1 C 66/2026

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 194 632,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 172 511,57 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se ohledně částky 22 121,20 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 13 514,46 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 625,55 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 214, 37 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12, 75 % ročně z částky 194 632,77 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12, 75 % ročně z částky 187 342,20 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení, úroků ve výši 12, 75 % ročně z částky 3 756 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 912 Kč k rukám jejího zástupce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 194 632,77 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 1. 2025, s účinností ke dni 1. 2. 2025, je právním nástupcem společnosti právnická osoba. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 27. 5. 2024 se žalovaným smlouvu o úvěru (dále jen „Smlouva“), na základě níž poskytl žalovanému úvěr ve výši 177 060 Kč, který byl veden na úvěrovém účtu č. č. účtu. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úroky z úvěru ve výši 14,99 % ročně uhradit v 96 měsíčních splátkách po 3 226 Kč vždy k 10. dni každého kalendářního měsíce s tím, že prvá splátka bude uhrazena 10. 7. 2024. Dále se žalovaný zavázal hradit poplatky za úkony související s poskytnutím a správou úvěru, případně poplatky za pojištění, a to ve výši dle Smlouvy a aktuálního Sazebníku právnická osoba. Za tímto účelem měl žalovaný dle Smlouvy povinnost udržovat na svém běžném účtu dostatek finančních prostředků. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas ani přes opakované upomínky, a proto právní předchůdce žalobkyně úvěr s účinností ke dni 23. 11. 2024 zesplatnil, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Žalobkyně požaduje uhrazení částky 194 632, 77 Kč představující dlužnou jistinu ve výši 191 098,20 Kč, částku 3 534,57 Kč představující poplatky za pojištění a náklady spojené s prodlením, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 13 514,46 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8 625,55 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 214,37 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 194 632,77 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 187 342,20 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení a úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 3 756 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení. Žalovaný celkem uhradil na úvěr částku 4 548,43 Kč.

2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy byla jejím právním předchůdcem řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, bylo provedeno vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, přičemž uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost k další osobě a je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou ve společnosti právnická osoba s měsíčním příjmem 19 459 Kč. Dále uvedla, že s ohledem na výši příjmů žalovaného, které doložil výpisem příjmových transakcí zaúčtovaných na účet, a výší požadovaného úvěru dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru, že schopnost žalovaného splácet je dostatečná.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o úvěru ze dne 27. 5. 2024 soud zjistil, že se jí společnost právnická osoba. zavázala poskytnout žalovanému neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 177 060 Kč, ten byl veden na úvěrovém účtu č. č. účtu. Úvěr měl být splacen nejpozději do 10. 6. 2032, výše měsíční splátky, kterých bylo celkem 96, činila 3 226 Kč, přičemž každá splátka měla být zaplacena do každého 10. dne v měsíci, prvá splátka měla být uhrazena do 10. 7. 2024. Úroková sazba činila 14,99 % ročně, při řádném splácení a odpuštění splátek činila zvýhodněná úroková sazba 13,05 % ročně, RPSN činila 16,32 %, při řádném splácení a odpuštění splátek 14,44 %, přičemž nárok na finanční odměnu ve formě odpuštění až 12 měsíčních splátek mohl žalovaný získat při řádném splácení úvěru. Úvěr měl být dle Smlouvy žalovanému převeden bez zbytečného odkladu po podpisu smlouvy a splnění všech podmínek, nejpozději však do 9. 7. 2024 na bankovní účet. č. č. účtu. Smlouvou bylo sjednáno, že úvěr měl žalovaný hradit formou inkasa z účtu, na který mu byl úvěr vyplacen, s tím, že žalovaný měl povinnost na tomto účtu udržovat dostatečný disponibilní zůstatek. Celkem měl žalovaný uhradit částku 308 166 Kč, při řádném splácení úvěru a odpuštění splátek se tato částka mohla snížit na 270 984 Kč. Smlouvou bylo dále sjednáno pojištění úvěru, za které žalovaný hradil měsíčně částku 364 Kč.

5. Ze žádosti o úvěr z téhož dne soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný, žije v nájmu s další osobou, má základní vzdělání, je zaměstnán ve společnosti právnická osoba s čistým měsíčním příjmem 19 459 Kč, své výdaje představující nájem označil částkou 8 000 Kč, ostatní výdaje vyčíslil částkou 0 Kč. Z posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že příjem žalovaného ve výši 19 459 Kč byl zkontrolován na základě předchozích transakcí přes bankovní účet žalovaného vedený u právnická osoba. Dále byl ověřen insolvenční rejstřík, zda žalovaný či jeho zaměstnavatel nejsou v aktivním insolvenčním řízení, pomocí informací z CBCB byla ověřena splátková morálka žalovaného, dále byla prověřena interní evidence klientů, zda v něm má žalovaný negativní záznam a bylo zjišťováno, zda že žalovaný nemá žádný další poskytnutý úvěr. Právní předchůdce žalobkyně dle posouzení úvěruschopnosti měsíční výdaje žalovaného stanovil na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů, aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení částkou 16 233 Kč. Právní předchůdce žalobkyně dospěl na základě shora uvedeného k závěru, že příjem klienta je dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.

6. Ze stavu úvěru v minulosti vyplývá, že částka 177 060 Kč byla žalovanému poskytnuta na sjednaný účet dne 27. 5. 2024. K tvrzení, že byly ověřeny příjmy žalovaného, žalobkyně předložila příjmové transakce zaúčtované na účet žalovaného za období od května roku 2023 do května roku 2024. Z předložených výpisů z účtu žalovaného se podává, že po většinu těchto měsíců byl konečný, případně disponibilní zůstatek, v minusových částkách, případně v řádech maximálně sta korun, pouze k 31. 5. 2024 byl tento zůstatek výrazně plusový, avšak tohoto měsíce byl žalovanému dne 27. 5. 2024 vyplacen předmětný úvěr a dne 28. 5. 2024 obdržel platbu ve výši přesahující 126 000 Kč, tzn. tyto částky byly žalovanému připsány na účet až po uzavření smlouvy o úvěru. Ze Sazebníku právnická osoba. účinného od 1. 7. 2024 se podává, že v něm jsou informace o nabízených službách a spojených poplatcích.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba. a žalobkyní ze dne 24. 1. 2025, s účinností ke dni 1. 2. 2025, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby uhradil dlužnou částky žalobkyni.

8. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

11. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně řádně ověřil výši příjmů žalovaného oproti příjmovým transakcím zaúčtovaných na účet žalovaného za období od května roku 2023 do května roku 2024, avšak pokud jde o výši skutečných výdajů, ty nijak neověřoval. Soudu byly předloženy výpisy z účtu žalovaného, žalobkyně však netvrdila, že výdaje žalovaného byly prostřednictvích těchto výpisů ověřovány. Žalovaný ve své žádosti o úvěr uvedl, že jeho měsíční výdaje na nájem činí 8 000 Kč měsíčně, ostatní výdaje činí 0 Kč. Právní předchůdce žalobkyně však před uzavřením Smlouvy vycházel ze statistického modelu, který vychází z aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení a určil výši měsíčních nákladů žalovaného částkou 16 233 Kč. Dospěl proto k závěru, že s ohledem na výši příjmů a výši statisticky určených výdajů žalovaného je ten schopen splácet 3 226 Kč měsíčně. Soud má však za to, že právní předchůdce žalobkyně řádně neověřil měsíční výdaje žalovaného, když vycházel pouze ze statistického modelu, nikterak neověřil skutečné výdaje žalovaného, který měl dle předložených výpisů z účtu před poskytnutím úvěru zůstatky na účtu v mínusových částkách, případně maximálně v částkách sta korun českých. K tomu je nutno dodat, že odečtením statisticky vypočtených výdajů 16 233 Kč od ověřeného příjmu žalovaného 19 459 Kč zbude přesně částka 3 226 Kč, která byla stanovena jako měsíční splátka úvěru, kterou je žalovaný schopen hradit. Jelikož nebylo prokázáno, že by byly jakkoli ověřovány reálné výdaje žalovaného, nemohla být schopnost žalovaného daný úvěr splácet posouzena řádně. Poskytovatel úvěru se nemůže zprostit povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr daný úvěr splácet s odkazem na povinnost žadatele uvádět pravdivé údaje, nýbrž musí vždy schopnost splácet úvěr u každého spotřebitele - žadatele o úvěr řádně posoudit individuálně. Použití statistického modelu nemůže zprostit poskytovatele úvěru ověřit reálnou možnost konkrétního žadatele úvěr splácet. Vykazují-li výpisy z běžného účtu takového žadatele dlouhodobě záporný zůstatek, musí to vést ke zvýšené opatrnosti při posuzování schopnosti splácet úvěr, neboť je zřejmé, že skutečné výdaje přesahují příjmy. V této konkrétní věci je zřejmé, že byla stanovena splátka úvěru přesně ve výši, která odpovídala statistickému modelu při zohlednění normativních výdajů, které však nejsou individualizované. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

12. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

13. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla dle smlouvy poskytnuta částka 177 060 Kč, žalovaný uhradil částku 4 548,43 Kč, a je proto povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, tedy 172 511,57 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 22 121,20 Kč, představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou, ohledně níž soud žalobě vyhověl, dále ohledně žalovaných kapitalizovaných a smluvních úroků, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

14. Pokud jde o splatnost jistiny, soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný je v produktivním věku a vzhledem k jeho měsíčním příjmům, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaný zpozdí s úhradou, byť i jediné splátky, může věřitel vůči žalovanému uplatnit zesplatnění celého plnění.

15. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná. Rozdíl míry jejího úspěchu (co do částky 172 511,57 Kč) a neúspěchu, a to i s přihlédnutím k příslušenství tvořeným smluvními a zákonnými úroky, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta, činí 30 %. Soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 30 %. Náklady řízení jsou tvořeny odměnou za zastoupení žalobkyně za čtyři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba a účast u jednání soudu ve výši 8 900 Kč za každý úkon podle § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen „advokátní tarif“) při tarifní hodnotě 194 632,77 Kč. Dále žalobkyni náleží čtyři režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně je plátce DPH, soud proto přiznal náhradu DPH ve výši 21 % z odměny za zastupování, režijních paušálů, cestovních nákladů, tedy 21 % z částky 37 400 Kč. Dále jsou náklady řízení tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 7 786 Kč. Celkem tak náklady řízení činí částku 53 040 Kč, soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 30 %, tedy ve výši 15 912 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Pro úplnost soud uvádí, že za podání ze dne 30. 4. 2026 nebyla přiznána odměna, neboť jím byla pouze doplňována žaloba k výzvě soudu o náležitosti, které měla obsahovat již samotná žaloba. Soud proto nepovažuje náklady na uvedené podání za účelně vynaložené. Proti rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení rozsudku ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu ve Strakonicích. Pokud by podle tohoto rozsudku nebylo plněno řádně a včas, může být k návrhu soudem vykonán.