1 C 58/2026

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o 95 550,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 95 550,45 Kč, úrok ve výši 11,9 % ročně z částky 88 431,51 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 91 847,51 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 29 761,60 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 95 550,45 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce , právnická osoba, . uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr 100 000 Kč. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 11,9 % z dlužné jistiny. Žalovaný uhradil na poskytnutém úvěru celkem 30 581,47 Kč, z toho jistinu ve výši 11 568,49 Kč. Žalovaný nehradil úvěr řádně a včas, právní předchůdce žalobkyně úvěr proto ke dni 19. 2. 2025 zesplatnila. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 88 431,51 Kč, poplatků ve výši 3 416 Kč, smluvních úroků a úroků z prodlení.

2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně ověřoval příjem i výdaje žalovaného oproti běžnému účtu, který pro žalovaného vedl, čistý měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání dosahoval 26 438 Kč, jeho výdaje byly ověřeny oproti jeho účtu a odpovídaly i tzv. normativním nákladům na bydlení. Dále byla provedena kontrola klienta v registrech NRKI a BRKI.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba pravomoc soudu posuzovat podle unijního práva, konkrétně podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“). Ve věci se jedná o účelově vázaný úvěr na koupi movité věci – motorového vozidla. Žalovaný se zdržuje na území ČR, je zde hlášen také k trvalému pobytu. Pravomoc soudů České republiky k projednání věci je dána čl. 17 odst. 1 písm. a) Nařízení ve spojení s čl. 18 odst. 2 Nařízení.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 15. 6. 2023, kterou uzavřela , právnická osoba, . jako věřitel se žalovaným, soud zjistil, že se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr hradit formou 96 pravidelných měsíčních splátek po 1 798,79 Kč splatných vždy do každého 16. dne v měsíci spolu s úrokem ve výši 11,9 % ročně, RPSN činilo 13,22 % ročně. Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 157 495 Kč. Vyplacení úvěru, jakož i splácení úvěru, je zřejmé z platební historie Smlouvy. Žalovaný uhradil celkem 30 581,47 Kč, z toho 11 568,49 Kč na jistinu, 15 852,94 Kč na úrok, 3 158 Kč na poplatky a 2,04 Kč na sankce. Tvrzení, že žalovaný uhradil pouze částku 30 581,47 Kč a dále již ničeho nehradil, nebylo žádnými provedenými důkazy vyvráceno. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, následně dopisem ze dne 21. 2. 2025 úvěr ke dni 19. 2. 2025 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě částky ve výši 95 550,45 Kč do 7. 3. 2025. , právnická osoba, . postoupila pohledávku ze Smlouvy smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 9. 2025 na žalobkyni, jak vyplývá z citované smlouvy ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek. Z listinných důkazů, které byly v řízení provedeny a nebyly výslovně v odůvodnění rozsudku uvedeny, nebyla učiněna žádná ve věci významná skutková zjištění.

6. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr, ověřoval jeho příjmy a výdaje podle běžného účtu, který pro žalovaného vedl. Mzda žalovaného dosahovala částky 26 438 Kč, příjmy dostačovaly k pokrytí jeho výdajů. Dále provedl lustrace v Bankovním rejstříku klientských informací a v Nebankovním rejstříku klientských informací. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost a řádně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet.

9. Právní předchůdce žalobkyně splnil podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), svou povinnost ze Smlouvy a poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak svou povinnost vrátit vyčerpaný úvěr a uhradit sjednané úroky a poplatky splnil jen částečně, když uhradil celkem částku 30 581,47 Kč, z toho částku 11 568,49 Kč na jistinu, částku 15 852,94 Kč na úrok, 3 158 Kč na poplatky a 2,04 Kč na sankce. Žalovaný je proto povinen uhradit žalobkyni, která je aktivně legitimována ve smyslu § 1879 o. z., neboť na ni byla žalovaná pohledávka postoupena, dlužnou jistinu ve výši 88 431,51 Kč, dlužné poplatky dle Smlouvy v částce 3 416 Kč, smluvní úrok kapitalizovaný ke dni 23. 9. 2025 ve výši 3 595,97 Kč a dále smluvní úrok od 24. 9. 2025 do zaplacení ve výši 11,9 % ročně z částky 88 431,51 Kč, úrok z prodlení ve výši 12 % ročně do 23. 9. 2025 a od 24. 9. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně z částky 91 131,51 Kč. O nároku na úrok z prodlení soud rozhodl podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v účinném znění. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl.

10. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná. Soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Náklady řízení jsou tvořeny odměnou za zastoupení žalobkyně za čtyři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba a účast u jednání soudu dne 9. 6. 2026 ve výši 4 940 Kč za každý úkon podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen „advokátní tarif“) při tarifní hodnotě 95 550,45 Kč. Dále žalobkyni náleží čtyři režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně je plátce DPH, soud proto přiznal náhradu DPH ve výši 21 % z odměny za zastupování, režijních paušálů, tedy 21 % z částky 21 560 Kč. Dále jsou náklady řízení tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 674 Kč. Celkem tak náklady řízení činí částku 29 761,60 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Pro úplnost soud uvádí, že za podání ze dne 27. 4. 2026 nebyla přiznána odměna, neboť jím byla pouze doplňována žaloba k výzvě soudu o náležitosti, které měla obsahovat již samotná žaloba. Soud proto nepovažuje náklady na uvedené podání za účelně vynaložené.