1 C 5/2026

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 32 388,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se ohledně částky 20 388, 01 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 522,57 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 799,33 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12, 75 % ročně z částky 14 493,26 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 832,46 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 32 388,01 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025, s účinností ke dni 25. 3. 2025, je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, . Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 27. 9. 2023 se žalovaným smlouvu o úvěru č. 453793 (dále jen „Smlouva“), na základě níž poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit částku 12 888 Kč sestávající z částky 761 Kč za úrok v pevné výši, částky 7 350 Kč za poskytnutí úvěru, částky 2 077 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a částky 2 700 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, poslední splátku byl povinen uhradit do dne 27. 11. 2024. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, celkem uhradil pouze částku 3 000 Kč. Žalobkyně požaduje uhrazení částky 32 388 Kč představující dlužnou jistinu ve výši 13 832,46 Kč, částku 660,80 Kč představující úrok za poskytnutí úvěru, částku 6 300 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru, částku 1 780,46 Kč představující administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu, částku 2 314,29 Kč představující poplatek za umožnění hradit splátky v místě bydliště v hotovosti a částku 7 500 Kč představující smluvní pokutu. Dále žalobkyně požaduje po žalovaném uhradit kapitalizovaný úrok ve výši 799,33 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 522,57 Kč a úrok ve výši 8 % ročně z částky 13 832,46 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 493,26 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení.

2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy byla jejím právním předchůdcem řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, bylo provedeno vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytovatel úvěru vycházel z toho, že žalovaný uvedl, že je v invalidním důchodu, že výše jeho měsíčních příjmů dosahuje 11 302 Kč a výše jeho výdajů 8 360 Kč. Žalobkyně uvedla, že příjmy žalovaného ověřila z důchodového výměru a výpisu z běžného účtu, výdaje z výpisu z běžného účtu. Dále žalobkyně provedla lustraci žalovaného nahlédnutím do veřejných rejstříků (NRKI, BRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 453793 ze dne 27. 9. 2023 soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, . zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, tato částka mu byla poskytnuta v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Spolu s touto částkou měl žalovaný uhradit úrok v pevné výši 761 Kč, částku 7 350 Kč za poskytnutí úvěru, částku 2 077 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a částku 2 700 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Celkovou dlužnou částku 27 888 Kč měl žalovaný uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. RPSN činila 272,44 % ročně. Z žádosti o úvěr z téhož dne soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, jeho měsíčním příjmem je invalidní důchod ve výši 11 302 Kč, měsíční výdaje činí 8 360 Kč a představují částku 3 500 Kč na bydlení a energie a částku 4 860 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, použitelný příjem žalovaného byl vypočten na částku 2 942 Kč. V žádosti o úvěr je uvedeno, že příjmy žalovaného byly ověřovány dle oproti výpisu z bankovního účtu. Žalobkyně předložila soudu oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 5. 2023 vyplývá, že žalovaný pobírá invalidní důchod třetího stupně ve výši 11 302 Kč měsíčně, a to od června roku 2023. Dále žalobkyně předložila screenshot obrazovky telefonu z internetového bankovnictví, ze kterého vyplývá, že žalovaný v dubnu a květnu roku 2023 pobíral invalidní důchod 10 747 Kč měsíčně, od června do srpna roku 2023 poté ve výši 11 302 Kč, dále z něj vyplývá zůstatek na běžném účtu 12,83 Kč, ničeho dalšího z něj nevyplývá (např. výdaje). Žalobkyně nepředložila ani neoznačila důkazy k tvrzení, že výdaje žalovaného byly ověřovány z výpisu z jeho běžného účtu, toto tvrzení nevyplývá ani ze žalobkyní předložených listin.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalobkyní dne 12. 3. 2025, s účinností ke dni 25. 3. 2025, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby uhradil dlužnou částky žalobkyni.

6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

9. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně řádně ověřil výši příjmů žalovaného oproti výměru České správy sociálního zabezpečení a screenshotu obrazovky telefonu z internetového bankovnictví žalovaného, avšak pokud jde o výši výdajů, ty nijak neověřoval. Měsíční výdaje žalovaného nebyly nikterak ověřovány. Tvrzení žalobkyně, že výdaje byly ověřovány prostřednictvím výpisu z jeho běžného účtu nebylo prokázáno, když k tomuto tvrzení nebyly předloženy ani označeny žádné důkazy. Právní předchůdce vycházel z celkových výdajů žalovaného ve výši 8 360 Kč, zahrnujících náklady na bydlení, dopravu, stravu a osobní potřeby žalovaného. Vycházel z toho, že žalovaný má použitelný měsíční příjem (po odečtení výdajů od příjmů) ve výši 2 942 Kč a je tak schopen měsíčně hradit částku 1 992 Kč. Jelikož nebylo prokázáno, že by byly jakkoli ověřovány výdaje žalovaného, nemohla být schopnost žalovaného daný úvěr splácet posouzena řádně. Poskytovatel úvěru se nemůže zprostit povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr daný úvěr splácet s odkazem na povinnost žadatele uvádět pravdivé údaje, nýbrž musí vždy schopnost splácet úvěr u každého spotřebitele - žadatele o úvěr řádně posoudit individuálně. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

10. Soud dále uvádí, že v případě, že by Smlouva nebyla pro rozpor s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná, dospěl by soud k závěru o neplatnosti z důvodu smluvních ujednání týkajících se poplatků, neboť za situace, kdy žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a ten se zavázal se vedle jistiny zaplatit částku výši 12 888 Kč jako odměnu poskytovateli, má soud za to, že takto vysoké faktické úroky (úrok + poplatky), jsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Neúměrnou míru zatížení žalovaného jako spotřebitele lze dovodit i z RPSN. Ohledně závěru o neplatnosti smluvních ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména pak na rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 1484/2024, 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009. Soud dále odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3194/18, v němž Ústavní soud dovodil, že v případě naprosto zjevného nesouladu plnění s dobrými mravy v, Anonymizováno, neprospěch spotřebitele není vyloučeno ani to, že tato okolnost může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Následně Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019 a 20 Cdo 75/2020, že je-li exekučním titulem přiznané plněné ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k neúměrnému postižení dlužníka, je namístě exekuci zastavit dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. i bez návrhu povinného.

11. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

12. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla dle Smlouvy poskytnuta částka 15 000 Kč, žalovaný uhradil částku 3 000 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, tedy 12 000 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 20 388,01 Kč, představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou, ohledně níž soud žalobě vyhověl, dále ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 522,57 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 799,33 Kč a úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 832,46 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

13. Pokud jde o splatnost jistiny, soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný je invalidním důchodcem a vzhledem k jeho měsíčním příjmům, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaný zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalovanému uplatnit zesplatnění celého plnění.

14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci úspěšnější, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení dle poměru jeho úspěchu a neúspěchu. Vzhledem k tomu, že mu žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, resp. náhradu nákladů řízení nepožadoval, soud mu náhradu řízení nepřiznal.