1 C 291/2023

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 35 121,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 843,31 Kč a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 31 278,51 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 2 522,12 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 385,24 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 36 359,94 Kč od 26. 8. 2023 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit jí částku 35 121,82 Kč s kapitalizovaným úrokem a s úrokem z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že jako poskytovatelka úvěru uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru – Expres půjčku [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Na základě smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v částce 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit dále úroky a poplatky. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 50 000 Kč, čerpání úvěru započalo dne 1. 2. 2019. Podle smluvních ujednání se žalovaný zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatky a úroky v pravidelných měsíčních splátkách po 1 068,14 Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 46 156,69 Kč, žalobkyně použila úhradu na jistinu částku 16 162,18 Kč, na úroky částku 22 861,39 Kč a na poplatky 7 133,12 Kč.

2. Žalobkyně tvrdí, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupovala individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi schválenými ČNB a v souladu s principy obezřetného úvěrování. Žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 13. 7. 2023 a z potvrzení o výši příjmu žalovaného, a vycházela z následujících údajů: z deklarovaného měsíčního příjmu žalovaného v částce 30 000 Kč, který ověřila dle žádosti klienta o úvěr, z čistého měsíčního příjmu domácnosti 45 000 Kč. Žalobkyně vycházela z podílu žalovaného na nákladech na bydlení 66,67 %. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost, jeho dosavadní interní splátky činily částku 1 500 Kč, externí pak částku 3 482 Kč, ostatní výdaje činily 0 Kč. Žalobkyně kontrolovala údaje a zjišťovala informace ve svých interních databázích a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databází MVČR. Žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že žalovaný splácel svůj úvěr po dobu více než tři a půl roku svědčí o dostatečném posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně. Žalobkyně uvedla na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení ohledně zjišťování ověřování výdajů žalovaného, že do výdajů žalovaného byly započteny výdaje klienta doložené v žádosti o úvěr, částka životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částka normativních nákladů na bydlení podle § 26 zák. č. 117/1995 Sb., a výše měsíčních splátek dosavadních závazků žalovaného zjištěné z veřejných databází. Dle vyjádření žalobkyně postupovala tak, že od čistého měsíčního příjmu žalovaného odečetla splátkové výdaje a nesplátkové výdaje (například podíl na výdajích na bydlení), náklad na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje a při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima žalovaného podle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., s částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zák. č. 117/1995 Sb., a výši měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně uvedla, že údaje tvrzené žalovaným ověřovala dle žádosti o úvěr.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu. Ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 1. 2. 2019, má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit formou 72 pravidelných měsíčních anuitních splátek po 1 068,14 Kč spolu s úhradou pojištění 96 Kč, celkem v částce 1 164,14 Kč počínaje dnem 23. 3. 2019. Mezi účastníky byla sjednána výše úroků 15,40 % ročně, RPSN činilo 17,7 %, celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 79 363,54 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 50 000 Kč dne 1. 2. 2019. Před uzavřením smlouvy byl žalovaný informován o parametrech spotřebitelském úvěru, jak vyplynulo z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z 27. 6. 2019. Tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný uhradil celkem 46 156,69 Kč a že žalobkyně použila z této částky částku 16 162,18 Kč na jistinu, na úhradu úroků částku 22 861,39 Kč a na poplatky 7 133,12 Kč vyplývá z historie úvěrového účtu žalovaného. V dodatku k úvěrové smlouvě ze dne 24. 3. 2021 se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni neuhrazenou část jistiny ve výši 42 787,06 Kč v 60 anuitních splátkách po 1 164,14 Kč splatných do každého 23. dne v měsíci. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 17. 11. 2022 soud zjistil, že žalobkyně prohlásila úvěr z předmětné úvěrové smlouvy za splatný ke dni 15. 11. 2022 a vyzvala žalovaného k úhradě částky 39 652,94 Kč do 1. 12. 2022.

5. Ze žádosti žalovaného o úvěr ze dne 1. 2. 2019 je zřejmé, že žalovaný požádal žalobkyni o úvěr ve výši 50 000 Kč, v žádosti uvedl, že je zaměstnán v [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova], jeho průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce činí 30 000 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti dosahuje částky 45 000 Kč, přičemž uvedl, že v domácnosti je jeden zdroj příjmů. Pokud jde o výdaje uvedl, že ostatní nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč, nemá žádné srážky ze mzdy ani jiné měsíční splátky, žádné vyživovací povinnosti. Ze žádosti o úvěr je zřejmé, že nebyly tvrzené údaje ze strany žalovaného nikterak dokládány.

6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

9. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ze žádosti žalovaného o úvěr ze dne 1. 2. 2019 vyplývá, že žalovaný uvedl výši mzdy 30 000 Kč čistého měsíčně s tím, že se jedná o jeden příjem, avšak celkový měsíční příjem domácnosti specifikoval na částku 45 000 Kč. Tato částka nebyla nijak ověřována, stejně jako jeho čistý měsíční příjem 30 000 Kč. Žalovaný neuvedl žádné měsíční výdaje ani splátky. Žalobkyně neprováděla žádné ověření výše příjmů žalované a nijak se nezajímala o výdaje žalované, ať už jde o výdaje na bydlení, na dopravu do zaměstnání, záliby. Žalobkyně neměla k dispozici žádné doklady o příjmech a výdajích žalovaného. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví pro poskytovatele úvěru povinnost řádně posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr. V případě, že poskytovatel úvěru tak, jako v tomto případě žalobkyně, vyjde z objektivně nedoloženého prohlášení dlužníka o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, potom nesplní povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr. Je nezbytné, aby poskytovatel úvěru (žalobkyně) získal od žadatele o úvěr (od žalovaného) údaje ohledně výše příjmů a výše výdajů a tyto skutečnosti ověřil. Soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěry, které jsou předmětem tohoto řízení. Ověření konkrétních tvrzených příjmů a výdajů nelze nahradit žádnými výpočty, zde výpočtem disponibilní částky, neboť žalobkyně neměla k dispozici validní údaje pro takový výpočet. Žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Skutečnost, že žalovaný úvěr po danou dobu úvěr splácel, je pro závěr o dostatečnosti zkoumání úvěruschopnosti nevýznamná, nelze dovodit, z jakých prostředků žalovaný splácel splátky úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná. Pro úplnost soud vádí, že nemohl poskytnout žalobkyni příslušné poučení ve smyslu § 118a o.s.ř., neboť ta jsou vázána na jednání, jehož se žalobkyně neúčastnila.

10. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Žalobkyně má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla poskytnuta žalobkyní částka 50 000 Kč, žalovaný uhradil 46 156,69 Kč. Žalovaný je proto povinen poskytnuté finanční prostředky po odečtení toho, co na základě úvěrové smlouvy uhradil, žalobkyni vrátit jakožto dlužnou jistinu, a proto soud žalobě jako důvodné vyhověl co do částky 3 843,31 Kč (50 000 – 46 156,69). Naproti tomu soud ohledně částky 31 278,51 Kč, představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou, ohledně níž bylo žalobě vyhověno, a kapitalizovaných úroků proto žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vznikají věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

11. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („ o jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ze dne 12. 12. 2019). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že je důvodné určit zvláštní formu splatnosti (např. splácení ve splátkách, konkrétní výši splátek, delší dobu splatnosti apod.) má dlužník. Žalovaný, přestože byl soudem řádně a včas předvolán, se k jednání nedostavil, proto jej soud nemohl poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“). Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši jistiny, odpovídá doba 15 dnů od právní moci rozsudku.

12. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, neboť žalovaný byl ve věci úspěšnější. Žalovaný by proto měl právo na částečnou náhradu nákladů řízení, protože mu však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, soud mu nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznal.