32 C 139/2024

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Volkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 30 844,03 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 30 844,03 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 731,85 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 30 844,03 Kč od 25.2.2024 do zaplacení ve výši 15 %, úrok 22,7 % ročně z částky 30 081,56 Kč od 23.11.2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se jako právní nástupce , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . (dále „banka“) domáhá na žalované zaplacení předmětné částky s tvrzením, že banka se žalovanou uzavřela dne 21. 10. 2019 smlouvu o úvěru (Smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Expres půjčka), na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaná zavázal splatit v 72 měsíčních splátkách po 1 277,17 Kč a měsíčním pojištěním splácení úvěru ve výši 127 Kč, a to počínaje dnem 20. 11. 2019. Strany sjednaly úročení úvěru sazbou ve výši 22,7 % ročně a dále pro případ prodlení poplatky za upomínky a smluvní pokutu. Úvěr žalované banka poskytla dne 21. 10. 2019, avšak žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas, proto banka dne 22. 11. 2022 prohlásila úvěr za splatný a dále uplatnila právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20 % z celkové částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný. Pohledávka ze smlouvy byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2024. Při posouzení úvěruschopnosti žalované banka vycházela z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr. Tu banka hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi MV ČR a další. V případě žalované banka vycházela z údajů deklarovaných v žádosti o úvěr, tj. že žalovaná je zaměstnána na dobu neurčitou s měsíčním příjmem 12 955 Kč čistého, čistý měsíční příjem domácnosti činí 40 000 Kč, má dvě vyživovací povinnosti a vlastní bydlení. Žalovaná měla v době podání žádosti o úvěr další závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 163 Kč. Příjem žalované banka porovnala s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ a výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalované.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud učinil následující skutková zjištění:

4. Ze žádosti o úvěr je zjištěno, že žalovaná požádala banku o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč, jež byl splatný v 72 měsíčních splátkách vždy k 20. dni v měsíci a ke svým poměrům bance sdělila, že je vdaná, žije ve vlastním bydlení, má střední vzdělání, je od 15. 7. 2012 zaměstnána na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, jako dělnice s měsíčním příjmem ve výši 12 955 Kč čistého. V žádosti není u kolonky předložený doklad o příjmu uvedeno nic. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 40 000 Kč. Uvedla, že nemá žádné ostatní náklady, má dvě vyživovací povinnosti.

5. Z interního vyjádření banky k procesu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že banka vysvětlila, že vycházela z údajů žalovanou poskytnutých v žádosti o úvěr. Tu banka hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích. Současně uvedla matematické modely, které použila při stanovení disponibilní částky ke splácení. V případě žalované banka vycházela s měsíčním příjmem ve výši 12 955 Kč čistého, který byl ověřen ze žádosti o úvěr, bydlení ve vlastním, celkového čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 40 000 Kč, dvou vyživovacích povinností k dalším osobám a externích splátek ve výši 1 163 Kč. Příjem žalované banka porovnala s životními náklady, se kterými počítala v částce 8 593,14 Kč, na jejichž úhradě se žalovaná podílí 32,39 %, a výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalované.

6. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet půjčku bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi bankou a žalovanou. V čl. II. si strany sjednaly, že banka žalované poskytne úvěr ve výši 50 000 Kč, který může být čerpán nejdříve dne 21. 10. 2019 a nejpozději první pracovní den následující po tomto dni, a žalovaná se zavázala úvěr bance vrátit s úrokem ve výši 22,70 % ročně při RPSN 26,58 % v 72 pravidelných měsíčních anuitních splátkách ve výši 1 277,17 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci a dále pojistné ve výši 127 Kč měsíčně. Úvěr měl být poskytnut na účet žalované č. , č. účtu, .

7. Z výpisů z úvěrového účtu č. , č. účtu, se podává, že žalované byl dle Smlouvy poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který byl žalovanou čerpán dne 21. 10. 2019. Žalovaná za rok 2019 uhradila 2 808,34 Kč, za rok 2020 částku 16 850,04 Kč, za rok 2021 částku 19 284,65 Kč, za rok 2022 částku 11 177,34 Kč, za rok 2023 částku 9 000 Kč. Celkem zaplatila žalovaná částku 59 120,37 Kč.

8. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 24. 11. 2022 je zjištěno, že banka prohlásila úvěr za splatný ke dni 22. 11. 2022. Žalovaná byla poučena, že k témuž dni zaniká pojištění úvěru. Žalovaná byla vyzvána, že má dluh v celkové výši 39 929,18 Kč uhradit do 8. 12. 2022 a současně byla informována o jeho skladbě.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2024 včetně přílohy tvořené seznamem postupovaných pohledávek bylo zjištěno, že banka jako postupitel postoupila soubor pohledávek, a mezi nimi i pohledávku za žalovanou, žalobkyni jako postupníkovi. Z písemného potvrzení banky vyplývá, že bance byla úplata dle smlouvy o postoupení pohledávek dne 22. 11. 2021 připsána na účet a tím došlo k postoupení pohledávek.

10. O postoupení pohledávek byla žalovaná informována přípisem ze dne 27. 2. 2024, k přepravě byla zásilka dána 15. 3. 2024, jak vyplývá z podacího lístku.

11. Po právním zhodnocení uvedeného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále také jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.

15. Podle ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

16. Podle ustanovení § 588 věty první o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Podle § 2993 o. z. věty první občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakožto i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Soud došel přesvědčení, že banka úvěruschopnost žalované řádně nezkoumala, když nijak nešetřila ani její pravidelné výdaje na bydlení a domácnost, kdy žalovaná žádné výdaje v žádosti neuvedla, banka se těmito nevěrohodnými údaji nezabývala a přistoupila k určení výdajů dle ekonomického modelu. Žalovaná uvedla, že žije ve vlastním bydlení, avšak toto nebylo nijak dále šetřeno. Nelze se spoléhat pouze na ekonomické modely, když současně nebyl bankou nijak zkoumán a ověřován další příjem domácnosti, který měl násobně převyšovat příjem žalované. Pokud se vychází z podílu žalované na výdajích domácnosti s ohledem na další příjem, nelze mít takový výpočet za věrohodný, když ohledně dalšího příjmu domácnosti není uvedeno ničeho kromě jeho výše vyplývající z celkového příjmu domácnosti. Nadto z žádosti vyplývá, že příjem žalované nebyl ověřován žádnou listinou. Už z tohoto je nutné dojít k závěru, že banka nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost, když se nezabývala dostatečně příjmy ani výdaji žalované, spolehla se pouze na ekonomický model, který naprosto nedostačuje.

21. Vzhledem k porušení povinnosti předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zkoumat úvěruschopnost žalované soudu nezbylo než kvalifikovat Smlouvu jako absolutně neplatnou a to včetně všech jejich ustanovení i pojištění splácení úvěru (na tom by ničeho nezměnilo ani v závěrečné řeči zmíněné uznání dluhu).

22. Protože banka žalované poskytla finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, vznikl mezi bankou a žalovanou závazek nikoli ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale z bezdůvodného obohacení, kdy žalované vznikla povinnost bance toto vrátit. V takovém případě je však žaloba nedůvodná, když v řízení je dokázáno, že žalovaná bance zaplatil částku ve výši 59 120,37 Kč, přičemž ke splatnosti závazku dosud dojít nemohlo (vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelské smlouvě je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci neprověřených úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších poplatků a úroků, navíc v nové době splatnosti, která je buď dohodnuta mezi stranami nebo v případě sporu určena soudem a neodvisí od výzvy věřitele, ale od možností a schopností dlužníka. Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. tak věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka se splacením poskytnuté jistiny).

23. Z těchto důvodů shledal soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O nákladech řízení soud rozhodl postupem dle § 142 odst. 1 o. s. ř. arg. a contrario, když v řízení plně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.