotí za velmi výrazně podhodnocené, uváděná výše měla bezesporu vést právního předchůdce žalobce k vyšší obezřetnosti a pečlivosti při posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet. Samotná výše měsíčních výdajů 2 000 Kč je totiž částka, která objektivně neodpovídá reálným nákladům na základní potřeby člověka, zejména na bydlení, stravu, ošacení apod. Již z této samotné skutečnosti je evidentní, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou zákonnou povinnost řádně posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně nedoložila výpisy z účtu, podle nichž měly být výdaje žalovaného ověřovány dle karty klienta, a neprokázala, že výdaje žalovaného byly ověřovány. Poskytovatel úvěru se nemůže zprostit povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr daný úvěr splácet s odkazem na povinnost žadatele uvádět pravdivé údaje, nýbrž musí vždy schopnost splácet úvěr u každého spotřebitele - žadatele o úvěr řádně posoudit individuálně. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

12. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

13. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla v rámci smlouvy poskytnuta částka 90 000 Kč, žalovaný uhradil částku 25 532 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 64 468 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 45 663,80 Kč, představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou, ohledně níž soud žalobě vyhověl, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 072,11 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 452,64 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 76 176,91 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 76 176,91 Kč od, Anonymizováno, 28. 1. 2025 do zaplacení, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

14. Pokud jde o splatnost jistiny, soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný je v produktivním věku, když současně nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že není schopen pracovat, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaný zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalovanému uplatnit zesplatnění celého plnění.

15. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. Míra úspěchu žalobkyně a žalovaného v řízení byla, s přihlédnutím k výši příslušenství, ohledně kterého byla žaloba zamítnuta, srovnatelná. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.