1 C 62/2022

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 107 931 s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení částky 69 852 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 69 852 Kč od 26. 7. 2017 do zaplacení, částky 38 079 Kč, úroku ve výši 64,99 % ročně z částky 60 538,69 Kč od 26. 7. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 192 729 Kč, se zamítá.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce navrhl uložit žalovanému povinnost zaplatit mu částku 69 852 Kč se zákonným úrokem z prodlení, částku ve výši 38 079 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 68 449 Kč od 26. 7. 2017 do 14. 3. 2022 Dále žalobce požaduje zaplacení smluvního úroku ve výši 64,99 % ročně z částky 60 538,69 Kč od 26. 7. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 192 729 Kč. Žalobce tvrdí, že dne 19. 5. 2014 uzavřel jako věřitel se žalovaným jako klientem smlouvu o úvěru číslo [částka]. Na základě této smlouvy byl žalovanému dne 23. 5. 2014 poskytnut úvěr ve výši 53 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši 99,24 % ročně splácet v 48 měsíčních splátkách po 3 346 Kč. V souladu se smlouvou byl dne 22. 6. 20216 žalovanému ze strany žalobce poskytnut revolving ve výši 24 894 Kč, přičemž z toho bylo 267 Kč započteno na úhradu splatné penalizační faktury. V důsledku revolvingu došlo k navýšení celkové výše úvěru. Počet splátek byl navýšen o dalších 24 měsíčních splátek ve výši 80 304 Kč, výpůjční úroková sazba revolvingu činila 88,3 %. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek, žalobci uhradil částku 117 110 Kč, naposledy uhradil splátku úvěru dne 20. 4. 2017. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pokut dle čl 12. 1., žalobce uplatňuje právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 1 670 Kč, a to ve výši 267,68 Kč za dvě splátky, u kterých je žalovaný v prodlení o délce 15 dnů a ve výši 434,95 Kč za splátky č. 36, 37, u nichž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů. V důsledku prodlení došlo ke dni 24. 7. 2017 k zesplatnění celého úvěru dle bodu 12.3 smluvních ujednání pro prodlení o délce 60 dnů u splátky č. 36 splatné dne 20. 5. 2017. Podle bodu 12.4 ke dni zesplatnění celá dosud nezaplacená jistina úvěru a úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 68 449 Kč. V bodě 12.7 smluvních ujednání účastníci sjednali, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu v den následujíc po dni zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní podkutu ve výši 0,25 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení, tj. od 26. 7. 2017 do zaplacení, žalobce požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % od 26. 7. 2017 do 14. 3. 2022 ve výši 38 079 Kč. Žalobce tvrdí, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, na základě databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd. Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostupné a dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě výše uvedených údajů byl proveden scóring klienta a poté bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. K výzvě soudu, aby žalobce doplnil skutková tvrzení o ověřování údajů ze strany žalovaného ohledně příjmů a výdajů a k označení a předložení důkazů v tomto směru, žalobce uvedl, že žalobce z dokladů o příjmech zjistil, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 17 500 Kč, měsíční výdaje 11 800 Kč a volné zdroje ke splácení po odečtení 5 700 Kč. U žalovaného byl ověřován příjem na základě potvrzení zaměstnavatele. Pokud jde o výdaje, žalobce konstatoval, že žalovaný uvedl, že jeho náklady na bydlení (zahrnující nájemné a inkaso) činí 4 000 Kč. Uvedl, že žije ve společné domácnosti se dvěma dětmi, ke kterým má vyživovací povinnost ve výši 4 000 Kč. Žalobce presumuje, že každý jedná v právním styku poctivě a do formuláře uvede náklady bydlení, které odpovídají skutečnosti. K tomu žalobce dále uvedl, že není v jeho silách, aby zkoumal například nájemní smlouvy nebo zjišťoval, kde konkrétní člověk bydlí. K výdajové stránce žalobce uvedl, že k jejímu paušálnímu určení by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, kdy § 1 zákona definuje životní minimum jako částku k zajištění výživy a ostatních základních, osobních potřeb, která byla v § 2 stanovena na částku 3 410 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají, je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 3 410 Kč. Tato paušální částka byla přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší než 3 410 Kč a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k uvedené nižší částce. Životní minimum není minimální částkou stanovenou k přežití, kterou je existenční minimum, ale částkou, která postačuje k obživě. Další údaje byl povinen uvést žalovaný. Pokud žalovaný zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze věřitelem ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Takovým jednáním žalovaného by mohlo dojít k porušení trestně právních předpisů. Žalobce uvedl, že nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené žalovaným, pokud se týká jeho výdajů. Žalovaný prohlásil, že nemá žádné splatné dluhy, nebyla proti němu podána jakákoli žaloba a není si vědom důvodu, pro které by se tak mohlo stát, není vůči němu vydán exekuční titul na peněžité plnění, není proti němu vedeno exekuční řízení či řízení o výkon rozhodnutí a není účastníkem dohod či ujednání, jejichž plnění by bylo v rozporu s plněním v závazku podle smlouvy, nenachází se v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku, nebyl proti němu podán insolvenční návrh ani v posledních třech letech nebyl insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku. Dále uvedl, že veškeré údaje, které z jeho strany budou uvedeny ve smlouvě, jakož i veškeré informace, které v souvislosti s touto smlouvou poskytl či poskytne, jsou pravdivé a platné. Z toho žalobce vyvozuje, že dostál povinnosti vyplývající mu ze zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když měl k dispozici řadu listin prokazujících jeho příjem a ohledně výdajů vycházel ze sdělení žalovaného a ověřil si z veřejných registrů informací ohledně jeho dalších případných závazků. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat podle žalobce extenzivně. Žalobce vycházel z toho, že dlužník měl v úmyslu svůj závazek splnit. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde Ústavní soud uvádí, že soudy měly poskytovatele úvěrů vést i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit, respektive, zda je reálné splacení dluhu, což v tomto případě bylo prokázáno. Žalobce dále uvedl, že k nákladům na bydlení žalovaný uvedl vždy částku 1 400 Kč a žalobce vycházel z premisy, že žalovaný jedná poctivě. Žalovaný neuvedl žádnou vyživovací povinnost a v době vzniku předmětných smluv neměl se žalobcem uzavřenou žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. Příjmy žalovaného převyšovaly tvrzené výdaje. Žalobce uvedl, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019 vyplývá, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel pro úvěr, v tomto případě žalovaný, při své žádosti, a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Nejvyšší soud dovodil, že na úvěrových společnostech nelze požadovat 100% míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 19. 4. 2014 [číslo] ve spojení se oznámením o schválení úvěru ze dne 26. 5. 2014 (dále jen„ smlouva“) soud zjistil, že se jí žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 53 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve výši 99,24 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 346 Kč vždy do 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červnem 2014. Účastníci dále sjednali v bodě V. smlouvy revolving v částce 24 894 Kč, který bude žalovanému vyplacen v případě splacení prvních 24 splátek a následně vždy v případě splacení každých dalších 24 splátek Z dokladu o vyplacení úvěru (otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu) soud zjistil, že žalovanému byl úvěr ve výši 53 000 Kč vyplacen dne 23. 5. 2014. Žalovaný byl o schválení úvěru informován písemně dopisem ze dne 26. 5. 2014, oznámení o schválení mu bylo doručeno dne 27. 5. 2014 do vlastních rukou, jak vyplývá z dodejky. Z dokladu o vyplacení úvěru je dále zřejmé, že dne 22. 6. 2016 byla žalovanému vyplacena částka 24 502 Kč jako revolving. Součástí úvěrové smlouvy jsou Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru [právnická osoba], v čl. 12 je pro případ prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dnů povinnost dlužníka zaplatit 8 % z dlužné částky a pro případ prodlení delší než 30 dnů povinnost zaplatit 13 % dlužné splátky do 10 dnů. V č.l. 12 bylo pak stanoveno, že v případě nezaplacení částky odpovídající nové jistině úvěru ani v den následujícím pod dni, kdy k zesplatnění došlo, vzniká dlužníkovi povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,25 % z nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou.

4. Z historie úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem 117 377 Kč. Dopisem ze dne 24. 7. 2017 oznámil žalobce žalovanému, že došlo k zesplatnění celého úvěru a žalovaný byl vyzván, aby žalobci do 10 dnů ode dne odeslání oznámení uhradil částku 69 852 Kč.

5. Z hodnocení klienta ze dne 19. 5. 2014 soud zjistil, že žalovaný uvedl žalobci, že jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání dosahuje 17 500 Kč, jako výdaje žalovaného byly uvedeny: úvěrovaný + manželka 3 800, dvě nezaopatřené děti 4 000 Kč, výdaje na bydlení (zahrnující nájemné, inkaso) ve výši 4 000 Kč. Z těchto údajů dovodil žalobce volné zdroje žalovaného před uzavřením smlouvy ve výši 5 200 Kč. Žalovaný předložil potvrzení zaměstnavatele, z něhož je zřejmé, že čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši 17 724 Kč. Žádné další příjmy ani výdaje nebyly ověřovány. Žalobce provedl lustraci žalovaného v registru SOLUS s negativním výsledkem a dále v registru NRKI.

6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Podle § 9 odst. 1 citovaného zákona pokud věřitel poskytne spotřebitelský úvěr, aniž by posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je smlouva neplatná. Jedná se o absolutní neplatnost, ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti i bez návrhu spotřebitele, v tomto případě žalovaného. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019.

7. Soud dospěl k závěru, že žalobce posoudil řádně příjmy žalovaného. Žalovaný svoje příjmy doložil potvrzením zaměstnavatele o výši čistého průměrného měsíčního výdělku. Nicméně žalobce nijak neověřoval výdaje žalovaného, spokojil se s údaji, které mu žalovaný uvedl, nijak si jejich správnost neověřoval. Soud má v tomto případě za to, že takovéto posuzování úvěruschopnosti, aniž by věřitel jakkoli ověřoval údaje o měsíčních výdajích žadatele o úvěr, nelze podřadit pod posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. Soud zde odkazuje na rozhodnutí vyšších soudů, například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž se podává, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, nýbrž rovněž společnosti jako celku. Řádné posouzení úvěruschopnosti nechrání pouze dlužníka, tedy žalovaného, nýbrž i žalobce. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval v souladu s ustanovením § 9 zákona číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nesplnil tak svoji povinnost tam uvedenou a v důsledku nesplnění této povinnosti je předmětná úvěrová smlouva neplatná ve smyslu § 588 o.z. pro rozpor se zákonem. Žádným způsobem žalobce neověřoval výdaje žalovaného, ať už jde o výdaje na bydlení, na dopravu do zaměstnání, záliby, stravu a podobně. Žalobce se tedy spokojil s tím, že žalovaný uvedl jako jediné výdaje na bydlení ve výši 4 000 Kč a dále žalobce na výdajovou stranu připočetl paušální částku 3 800 Kč na žalovaného a manželku a 2x 2 000 Kč na děti. Žalobce si žádným způsobem neověřoval výši výdajů žalovaného na bydlení či jiných výdajů. Přes poučení soudu a výzvu, aby doplnil skutková tvrzení ohledně toho, jak výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy ověřoval, a přes výzvu k prokázání tvrzených skutečností, žalobce uvedl, že tyto výdaje nelze nijak ověřit a nelze ani po žalobci požadovat, aby takto činil. Žalobce odkazoval na zákon o životním a existenčním minimu. K tomu soud uvádí, že se jedná o zcela odlišné skutečnosti. Stanovená výše životního minima, nijak nevypovídá o schopnosti konkrétního žadatele o úvěr (zde žalovaného) splácet úvěr. Odkaz na životní minimum nezbavuje žalobce povinnosti řádně zkoumat, zda žalovaný je před uzavřením konkrétní úvěrové smlouvy schopen daný úvěr splácet. Žalobce zjišťoval, zda je žalovaný evidován v databázi dlužníků s negativním výsledkem, ovšem pokud jde o scóring v databázi NRKI, je zřejmé, že tento scóring je závislý na údajích, které jsou do databáze zadány. Pokud žalobce vložil údaje, které neověřil, tak scóring nemůže odpovídat realitě. V tomto případě je zřejmé, že výdaje nebyly zjišťovány a ověřovány dostatečným způsobem. Žalobce se bez dalšího spokojil s tím, co mu tvrdil žalovaný. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví pro poskytovatele úvěru povinnost posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr. V případě, že poskytovatel úvěru tak, jako v tomto případě žalobce, vyjde z objektivně nedoloženého prohlášení dlužníka o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, potom nesplní povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr. Žalobcův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 238/2019 soud nepovažuje za přiléhavý. Jedná se rozhodnutí v trestní věci, v níž se soud zabýval mimo jiné vlivem splnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost (obviněného) úvěr splácet na zavinění obviněného u trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že„ na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Míra přiměřenosti je dána konkrétními okolnostmi, mimo jiné výší požadovaného úvěru, zkušenostmi se žadatelem o úvěr, apod. Soud zde konstatuje, že přiměřenou obezřetností se zcela jistě nerozumí úplná rezignace poskytovatele úvěru na ověření tvrzených údajů. Soud nepožaduje po žalobci detektivní pátrání ohledně výše výdajů žalovaného, avšak pro splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost je nezbytné trvat na doložení tvrzených údajů alespoň v přiměřené míře. Je nezbytné, aby poskytovatel úvěru (zde žalobce) získal od žadatele o úvěr (zde žalovaného) údaje ohledně výši příjmů a výši jeho výdajů, tyto skutečnosti ověřil, přičemž naopak není naprosto nezbytné vyžadovat nájemní smlouvy, smlouvy o dodávkách plynu, elektřiny apod., jak namítá žalobce, nýbrž postačilo by nejméně vyžadovat výpis z běžného účtu či SIPO (je-li placeno v hotovosti) z nichž by bylo přinejmenším zřejmé, jaké trvalé příkazy má žadatel o úvěr nastavené a jaké má další výdaje. Tyto doklady by osvětlily, zda výdaje, které žalovaný uvedl v částce 4 000 Kč na bydlení, odpovídají skutečnosti či nikoli.

8. Vzhledem k výše uvedenému soud dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval v souladu s ustanovením § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná. Soud zde rovněž odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 19 Co 637/2020. Žalobce se spokojil s částkou odpovídající životnímu minimu a s naprosto minimální částkou na bydlení, aniž by požadoval po žalovaném doložit výdaje nejméně na bydlení. Úvěruschopnost žalovaného byla posouzena jen formálně, nebyla provedena s přiměřenou péčí. Na straně žalovaného vzniklo proto ve smyslu § 2 991 o.z. bezdůvodné obohacení, a je proto povinen vydat to, o co se obohatil. Žalobce naopak za této situace nemá právo na smluvní úrok a smluvní pokutu. Žalovaný uhradil žalobci částku 117 377 Kč, tedy více, než mu bylo na základě neplatné smlouvy o úvěru vyplaceno, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. o.s.ř. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, protože mu však v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady, nemá právo na náhradu nákladů řízení.