6 C 160/2019

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr Pavlou Potužníkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o žaloba o nahrazení projevu vůle – bezúplatného převodu náhradních pozemků

I. Žalovaná je povinna uzavřít s žalobkyní dohodu o bezúplatném převodu pozemku v k. ú. Radomyšl tohoto znění: <b>" Dohoda o převodu pozemků</b> <b>[země] - [anonymizována tři slova]</b> [IČO] se sídlem [adresa žalované] jako převodce (dále jen "Převodce") na straně jedné a <b>[celé jméno žalobkyně]</b> [rodné číslo] bytem [adresa] jako nabyvatel (dále jen "Nabyvatelka") na straně druhé uzavírají tuto <b>dohodu:</b> <b>I. </b> Česká republika je vlastníkem pozemku v obci Radomyšl a k.ú. Radomyšl, a to: parc. [číslo] orná půda, o výměře 4555 m2 Tento pozemek je zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, na [list vlastnictví] pro obec Radomyšl, k.ú. Radomyšl. Státní pozemkový úřad vykonává správu pozemku specifikovaného výše. <b>II. </b> Nabyvatelka je nositelem restitučních nároků na převod náhradních pozemků oceněných Převodcem částkou 228 107,70 Kč. <b>III. </b> Hodnota v čl. I. této dohody specifikovaného pozemku v k.ú. Radomyšl byla oceněna znaleckým posudkem částkou 18 903 Kč. <b>IV. </b> K uspokojení části restitučního nároku Nabyvatelky na bezúplatný převod náhradních pozemků v hodnotě 18 903 Kč převádí touto dohodou Převodce do vlastnictví Nabyvatelky tento pozemek: parc. [číslo] orná půda, o výměře 4555 m2 Tento pozemek je zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, na [list vlastnictví] pro obec Radomyšl, k.ú. Radomyšl. Nabyvatelka tento pozemek od Převodce do svého vlastnictví přijímá. <b>V. </b> Tato dohoda se pořizuje ve 4 stejnopisech. V Praze dne............... Česká republika pozemkový úřad [celé jméno žalobkyně], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 118,41 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala poté, co řízení bylo v části zastaveno, rozhodnutí soudu, kterým by byla žalované uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o bezúplatném převodu pozemku parc. [číslo] orná půda o výměře 4555 m2 v obci a k. ú. Radomyšl, zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, na [list vlastnictví]. Žalobu odůvodnila tím, že je oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. o půdě, když uplatnila kromě jiného restituční nárok na vydání pozemků, které patřily původnímu vlastníku [jméno] [příjmení] a které přešly v rozhodném období na stát. [příjmení] těchto pozemků však nebylo možné vydat, o čemž vydal Okresní úřad Strakonice – Okresní pozemkový úřad celou řadu správních rozhodnutí s tím, že žalobkyně jako oprávněná osoba nenabývá vlastnických práv k odňatým pozemkům a že za nevydané části pozemků jí náleží náhrada postupem ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě. Žalobkyně uplatňovala svůj nárok pod svým dřívějším příjmením ještě jako [jméno] [příjmení], přičemž po rozvodu manželství s [jméno] [příjmení] si upravila příjmení na své dřívější a nyní používané, o čemž bylo vydáno potvrzení Městským úřadem Strakonice dne 8. 12. 2008. Žalobkyně doplnila, že své restituční nároky uplatnila 4. 12. 1991 u Pozemkového úřadu ve Strakonicích a dále v roce 1992 u Pozemkového úřadu v Praze, takže od uplatnění nároků do doby podání žaloby uplynulo již 28, respektive 27 let, avšak tyto restituční nároky byly uspokojeny pouze částečně, a to proto, že žalovaná nepostupovala dostatečně aktivně a nezařazovala do nabídkových řízení náhradní pozemky v dostatečném rozsahu, navíc vzhledem k tomu, že restituční nárok žalobkyně byl ve velkém rozsahu, nemohla žalobkyně dosáhnout na vhodné pozemky, neboť nebyly k dispozici. Navíc byly rozmístěné po celém území ČR a tedy pro žalobkyni nevhodné, neboť žalobkyně podniká v oblasti zemědělství – lesního hospodářství a jí obhospodařované pozemky se nachází v okrese [okres]. Žalobkyně vyvíjela dostatečnou aktivitu pro uspokojení svého nároku, účastnila se v 10 kolech nabídkových řízení z celkových 81 a vyvinula vysoké úsilí při hledání náhradních pozemků. Přes tuto aktivní účast zůstal ke dni rozhodnutí neuspokojen nárok žalobkyně co do částky 228 107,70 Kč a proto si žalobkyně sama vyhledala vhodné pozemky, z nichž předmětný v katastrálním území a obci Radomyšl, parc. [číslo] oceněný na [částka] splňuje kritéria pro vydání, neboť nebyly u něj shledány důvody, proč by ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. nemohl být převeden z vlastnictví státu na jiné osoby. Žalobkyni nezbývá než postupovat tímto způsobem s tím, že již v minulosti vedla se žalovanou řadu soudních sporů, stejně jako ostatní oprávněné osoby, které jsou v drtivé většině případů úspěšné se svými nároky na bezúplatné převody náhradních pozemků, se závěrem, že žalovaná postupuje liknavě a svévolně vůči oprávněným osobám, když dlouhodobě vyhlašuje veřejné nabídky v nedostatečné kvalitě a kvantitě, jak konstatovala rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu České republiky, navíc na místo uspokojování nároků oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb. ve velké míře upřednostňovala převody pozemků dle zákona č. 95/1999 Sb., jak konstatoval i kontrolní závěr [číslo] schválený kolegiem Nejvyššího kontrolního úřadu z 25. srpna 2003.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Nesporovala, že je žalobkyně oprávněnou osobou dle zákona o půdě, že provádí podnikatelskou činnost v oblasti zemědělství – lesního hospodářství s obhospodařováním pozemků v okrese Strakonice a rovněž nesporovala aktuální zůstatek neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně ve výši 228 107,70 Kč a že se žalobkyně účastníka 10 kol nabídkových řízení z celkových 81. Rovněž pak neměla žádné námitky ohledně možné nepřevoditelnosti předmětného pozemku parc. [číslo] v k. ú. Radomyšli. Její zásadní námitky však spočívaly v tom, že nesouhlasí se žalobkyní, že by nenabízela dostatečný počet pozemků, což žalovaná v průběhu let činila, nabízela dostatečnou kvalitu i kvantitu, a to nejen v celé České republice, kde bylo pozemků v hodnotě od 500 000 Kč do 4 000 000 Kč nabídnuto 1 624 Kč, ale i v Jižních Čechách, kde se jednalo o nejméně 70 takových pozemků a některé z nich i v okrese Strakonice. Nelze dávat k tíži žalované, že žalobkyně se nebyla schopna z těchto nabídek uspokojit, nabídky byly vyhlašovány veřejně a všechny oprávněné osoby v nich měly rovnocenné postavení. Zásadně popřela, že by z její strany docházelo k liknavosti či libovůli, v jejímž důsledku by došlo k narušení zákonných práv oprávněných osob podle zákona o půdě, neboť ve stejných či srovnatelných případech musí žalovaná strana postupovat stejně a k výběru pozemku a k následnému převodu proto může dojít jen postupem zaručujícím všem oprávněným osobám stejný přístup, což umožňuje pouze převod v rámci veřejných nabídek pozemků pro všechny oprávněné osoby. Zdůraznila, že smyslem a účelem restitučních předpisů je snaha o částečné zmírnění následků dřívějších majetkových křivd a nikoli je zcela uspokojit se zdůrazněním, že restituční nároky původně vzniklé cca u 190 000 osob, již byly uspokojeny a vypořádány více než z 95 %, kdy aktuálně je evidováno přibližně 50 000 osob s nenulovým zůstatkem restitučního nároku, z nichž však 11 000 disponuje tímto nárokem do 1 Kč o průměrné hodnotě několika haléřů a dalších více než 5 000 osob vlastní nárok do 100 Kč o průměrné hodnotě několika desítek korun.

3. Ve věci nebylo sporu o tom, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a má nárok na převod náhradních pozemků z vlastnictví státu za odňaté pozemky, které již nelze vydat. To rovněž vyplývá z rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, Okresního pozemkového úřadu, a to ze dne 14. 7. 1999, č. j. [spisová značka] [spisová značka] ze dne 26. 7. 1999, č. j. [spisová značka] [spisová značka] ze dne 3. 8. 1999, č. j. [spisová značka] [spisová značka] ze dne 3. 9. 1999, č. j. [spisová značka] [spisová značka] ze dne 13. 11. 1998, č. j. [spisová značka] ze dne 17. 11. 1998, č. j. [spisová značka] [spisová značka] ze dne 16. 7. 1999, č. j. [spisová značka] [spisová značka] ze dne 21. 7. 1999, č. j. [spisová značka] [spisová značka] ze dne 28. 12. 2000, č. j. [spisová značka] [spisová značka] ze dne 15. 12. 1998, č. j. [spisová značka] [spisová značka] ze dne 25. 6. 1999, č. j. [spisová značka] [spisová značka] ze dne 25. 3. 2004, [číslo jednací], z nichž vyplývá, že žalobkyně uplatnila své nároky již v roce 1991, respektive 1992 s tím, že nebyl uspokojen celý její restituční nárok za odňaté pozemky, které nebylo možno vydat.

4. Rovněž nebylo sporu o tom, že žalobkyně podniká v oblasti zemědělství – lesního hospodářství, kteroužto činnost provádí na svých pozemcích, které jsou situovány do okresu Strakonice. [příjmení] byla rovněž skutečnost, že má neuspokojený restituční nárok ke dni rozhodnutí ve výši 228 107,70 Kč a rovněž že pozemek, jehož převodu se domáhá, tedy parc. [číslo] v k. ú. a obci Radomyšl zapsaný na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, je ve vlastnictví státu a není zatížen žádnými okolnostmi, pro které by tento pozemek nebylo možné převádět ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 o Státním pozemkovém úřadu. V této souvislosti pak rovněž bylo mezi stranami nesporné, že ve smyslu zákona č. 221/91 Sb. bylo vyhlášeno žalovanou stranou 81 kol nabídek s počtem nabídnutých pozemků na území Jihočeského kraje ve výši 19 019 Kč a žalobkyně se účastnila 10 kol.

5. Mezi stranami tedy zůstala spornou otázka liknavosti a svévole na straně žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně.

6. V řízení bylo ze sdělení Městského úřadu Strakonice ze dne 8. 12. 2008 zjištěno, že žalobkyně své původní příjmení [příjmení] po rozvodu manželství s [jméno] [příjmení] dne 8. 12. 2008 změnila na své původní dřívější příjmení [celé jméno žalobkyně]. Ze znaleckého posudku [číslo] znalce [titul]. [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že administrativní cena pozemku dle vyhlášky č. 313/1990 Sb. ohledně pozemku parc. [číslo] orná půda o velikosti 4 555 m2 v obci a k. ú. Radomyšl představuje částku 18 903,25 Kč.

7. Z kontrolního závěru Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 2003 v částce 3 zveřejněném pod [číslo] vyplynulo, že NKÚ při kontrole činnosti Pozemkového fondu [obec] Republiky, tedy právního předchůdce žalované, v letech 1999 až 2003 zjistil nedostatky při vypořádání restitučních nároků, neboť v té době ani po 12 letech nebyl ukončen restituční proces, a to zejména ohledně nároků oprávněných osob na převod náhradních pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. o půdě, neboť k 31. 12. 2002 zbývalo vypořádat 44,9 % restitučních nároků, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto. Podle této zprávy Pozemkový fond České republiky při aplikaci citovaného zákona porušil povinnosti správce nemovitostí ve vlastnictví státu, když překročil při nakládání se svěřeným majetkem oprávnění vymezené zákonem tím, že převáděl bezúplatně jiné pozemky na osoby, které nemají ve smyslu tohoto zákona status oprávněné osoby, a to i v obcích, kde dosud nejsou vypořádány všechny uplatněné restituční nároky, a to i mimo veřejnou nabídku, kterou upravují vnitřní předpisy. Pozemkový fond České republiky upřednostnil prodej státní půdy před vypořádáním nároků oprávněných osob v rámci restitucí a navíc upřednostňoval prodej půdy veřejnou nabídkou podle zákona č. 95/1999 Sb. před uspokojením nároků oprávněných osob, přestože nároky restituentů představující závazek státu nebyly splněny. Zdůraznil zde rozdílnost postavení oprávněných osob ve dvou právních režimech shora uvedených restitučních zákonů s tím, že při prodeji pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. oprávněná osoba vystupuje v pozici žadatele, zatímco podle zákona č. 229/1991 Sb. je v pozici věřitele, který má zákonem zaručené právo na jiný pozemek. Navíc způsob oceňování je při aplikaci obou zákonů rozdílný (jednak cena dle cenového předpisu účinného v době prodeje oproti cenovému předpisu platnému ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., tedy k 24. 6. 1991.

8. Z listiny nazvané„ Účast klienta ve veřejných nabídkách pozemků – stav k 25. 1. 2019“ předloženého žalovanou vyplývá, že žalobkyně se mohla účastnit veřejných nabídek od 31. 8. 1999 s nárokem podle zákona č. 229/1991 Sb. v 81 kolech při nabídnutí 216 029 pozemcích, z nichž se žalobkyně účastnila 10 kol, z toho na území Jihočeského kraje ve smyslu tohoto zákona bylo nabídnuto 19 196 adekvátních pozemků. Ze seznamu pozemků zařazených do nabídek podle zákona č. 229/1991 Sb. na území Jihočeského kraje – stav k 25. 1. 2019 bylo zjištěno, že se jedná o nabídky, do nichž bylo možno se přihlásit od 31. 8. 1999 s cenou nabízených pozemků od 500 000 Kč do 4 000 000 Kč, když na okrese Strakonice se konkrétně jednalo o 4 pozemky, a to v k. ú. Blatná v ceně 1 086 618 Kč, dalším v k. ú. Blatná v ceně 518 770 Kč, v k. ú. Štěkeň v ceně 590 138 Kč a v k. ú. Vodňany v ceně 739 704 Kč.

9. Shora prokázané skutečnosti soud aplikoval v souladu s následnými zákonnými ustanoveními. Ve smyslu § 11a) odst. 1, 2, 13 a 15 zákona č. 229/1991 Sb. o půdě převádí pozemkový úřad oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li stanoveno jinak (osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby). Veřejné nabídky pak sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce, nebo zastavitelné ploše, takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce, nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů v ceně uvedené ve veřejné nabídce podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. o cenách staveb pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odst. 11, přičemž do veřejné nabídky lze pozemek zařadit jen jedenkrát. Takovýto pozemek musí splňovat kritéria ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu, podle nějž nelze podle tohoto zákona nebo zákona o půdě nebo horního zákona převádět a) zemědělské pozemky, na jejichž vydání bylo uplatněno právo podle jiného právního předpisu a o jejichž vydání nebylo dosud rozhodnuto, b) zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1 nebo 2, převáděných se souhlasem obce nebo kraje na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu podle § 17 odst. 3 zákona o půdě, převáděných se souhlasem obce nebo kraje směnou za jiné nemovitosti podle § 17 odst. 3 zákona o půdě, nebo již využitých ke zřízení dopravní infrastruktury, c) zemědělské pozemky určené podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření, d) majetek, o jehož převodu na jiné osoby bylo rozhodnuto podle jiného právního předpisu, e) zemědělské pozemky ve vojenských újezdech, f) zemědělské pozemky v národních přírodních památkách, národních přírodních rezervacích a v prvních a druhých zónách národních parků, g) pozemky tvořící rezervu státních pozemků podle § 3 odst. 1 písm. b) s výjimkou nakládání podle § 3 odst. 4.

10. Při aplikaci těchto ustanovení soud vycházel z platné judikatury, kterou reprezentuje zejména nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp.zn. III. ÚS 495/02 Ústavní soud zde vyslovil právní názor, že z ústavně konformního výkladu § 11 odst. 2 zákona o půdě (ve znění účinném do 13. 4. 2006, dle kterého, nelze-li pozemky vydat, pozemkový fond převede oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí) vyplývá zákonná povinnost žalovaného převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Je proto třeba zabývat se i tím, zda veřejné nabídky fakticky zajišťují uspokojení nároků oprávněných osob. Žalovaný se své zákonné povinnosti nabízet dostatečné množství vhodných pozemků nemůže zbavit. Zejména nemůže upřednostňovat úplatné převody, z nichž má prospěch, před převody bezúplatnými. Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojen, musí se zkoumat, zda nejde ze strany žalovaného o libovůli či dokonce o svévoli při plnění jeho závazku. Žaloba na převod konkrétního pozemku může v takovém případě představovat jediný prostředek proti svévoli žalovaného. Na zákonné povinnosti žalovaného nemůže nic měnit ani později přijatá právní úprava, a to s přihlédnutím k principům ochrany legitimních očekávání a právní jistoty.

11. S ním souvisí a na tyto jeho názory a závěry navazuje rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky v jeho rozsudku ze dne 9. 12. 2009 sp.zn. 31 Cdo 3767/2009 Nejvyšší soud vyslovil, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě není třeba při liknavém postupu fondu vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvádí, že nelze tolerovat takový postup žalovaného, jímž směřuje k převodu pozemků na jiné subjekty a oprávněné osoby tak nutí k přijetí finančního plnění namísto vydání náhradních pozemků. Finanční náhrada je v pořadí až druhým subsidiárním nárokem osob oprávněných, které se v prvním případě mohou domáhat vydání náhradních pozemků. Přitom jediný způsob, jak se mohou osoby oprávněné domoci splnění svého nároku, je podání žaloby na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s nimi smlouvu o převodu nemovitostí. [příjmení] oprávněné nicméně takto vynakládají značné úsilí spojené nejen s vedením náročného sporu, ale i s vyhledáváním adekvátních pozemků, které jsou způsobilé k převodu. Toho by při řádném jednání žalovaného byly ušetřeny. Nejvyšší soud tak nepovažuje ve vztahu k ostatním osobám oprávněným za diskriminující takové rozhodnutí soudu, v němž bude žalovanému uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly ve veřejné nabídce uveřejněny. Naopak takové rozhodnutí bude vyhovovat zásadě ovládací soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva. Osoba, která neváhá brát se o svá zákonem a rozhodnutím státního orgánu uznaná práva cestou soudního řízení, nejenže naplňuje zásadu shora uvedenou, a nelze jí proto upřít určité výhodnější postavení oproti jiným osobám, ale tímto jednáním též uvádí v život základní principy materiálního právního státu, za nějž se ČR ve svém čl. 1 odst. 1 Ústavy prohlašuje. Dané řízení se týkalo oprávněné osoby, která se nikdy do žádné veřejné nabídky žalovaného nepřihlásila a od uplatnění jejího restitučního nároku uplynulo v době soudního řízení 15 let.

12. Z uvedených zákonných ustanovení a na ně navazující judikatury tedy vyplývá, že žalobkyně může být ve věci úspěšná jen v případě, že postup žalované při uspokojování jejího nároku jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. lze považovat za liknavý, svévolný či diskriminační. V této souvislosti bylo prokázáno, že žalobkyně uplatnila restituční nárok jako oprávněná osoba již v roce 1991, respektive 1992, tedy před 28, respektive 29 lety, avšak žalovaná v pozici povinné osoby její nárok co do výše 228 107,70 Kč dosud neuspokojila. Oproti tomu žalobkyně vykázala aktivitu při uspokojování svého nároku, neboť se účastnila 10 kol nabídkových řízení, aktivně vyhledávala adekvátní náhradní pozemky, neboť tyto jí nebyly nabídnuty ve veřejných nabídkách, přičemž soud akceptuje skutečnost, že současné pozemky žalobkyně k provozování její podnikatelské lesnické činnosti se nacházejí v okrese Strakonice, a je tedy logické, aby další pozemky, které získá, navazovaly na tento atribut a mohly být do takovéto činnosti žalobkyně zahrnuty, tudíž nemůže přicházet v úvahu nabídka náhradního pozemku, který by byl mimo okres Strakonice. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná nabídla ve stavu ke dni před podáním žaloby (25. 1. 2019) v okrese Strakonice pouze 4 pozemky v hodnotě přesahujících 500 000 Kč, což vzhledem k výši neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně 228 107,70 Kč je pro žalobkyni bez významu. Je tedy naprosto logické, že vyvinula aktivitu a hlásí se o převod jí nalezeného předmětného pozemku, který sice svojí hodnotou stále neuspokojí její nárok, avšak splňuje všechna zákonná kritéria pro vydání. Z uvedeného tedy vyplývá, že struktura veřejných nabídek žalované nemá takové kvantitativní a kvalitativní parametry, aby mohla uspokojit nárok žalobkyně, přičemž nebyl nabízen dostatek adekvátních pozemků co do velikosti, množství a jejich polohy tak, aby mohl být nárok žalobkyně uspokojen. Soud přihlédl k závěrům Nejvyššího kontrolního úřadu při kontrole činnosti žalovaného u zjištěných nedostatků při uspokojení nároků restituentů na vydání náhradních pozemků a ve smyslu citovaných závěrů Ústavního a Nejvyššího soudu ČR považuje postup žalované strany za liknavý, svévolný a diskriminační. Současně pak poznamenává, že Nejvyšší soud ČR v citovaném rozhodnutí zaujal takovýto závěr o liknavosti a diskriminaci ze strany žalované za situace, kdy oprávněná osoba se nikdy do žádné veřejné nabídky nepřihlásila (oproti žalobkyni, která tak učinila podle zákona o půdě v 10 případech.) a od uplatnění jejího restitučního nároku uplynulo v době soudního řízení 15 let (oproti žalobkyni v tomto případě, kdy se tato doba blíží již 30 letům). Soud se tedy domnívá, že jelikož žalovaná za tuto dlouhou dobu nebyla schopná uspokojit zcela nárok žalobkyně, která v průběhu let vyvíjela aktivitu za účelem získání náhradních pozemků, nezbývá než dojít k závěru, že žalovaná postupovala liknavě, svévolně a diskriminačně při uspokojování tohoto nároku žalobkyně, která uplatnila svůj nárok způsobem podání žaloby na nahrazení projevu vůle o bezúplatný převod předmětného pozemku, který splňuje všechny podmínky pro vydání a soud tedy žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna uzavřít se žalobkyní dohodu o bezúplatném převodu tohoto pozemku.

13. Zbývající důkazní návrhy byly zamítnuty pro nadbytečnost, a to ať se jednalo o důkazní návrhy směřující k prokázání nároků ohledně pozemků v k. ú. Sedlice u Blatné, ohledně nichž bylo řízení zastaveno, tak i o žalobkyní navržené rozsudky různých soudů, které soud nepovažuje za důkazní návrhy v pravém slova smyslu směřující k prokázání nároku, nýbrž o právní pohled jednotlivých soudů na tuto problematiku, když soud při právním hodnocení samozřejmě k závěrům judikatury samozřejmě přihlížel, avšak není důvod je zahrnovat do dokazování.

14. Žalobkyně byla ve věci plně úspěšná a má proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení, které jí vznikly zejména v souvislosti s právním zastoupením dle advokátního tarifu, tedy vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 6 úkonů právního zastoupení (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis návrhu na vydání předběžného opatření, sepis vyjádření k odvolání žalované proti usnesení o nařízení předběžného opatření, písemné vyjádření vůči soudu a účast při jednání soudu). Konkrétně se jedná o 6 x 1 860 Kč dle § 7 odst. 5 advokátního tarifu (při punktu pro účely výpočtu odměny ve výši 18 000 Kč) po 1 860 Kč a k tomu 8 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tedy 12 960 Kč. K nim pak soud připočítal cestovné zástupce žalobkyně [příjmení] - Strakonice a zpět při ujetí 224 km osobním automobilem Škoda Superb, [registrační značka] při průměrné spotřebě 6,53 litru na 100 km motorové nafty, což při její ceně dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 358/2019 Sb. 31,80 Kč za 1 litr a při výši sazby základní náhrady za použití silničního motorového vozidla ve výši 4,20 Kč dle § 1 písm. b) této vyhlášky představuje toto cestovné částku 2 161 Kč, k níž soud připočetl náhradu za ztrátu času při této cestě 2 x po 4 hodinách, tedy 8 x 100 Kč dle § 14 odst. 4 advokátního tarifu. K této celkové částce 13 321 Kč pak soud připočetl 21% náhradu za DPH v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH, tedy 2 797,41 Kč a tedy celkové náklady řízení představují 16 118,41 Kč.