1 C 325/2024

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 160 097,02 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 137 236,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 137 236,02 Kč od 9. 12. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 22 861 Kč, úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 137 236,02 Kč od 1. 12. 2023 do 8. 12. 2023, úroků ve výši 4,3 % ročně z částky 150 969,60 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 29 630 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit jí částku 160 097,02 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí, že se žalovaným uzavřela dne 28. 8. 2015 smlouvu o stavebním spoření č. , hodnota, . Žalovaný požádal na základě uvedené smlouvy o stavebním spoření o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření. Dne 5. 10. 2015 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. , hodnota, do výše 300 000 Kč (dále jen „Smlouva“). Meziúvěr byl žalovaným vyčerpán, po splnění podmínek pro získání řádného úvěru ze stavebního spoření byl žalovanému ke dni 28. 2. 2022 na základě Smlouvy poskytnout úvěr ke smlouvě o stavebním spoření č. , hodnota, . Žalobkyně provedla ke dni 28. 2. 2022 vyúčtování meziúvěrového účtu a vkladového účtu, zůstatek na vkladovém účtu činil 122 398,86 Kč. Vyčerpaný meziúvěr ve výši 300 000 Kč byl splacen částkou 122 389,86 Kč převedenou z vkladového účtu žalovaného a poskytnutým úvěrem ze stavebního spoření ve výši 179 835,02 Kč. Ke dni 28. 2. 2022 evidovala žalobkyně na meziúvěrovém účtu nedoplatek ve výši 2 225 Kč. Žalovaný byl povinen poskytnutý úvěr ze stavebního spoření splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 400 Kč, splatných vždy nejpozději do 20. dne příslušného měsíce počínaje dubnem 2022. Žalovaný neplnil povinnosti z úvěrové smlouvy řádně a včas, nehradil sjednané splátky úvěru ze stavebního spoření. Žalobkyně dopisem ze dne 4. 12. 2023 v souladu s obecnými úvěrovými podmínkami odstoupila od úvěrové smlouvy a požadovala úhradu pohledávky, žalovaný pohledávku neuhradil. Žalobkyně se domáhá úhrady částky 160 097,02 Kč představující jistinu ve výši 150 969,60 Kč a smluvní úrok ve výši 9 127,42 Kč do data odstoupení od smlouvy, a dále smluvní úrok ve výši 4,3 % ročně z částky 150 969,60 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení.

2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala zkoumáním jeho příjmů a předpokládaných výdajů. Žalovaný ke své žádosti o poskytnutí meziúvěru doložil potvrzení o příjmu a údaje o finanční situaci. Žalovaný byl zaměstnán ve společnosti , právnická osoba, ., jeho průměrný čistý měsíční příjem činil 15 239 Kč. Žalovaný neměl žádné splátkové závazky kromě splátek plánovaných vůči žalobci z posuzovaného případu, žalobkyně tedy vycházela z měsíčních plánovaných splátkových závazků ve výši 3 725 Kč. Pokud jde o pravidelné výdaje žalovaného, zohlednila žalobkyně pravděpodobné výdaje na domácnost na jednu osobu ve výši 2 270 Kč a náklady na obživu na jednu dospělou osobu ve výši 2 690 Kč, celkové pravděpodobné výdaje na domácnost a obživu tedy činily 4 960 Kč. Dále žalobkyně ponechala mimo výpočet jako finanční rezervu pro žalovaného částku 10 % čistých příjmů, tzn. 1 523 Kč. Po těchto propočtech žalobkyně posoudila příjmy žalovaného vůči jeho výdajům jako dostatečné. Žalobkyně dále prověřovala úvěruschopnost žalovaného nahlížením do registru SOLUS a BRKI, z nichž zjistila, že žalovaný neměl žádné závazky po splatnosti.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Ukrajiny s bydlištěm v České republice. Mezinárodní příslušnost soudu je dána čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech č. 123/2002 Sb. m. s., podle kterého má pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má žalovaný bydliště. Žalovaný má bydliště ve , adresa, , v obvodu Okresního soudu ve Strakonicích, který je proto mezinárodně i místně příslušný k projednávání věci. Rozhodným právem je dle čl. 48 odst. 2 citované mezinárodní smlouvy právo české jako právo smluvní strany, na jejímž území byla Smlouva uzavřena.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o stavebním spoření (resp. z návrhu na uzavření smlouvy o stavebním spoření ze dne 28. 8. 2015 č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný požádal o uzavření smlouvy o stavebním spoření s cílovou částkou 300 000 Kč s úrokovou sazbou z vkladů 1,3 % ročně. Ze žádosti o poskytnutí meziúvěru 31. 8. 2015 č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný požádal o poskytnutí meziúvěru s tarifní variantou 300 000 Kč. Z potvrzení o příjmu a údajích o finanční situaci žalovaného ke shora uvedené úvěrové smlouvě č. , hodnota, vyplývá, že žalovaný doložil potvrzení svého zaměstnavatele , právnická osoba, ., že jeho měsíční průměrný čistý příjem za posledních 12 měsíců činí 15 239 Kč, a uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost. Dále uvedl, že mu nebyl poskytnut žádný úvěr. Neuvedl ani další pravidelné náklady v domácnosti. Z listiny nazvané kontrola příjmů ze dne 18. 9. 2015 vyplývá, že žalobkyně vycházela z průměrného čistého měsíčního příjmu žalovaného 15 239 Kč, z nákladů na domácnost ve výši 4 960 Kč představujících částku 2 270 Kč na jednu osobu a 2 690 Kč na další osobu. Dále žalobkyně počítala s finanční rezervou z čistých příjmů v částce 1 523,90 Kč. Na základě těchto údajů došla žalobkyně k závěru, že při výši měsíční splátky 3 725 Kč zůstane žalovanému na obživu částka 9 990,10 Kč. Ze smlouvy o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 2. 10. 2015 ve spojení se standardními informacemi vyplývá, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému meziúvěr až do výše 300 000 Kč, žalovaný se jej zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 4,3 % v pravidelných měsíčních splátkách po 2 225 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci. Žalovaný se zavázal uhradit za zpracování meziúvěru částku 3 000 Kč na č. ú. , Anonymizováno, . Mezi účastníky bylo sjednáno, že meziúvěr bude po přidělení cílové částky stavebního spoření splacen úvěrem a zůstatkem na vkladovém účtu. Z výpisů z meziúvěrového účtu soud zjistil, že 31. 10. 2015 byl žalovaným vyčerpán meziúvěr ve výši 300 000 Kč tak, že částka 297 000 Kč byla převedena na jeho účet a částkou 3 000 Kč byl umořen poplatek za zpracování meziúvěru. Z výpisu je dále zřejmé, že dne 28. 2. 2022 došlo ke splacení meziúvěru, a to převodem částky 122 389,98 Kč z vkladového účtu žalovaného ze stavebního spoření a částkou 177 610,02 Kč představující úvěr ze stavebního spoření. Listinou nazvanou zahájení splácení úvěru ze stavebního spoření ze dne 2. 3. 2022 oznámila žalobkyně žalovanému, že splnil podmínky pro poskytnutí úvěru ze stavebního spoření a byl informován o tom, že splátky ve výši 2 400 Kč jsou splatné k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem dubnem 2022. Z výpisů z úvěru ze stavebního spoření vyplývá, že žalovaný vyčerpal částku 177 610,02 Kč převodem na meziúvěrový účet, čímž byl doplacen meziúvěr. Žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr ze stavebního spoření celkem 40 374 Kč. Z dopisu ze dne 3. 10. 2023 vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných splátek ve výši 14 000 Kč nejpozději do 13. 10. 2023 s poučením, že v případě nezaplacení přistoupí k okamžitému odstoupení od Smlouvy. Žalovaný byl vyzván dopisem ze dne 4. 12. 2023 k okamžité úhradě celé pohledávky ve výši 160 097,02 Kč z důvodu odstoupení od úvěrové smlouvy žalobkyní pro řádné nesplácení ze strany žalovaného. Splatnost pohledávky byla uvedeným dopisem žalobkyní stanovena na 30. 11. 2023. Výzva byla dle dokladu o doručení předána k doručení dne 5. 12. 2023, ve smyslu § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) byla doručena žalovanému dne 8. 12. 2023. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný tuto částku neuhradil, nebylo žádnými provedenými důkazy vyvráceno.

6. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o. z. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť Smlouva byla uzavřena v době jeho účinnosti dne 2. 10. 2015. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ale i § 9 zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

9. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Z provedených důkazů, které žalobkyně navrhla k prokázání svého tvrzení, že řádně před uzavřením úvěrové Smlouvy posuzovala schopnost žalovaného daný úvěr splácet, vyplynulo, že žalobkyně ověřila příjem žalovaného z potvrzení jeho zaměstnavatele, avšak pokud jde o výdaje, vycházela žalobkyně pouze z pravděpodobných nákladů žalovaného na jednu dospělou osobu a domácnost, a to v celkové výši 4 960 Kč, k tomu připočetla rezervu v částce 1 523 Kč. Dále provedla lustraci žalovaného v rejstřících BRKI a SOLUS. Konkrétní výdaje žalovaného na bydlení (nájem, platby za služby spojené s bydlením, doprava do zaměstnání, apod.) nijak nezjišťovala.

10. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně ověřovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové Smlouvy. Žalobkyně provedla šetření v registrech, dále ověřila výši tvrzených příjmů žalovaného, žádným způsobem však neověřila výši výdajů žalovaného na bydlení, na životní potřeby, na dopravu do zaměstnání, apod. Žalobkyně vycházela ohledně výdajů žalovaného z pravděpodobných nákladů, avšak ty nemohou reálně odrážet skutečnou výši výdajů žalovaného. Žalobkyně proto nemohla řádně vyhodnotit, zda žalovaný bude či nebude schopen daný úvěr řádně splácet. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatná.

11. Za situace, kdy je Smlouva o úvěru pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a je proto povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil. Žalovanému byly na základě neplatné Smlouvy poskytnuty peněžní prostředky v částce 177 610,02 Kč, žalovaný uhradil částku 40 347 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 137 236,02 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Žalovaný je v prodlení od 9. 12. 2023, neboť výzva k okamžité úhradě mu byla doručena dne 8. 12. 2023. Soud proto uložil podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. v účinném znění žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 137 236,02 Kč od 9. 12. 2023 do zaplacení. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 22 861 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou 160 097,02 Kč a částkou 137 236,02 Kč, ohledně níž soud žalobu zamítl, a dále ohledně úroků ve výši 4,3 % ročně z částky 150 969,6 od 1. 12. 2023 do zaplacení a zbývajících úroků z prodlení. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť zákon č. 145/2010 Sb. neobsahuje žádné speciální ustanovení upravující splatnost dlužné jistiny.

12. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla úspěšná co do 86 % předmětu řízení, žalovaný co do 14 % předmětu řízení. Soud proto přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 72 % (86 % - 14 %). Náklady řízení jsou tvořeny odměnou za zastoupení žalobkyně za tři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, žaloba a účast u jednání soudu dne 24. 4. 2025, ve výši 7 140 Kč za každý úkon podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v účinném znění (dále jen „advokátní tarif“) a odměnou v poloviční výši za jednoduchou předžalobní výzvu dle § 11 odst. 2 písm. h) ve výši 3 570 Kč. Dále žalobkyni náleží za první tři úkony právní služby poskytnuté před 1. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba) 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 a za účast u jednání soudu dne 24. 4. 2025 náleží žalobkyni režijní paušál ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025. V souvislosti s cestou zástupce žalobkyně k soudu má žalobkyně dále právo na náhradu cestovních výdajů za cestu vykonanou na cestě , adresa, a zpět, celkem 226 km, osobním vozidlem tov. zn. , SPZ, kombinovanou spotřebou 5,8 litrů motorového benzinu na 100 km. Při ceně 1 litru benzinu 35,80 Kč dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 475/2024 Sb. a při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy podle § 1 písm. b) citované vyhlášky ve výši 5,80 Kč tak výše cestovních nákladů dosahuje částky 1 780,07 Kč (pohonné hmoty 469,27 Kč, základní náhrada 1 310,08 Kč). Dále soud přiznal žalobkyni náhradu za ztrátu času stráveného na cestě ze sídla advokáta k soudu a zpět 6 x 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025, celkem v částce 900 Kč. Zástupce žalobkyně je plátce DPH, soud proto přiznal náhradu DPH ve výši 21 % z odměny za zastupování, režijních paušálů, náhrady za ztrátu času a cestovních nákladům, tedy 21 % z částky 35 114,30 Kč. Dále jsou náklady řízení tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 6 039 Kč. Celkem náklady řízení dosahují částky 41 153,30 Kč, soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ze 72 %, tedy v částce 29 630 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.