4 C 52/2026

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Chromou v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce se sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované , IČO IČO žalované se sídlem Adresa žalované o 260 324,86 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 90 000 Kč, a to ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba, že žalovaná je dále povinna zaplatit žalobci částku ve výši 170 324,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 260 324,86 Kč od 5. 11. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce navrhoval vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaná povinna zaplatit mu částku 260 324,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalobce uzavřel se žalovanou dne 2. 11. 2024 Smlouvu o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, , na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 90 000 Kč, který měl být splacen poslední měsíční splátkou dne 2. 11. 2025. Podle odstavce 3.1 Smlouvy má žalobce nárok na poplatek za poskytnutí úvěru za každý den jeho čerpání, tj. ode dne poskytnutí úvěru, a požadovaný do splatnosti poslední splátky úvěru. Celková výše poplatku za poskytnutí úvěru tak činí 164 324,86 Kč. Dále se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit žalobci v případě prodlení s úhradou jakékoli jednotlivé splátky jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Žalovaná byla v prodlení s úhradou 12 splátek. Celková výše jednorázových sankcí tak činí 6 000 Kč. Žalovaná částka ve výši 260 324,86 Kč se tak skládá z nesplacené jistiny ve výši 90 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 164 324,86 Kč a smluvních sankcí ve výši 6 000 Kč. Všechny nároky byly splatné nejpozději 4. 11. 2025. Dále žalobce uvedl, že úvěrová smlouva byla uzavřena elektronicky a žalobce úvěr žalované vyplatil dne 2. 11. 2024 na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaná dlužnou částku neuhradila přesto, že byla upomínána.

2. Žalovaná proti elektronickému platebnímu rozkazu, který byl vydán dne 27. 1. 2026, podala odpor, aniž by jej blíže zdůvodnila, proto k tomu soudem byla vyzvána usnesením ze dne 30. 3. 2026, které jí bylo doručené dne 10. 4. 2026. Žalovaná na usnesení nereagovala.

3. Po provedeném dokazování bylo ze Smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovanou dne 2. 11. 2024 elektronicky. Za žalovanou byla smlouva podepsána SMS verifikačním kódem. Na základě této smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 90 000 Kč na dobu 12 měsíců ode dne čerpání úvěru. Ve smlouvě byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru, a to 0,7 % z částky úvěru za každý den čerpání úvěru, tj ode dne poskytnutí úvěru, do jeho úplného splacení. Den konečné splatnosti úvěru byl sjednán na 2. 11. 2025. Žalovaná se zavázala vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve 12 anuitních splátkách opakujících se každý měsíc. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že v případě prodlení žalované s úhradou jakékoli jednotlivé splátky úvěru je povinna uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 500 Kč, která je splatná bezprostředně následující den po dni takového prodlení. Ve smlouvě je dále uvedeno, že úvěr je smluvními stranami sjednáván a žalobcem poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb žalované bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Z výpisu z běžného účtu ze dne 3. 12. 2024 bylo zjištěno, že na účet žalované byla dne 2. 11. 2024 připsána částka 90 004 Kč. Částka byla vyplacena na běžný účet žalované. Tvrzení žalobce, že žalovaná na úvěr ničeho neuhradila, žalovanou vyvráceno nebylo.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících obč. zák. Bylo třeba posoudit, zda žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici podnikatele v rámci své podnikatelské činnosti anebo v postavení spotřebitele, a zda smlouva byla uzavřena platně. Spotřebitel je v § 419 obč. zák. definován tak, že je jím každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 420 odst.1 obč. zák., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této skutečnosti za podnikatele.

5. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1861/2010 dovodil, že má-li se jednat o závazkový obchodní vztah, musí jít o vztah mezi podnikateli a dále musí být při vzniku tohoto závazkového vztahu zřejmé, že se s přihlédnutím ke všem okolnostem týká jejich podnikatelské činnosti. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 23 Cdo 705/2017 Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v podstavení spotřebitele, je rozhodující zejména účel jednání takové osoby v tomto smluvním vztahu. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1685/2015 ze dne 29. 11. 2016 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v podstavení spotřebitele, je rozhodující především jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní“. Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1176/21 uvedl, že pro určení postavení účastníka v konkrétní smlouvě není relevantní výslovně uvedená smluvní identifikace stran, nýbrž je třeba zkoumat faktický stav věci. Podstatné je odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti nebo mimo tento rámec. Ústavní soud dovodil, že rovněž osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v daném vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze podle Ústavního soudu prokazovat pouze tím, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele ani tím, že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.

6. Soud se tedy zabýval tím, zda v případě smlouvy se jedná o úvěr, který uzavírala žalovaná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti nebo jako spotřebitel. Smlouva, kterou účastníci uzavřeli je nazvána Smlouvou o podnikatelském úvěru, žalovaná je v ní označena datem narození, rodným číslem, adresou místa podnikání a identifikačním číslem. Ve smlouvě nebyl podnikatelský účel, na který byl žalované úvěr ze strany žalobce poskytován, specifikován. S ohledem na shora citovanou judikaturu je zřejmé, že pouhé označení smluvní strany jako podnikatele nepostačuje k prokázání tvrzení, že konkrétní úvěrová smlouva byla uzavírána mezi podnikateli v rámci podnikatelské činnosti dlužníka. Účel, pro který byl úvěr poskytnut, nebyl ve smlouvě žádným způsobem konkretizován, smlouva byla vyhotovena ve standardizované podobě, úvěr byl zaslán na běžný účet žalované. Žalobce ve svých tvrzeních netvrdil a následně neprokazoval, že žalovaná při uzavírání smlouvy jednala v rámci své podnikatelské činnosti. Za situace, kdy tvrzení žalobce, že se jedná o podnikatelský úvěr, je opíráno pouze o formulaci smlouvy a o označení žalované ve smlouvě identifikačním číslem a místem podnikání, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že se jedná o podnikatelský úvěr, tedy že žalovaná při jeho uzavírání vystupovala jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Vzhledem k tomu, že se žalobce z jednání omluvil, nemohl být v této souvislosti poučen ze strany soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat tyto skutečnosti a označit všechny důkazy s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení, když soud takové poučení poskytuje zásadně při jednání. Soud proto dospěl k závěru, že se jedná o spotřebitelský úvěr, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytoval poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytoval při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovala úvěru s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (srovnej rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti. Žalobce netvrdil, že by posuzoval úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, a k případnému posouzení úvěruschopnosti nenavrhl žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že se žalobce nedostavil k ústnímu jednání, nemohl být v této souvislosti poučen ze strany soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat tyto skutečnosti a označit všechny důkazy s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení, tedy neúspěchu ve věci, když soud takové poučení zásadně poskytuje při jednání. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že žalobce nepostupoval řádně při posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením předmětné smlouvy a důsledkem tohoto postupu (nesprávného, neobjektivního, bez odborné péče posouzení úvěruschopnosti) je pak skutečnost, že předmětná smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná.

8. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná, jakožto spotřebitel, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 obč. zák. Žalobce tak má právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny, nikoli na úroky, poplatky či smluvní pokutu apod., a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 obč. zák. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 90 000 Kč a žalovaná dle tvrzení žalobce, které žalovanou sporováno nebylo, nevrátila ničeho, je žalovaná povinna vrátit nezaplacené poskytnuté finanční prostředky ve výši 90 000 Kč. V této části soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl, ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení určí soud dobu dle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Soud vychází z toho, že žalovaná je v produktivním věku, současně nebyly provedeny žádné důkazy svědčící o tom, že by zdravotní stav či jiné objektivní skutečnosti znemožňovaly žalované možnost získávat prostředky na své potřeby prací. Vzhledem k tomu dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to i s přihlédnutím k výši dlužné jistiny, odpovídá možnost žalované uhradit dlužnou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. K ochraně oprávněných zájmů žalobce soud stanovil podmínku ztráty výhody splátek, kdy v případě neuhrazení, byť jen jedné ze splátek řádně a včas může žalobce požadovat úhradu celé dlužné jistiny.

10. Pro úplnost soud uvádí, že je dále dán důvod neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle § 588 obč. zák. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 90 000 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutí úvěru poplatek ve výši 164 324,86 Kč. Takový poplatek má soud ve shodě s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019 č. j. 26 ECm 2856/20106-22 za skrytý úrok. Soud má takto vysoké faktické úroky za úroky, které jsou v rozporu s dobrými mravy dle § 588 obč. zák. Ohledně závěru o neplatnosti smluvních ujednání o výši úroku pro rozpor s dobrými mravy soud odkazuje dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména pak na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2024, 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009. Soud dále odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, v němž Ústavní soud dovodil, že v případě naprosto zjevného nesouladu plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno ani to, že tato okolnost může vést k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Následně Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019 a 20 Cdo 75/20, že je-li exekučním titulem přiznané plnění ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k neúměrnému postižení dlužníka, je namístě exekuci zastavit dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i bez návrhu povinného. Lze-li dle uvedeného nálezu Ústavního soudu a judikatury Nejvyššího soudu z důvodu rozporu smluvních ujednání spotřebitelských smluv s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele zastavit exekuci, tím spíše je třeba zabývat se platností smlouvy, již v nalézacím řízení.

11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by právo na náhradu nákladů řízení měla žalovaná. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.