1 C 73/2024

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 32 958,44 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se ohledně částky 1 422,64 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se co do částky 18 535,80 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 254,59 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 650,56 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 635,03 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 974,23 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení zamítá.

IV. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit částku 32 958,44 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 s účinností ke dni 7. 8. 2023 je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, . Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 8. 4. 2022 se žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků úrok v pevné výši 761 Kč, paušální cenu za plnění a za služby související s poskytnutím úvěru ve výši 7 350 Kč, úhradu za administrativní činnost a za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč, dále úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 700 Kč, celkem se žalovaná zavázala uhradit částku 27 888 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč, poslední splátka byla stanovena na 8. 6. 2023. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, poslední platba byla uhrazena dne 9. 4. 2022, celkem žalovaná uhradila částku 2 000 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady neuhrazené jistiny ve výši 13 974,23 Kč, úroku ve výši 660,80 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy ve výši 6 817 Kč, úhrady za administrativní činnost ve výši 1 928,83 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v bydlišti ve výši 2 507,14 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 070,44 Kč, smluvních úroků a úroků z prodlení.

2. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je státní občankou Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaná měla v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované. Uvedla, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poskytnuté informace byly zaznamenány do žádosti o úvěr a byly ověřeny dodatkem pracovní smlouvy a výplatními páskami. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je zaměstnána u společnosti , jméno FO, - , Anonymizováno, , výše jejích měsíčních příjmů činí 15 703 Kč, výdaje dosahují částky 4 960 Kč, uvedla, že nemá žádnou vyživovací povinnost a bydlí u rodičů. Příjmy žalované zkoumal právní předchůdce dle dodatku k pracovní smlouvě, výplatních pásek, výdaje ze smlouvy o nájmu, poštovních poukázek a výpisu z bankovního účtu. Právní předchůdce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, která žalovaná uvedla v žádostech o úvěru.

4. Žalobkyně vzala podáním ze dne 11. 4. 2024 žalobu částečně zpět co do částky 1 422,64 Kč představující smluvní pokutu, neboť ta ke dni 11. 7. 2023 činila 5 647,80 Kč namísto žalované částky 7 070,44 Kč. Soud proto podle § 96 odst. 2 o.s.ř. řízení ohledně částky 1 422,64 Kč zastavil. Souhlasu žalované nebylo dle § 96 odst. 4 třeba, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před prvním jednáním.

5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

6. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, . zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč v hotovosti a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s úrokem v celkové výši 761 Kč, s úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, s náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a s inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč. Celkem se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 27 888 Kč, to vše v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. První splátka byla splatná do měsíce od podpisu Smlouvy a každá další splátka byla splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Částka 15 000 Kč byla žalované poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy. Z historie splácení vyplynulo, že žalovaná uhradila celkem , právnická osoba, Kč. Ze žádosti o úvěr ze dne 7. 4. 2022 vztahující se ke Smlouvě soud zjistil, že žalovaná uvedla, že jejím zaměstnavatelem je , jméno FO, , její čistý měsíční příjem činí výši 15 703 Kč, měsíční výdaje uvedla ve výši 4 960 Kč, jednalo se o částku 1 000 Kč na bydlení a energie, o částku 3 860 Kč na dopravu a osobní náklady a o částku 100 Kč představující srážky ze mzdy. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení o prověřování úvěruschopnosti žalované předložila dodatek k pracovní smlouvě žalované, z něhož je zřejmé, že tímto dodatkem byla prodloužena pracovní smlouva do 31. 12. 2022 a výše mzdy dosahovala 3,713 EUR za hodinu. Dále žalobkyně předložila výplatní pásky žalované za měsíce prosinec 2021, leden až únor 2022, z nichž je zřejmé, že čistý příjem žalované za uvedené měsíce dosahoval 629,88 EUR, 688 EUR a 608 EUR. Z poštovní poukázky typu A vyplývá, že žalovaná 6. 4. 2022 uhradila soudnímu exekutorovi , jméno FO, částku 100 Kč. Žalobkyně dále předložila první stranu smlouvy o nájmu bytu, z níž je zřejmé, že žalovaná vystupuje jako společný nájemník s další osobou, výše nájemného, plateb za služby spojené s užíváním bytu ani datum uzavření smlouvy či doba nájmu nelze z předložené listiny dovodit. Tvrzené předložení výpisu z účtu nebylo prokázáno žádnými listinami. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi , právnická osoba, . a žalobkyní dne 2. 8. 2023, s účinností k 7. 8. 2023, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy o úvěru za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2023 je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalované oznámeno a žalovaná byla vyzvána, aby uhradila dlužnou částky žalobkyni.

7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

10. Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedůsledně ověřoval úvěruschopnost žalované. Právní předchůdce žalobkyně provedl pouze ověření příjmů žalované dle dodatku pracovní smlouvy a výplatních pásek, neprováděl šetření v insolvenčním rejstříku či nebankovních registrech. Přes poučení o následcích neunesení důkazního břemene žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce řádně posuzovala a ověřoval výši výdajů žalované na bydlení, na dopravu ani výši ostatních výdajů. Právní předchůdce žalobce vycházel ze skutečnosti, že žalovaná bydlí u rodičů a na bydlení vynakládá 1 000 Kč měsíčně. Žalobkyně však současně předložila soudu 1. stranu nájemní smlouvy, z níž je zřejmé, že žalovaná byla společný nájemník bytu s další osobou, nikoli s rodiči, jak bylo uváděno v žádosti o úvěr. S ohledem na skutečnost, že v žádosti o úvěr není výše nájemného ani výše plateb za služby spojené s užíváním bytu nijak specifikována, je zřejmé, že právní předchůdce žalobce nijak nájemné a související výdaje do nákladů žalované nezohledňoval, ačkoliv tak učinit měl a mohl, částka na bydlení ve výši 1 000 Kč je za této situace zcela vybočující z běžných výší výdajů vynakládaných v tomtéž čase za bydlení v nájemních bytech. Protože právní předchůdce žalobkyně nezahrnul tyto nezbytné výdaje mezi posuzované výdaje a zabýval se pouze paušálními náklady na jídlo a dopravu žalované a platbami v rámci exekučního řízení ve výši 100 Kč, aniž by však bylo zřejmé, na jakou částkou je exekuce vedena a zda je proti žalované vedena jedna či více exekucí, nemohl schopnost žalované daný úvěr splácet posoudit řádně. Poskytovatel úvěru se nemůže zprostit povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr daný úvěr splácet s odkazem na povinnost žadatele uvádět pravdivé údaje, nýbrž musí vždy schopnost splácet úvěr u každého spotřebitele - žadatele o úvěr řádně posoudit individuálně. Právní předchůdce žalobkyně proto zcela zřejmě nepostupoval s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

11. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

12. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli však na úroky, poplatky apod. Žalované byla dle Smlouvy poskytnuta právním předchůdcem žalobkyně částka 15 000 Kč, žalovaná uhradila částku 2 000 Kč, a je proto povinna zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 18 535,80 Kč, představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou 13 000 Kč, ohledně níž soud žalobě vyhověl, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 254,59 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 650,56 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 974,23 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

13. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, zůstala v řízení zcela pasivní. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele, nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci spotřebitele („o jeho příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ze dne 12. 12. 2019). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že je důvodné určit zvláštní formu splatnosti (např. splácení ve splátkách, konkrétní výši splátek, delší dobu splatnosti apod.) má dlužník. Žalovaná, přestože byla řádně a včas předvolána, se k jednání nedostavila, a proto ji soud podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nemohl poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit a předložit k prokázání těchto skutečností důkazy. Žalovaná je osobou v produktivním věku, soudu nebyly předloženy žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že by žalovaná nebyla schopna živit se prací. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny, odpovídá lhůta 3 měsíců od právní moci rozsudku.

14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario, neboť žalovaná byla ve věci úspěšnější. Protože jí však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nevznikly, soud jí náhradu nákladů řízení nepřiznal.