1 C 6/2026

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 26 826,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 647,26 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se ohledně částky 8 781,08 Kč, úroků z prodlení ve výši 12 % z částky 18 009,38 Kč od 13. 2. 2025 do zaplacení a co do částky 398,16 Kč zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 574,80 Kč, a to k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení částky 26 826,50 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. 15011987 (dále jen „Smlouva“), jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 56 300 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s příslušenstvím. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, žalovaný poskytl údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně zjistila u žalovaného počet členů domácnosti, počet členů domácnosti mající příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem, čisté měsíční příjmy, ověřené čisté měsíční příjmy. Žalobkyně ověřila, že žalovaný neprochází centrální evidencí exekucí, insolvenčním rejstříkem, registrem neplatných dokladů, registrem hledaných osob Policie České republiky, sankčními registry ani interním registrem historie klienta. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla žalobkyně podle interní metodiky schválené Českou národní bankou v souladu se zákonnými požadavky. Žalobkyně nejprve nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka, konkrétně do databází NRKI a BRKI, do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí a dospěla k závěru, že dlužník byl a je schopen své závazky splácet a nebyl veden ani v insolvenčním rejstříku, ani v evidenci exekucí. Následně žalobkyně vycházela z informací získaných prostřednictvím licence AISP, případně vycházela z žalovaným předložených výpisů z účtů a z výplatních pásek prokazujících jeho pravidelný příjem. Ověřená výše měsíčního příjmu žalovaného činila 46 432 Kč, která umožňuje bezproblémové splácení úvěru v poskytnuté výši. Žalovanému byla dne 8. 9. 2024 vyplacena na účet č. , č. účtu, částka 18 000 Kč. Žalovaný si při sjednávání smlouvy zvolil službu informační SMS servis za poplatek 56,64 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, úrok ve výši 0,418 % denně z nesplacené části jistiny. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně smlouvu vypověděla a žalovaný se dostal do prodlení s úhradou celého úvěru, uhradil celkem 352,74 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny 17 647,26 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 334,28 Kč, smluvního úroku ve výši 8 418,96 Kč, poplatku za informační SMS servis ve výši 27,84 Kč a úroku z prodlení. Dále žalobkyně požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 398,16 Kč z důvodu prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky, a to ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od 14. 11.2024 do 12. 2. 2025.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazovaní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Ze Smlouvy o úvěru ze dne 8. 9. 2024 č. 15011987 soud zjistil, že účastníci uzavřeli elektronicky smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 56 300 Kč formou postupného čerpání na účet žalovaného, žalovaný se zavázal částku vrátit v pravidelných denních splátkách spolu s poplatkem za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, smluvním úrokem ve výši 0,418 % denně z nesplacené části jistiny; RPSN činilo 289,24 %. Skutečnost, že žalovaný vyčerpal celkem částku 18 000 Kč, vyplývá z výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, . Tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil pouze částku 352,74 Kč a dále již ničeho, nebylo žádnými důkazy vyvráceno.

4. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného předložila žalobkyně listinu nazvanou identifikované příjmy, která obsahuje prohlášení žalobkyně, že příjem žalovaného byl ověřen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce v době od 8. 9. 2023 do 23. 8. 2024. V prohlášení jsou uváděny příjmy v desítkách korun až desítkách tisíc korun. Ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného je uvedeno, že jeho příjem činí 46 432 Kč, výše pravidelných splátek na půjčky činí 8 500 Kč, výdaje na bydlení dosahují částky 9 500 Kč, další nezbytné výdaje 20 000 Kč a ostatní zbytné výdaje 5 000 Kč. Žalobkyně dále předložila obecnou vnitřní metodiku posuzování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr, z ní nelze učinit žádný skutkový závěr o posuzování úvěruschopnosti v případě žalovaného v této konkrétní věci. Z listinných důkazů, které byly v řízení provedeny a nebyly výslovně v odůvodnění rozsudku uvedeny, nebyla učiněna žádná ve věci významná skutková zjištění.

5. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.

6. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

8. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou jí zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně zcela nesplnila svou povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti a neprokázala, že řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně pouze obecně tvrdila, že provedla lustraci ve veřejně přístupných rejstřících, k tomu neoznačila ani nepředložila žádné důkazy. Dále uvedla, že ověřila příjmy žalovaného prostřednictvím licence AISP, popřípadě z účtu žalovaného. K tomuto tvrzení neoznačila žádné důkazy. Tato tvrzení jsou nedostatečná, neboť žalobkyně neuvedla, zda a jakým způsobem zjišťovala a posuzovala výdaje žalovaného. Ohledně příjmů uvedla, že je zjišťovala, ale neoznačila k tomuto tvrzení žádné důkazy, vyjma přehledu příjmových transakcí na účtu žalovaného. Z nich však nelze zjistit, zda jde o pravidelný příjem žalovaného (jako je např. mzda, důchod apod.) či zda se jedná o úvěry, půjčky apod. Výdaje žalovaného nebyly ověřovány žádným způsobem. Žalobkyně neověřovala výši běžných výdajů žalovaného na bydlení a další nezbytné životní potřeby. Neověřovala ani výši aktuálních splátek úvěrů, přestože žalovaný uváděl, že vynakládá měsíčně na splátky úvěrů částku 8 500 Kč. Již samotná skutečnost, že splátkové zatížení žalovaného je již před uzavřením Smlouvy vysoké, měla vést žalobkyni ke zvýšené obezřetnosti při posuzování jeho schopnosti úvěr splácet. Žalobkyně však informace žalovaného nijak neověřila. Pro úplnost soud uvádí, že poučovací povinnost dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ohledně břemene tvrzení a důkazního břemene se vztahuje jen na poučování v rámci jednání soudu, poučení nemohl žalobkyni soud s ohledem na její nepřítomnost poskytnout. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.

9. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené. Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

10. Žalobkyně má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny, nikoli na úroky, poplatky, či smluvní pokutu apod. Žalovanému byla poskytnuta částka 18 000 Kč, žalovaný uhradil 352,74 Kč a je povinen žalobkyni vrátit nezaplacené poskytnuté finanční prostředky jakožto dlužnou jistinu. Soud proto žalobě vyhověl ohledně částky 17 647,26 Kč představující nezaplacenou jistinu. Naproti tomu soud ohledně částky 8 781,08 Kč představující poplatky a smluvní úrok a ohledně částky 398,16 Kč představující smluvní pokutu, jako nedůvodnou zamítl, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vznikají věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

11. Pokud jde o splatnost jistiny, soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný je v produktivním věku, když současně nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že není schopen pracovat, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaný zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalovanému uplatnit zesplatnění celého plnění.

12. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 17 647,26 Kč, neúspěšná byla co do částky 8 781,08 Kč, částky 398,16 Kč a co do úroků z prodlení, které ke dni vyhlášení rozsudku činí 2 196,65 Kč. K úrokům z prodlení soud při posuzování míry úspěchu a neúspěchu přihlédl v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I ÚS 2717/08. Žalobkyně byla úspěšná cca ze 60 % a ve 40 % neúspěšná. Soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 20 %. Náklady řízení tvoří odměna za zastoupení žalobkyně, a to za dva úkony (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) ve výši 2 180 Kč za jeden úkon dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu. Za předžalobní výzvu soud přiznal žalobkyni odměnu ve výši jedné poloviny v částce 1 090 Kč, neboť se jedná ve smyslu § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu o jednoduchou výzvu k plnění. Dále jsou náklady řízení tvořeny 3 paušálními náhradami hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu. Náklady řízení jsou dále tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 074 Kč, celkem tedy činí částku 7 874 Kč. Soud uložil žalovanému uhradit žalobkyni 20 % z této částky, tj. 1 574,80 Kč, a to podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám její zástupkyně do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.