6 C 171/2025

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Potužníkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 29 888 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 500 Kč v měsíčních splátkách po 300 Kč splatných do každého posledního dne běžného měsíce počínaje měsícem po právní moci rozsudku do zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se ohledně částky 20 388 Kčs kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 563,68 Kčs kapitalizovaným úrokem ve výši 792 Kčse zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 859,48 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacenís úrokem ve výši 8 % ročně z částky 12 291,85 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacenízamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaný byl povinen zaplatit jí 29 888 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne 17. 2. 2023 se společností , právnická osoba, . smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se je zavázal uhradit včetně úroků a poplatků celkových 27 888 Kč v měsíčních splátkách nejpozději do 17. 4. 2024. Žalobkyně doplnila, že poskytovatel úvěru před jeho uzavřením řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to doklady vyžádaných od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů s tím, že žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní i jiné poměry a tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaných od žalovaného, který konkrétně uvedl, že od 17. 2. 2022 je na dobu neurčitou zaměstnán v zahraničí, že výše jeho měsíčních příjmů činí 34 865 Kč, že výše jeho měsíčních výdajů činí 9 016 Kč a použitelný měsíční příjem byl vypočten na částku 25 849 Kč, když skutečnosti ohledně příjmu žalovaného byly doloženy pracovní smlouvou a výplatními páskami. Žalobkyně zdůraznila, že poskytovatel úvěru neměl důvod pochybovat o správnosti pravdivosti tvrzení žalovaného s odkazem na rozsudky jak Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020 pod č.j. 5 Co 231/2020-97, kdy pro posouzení úvěruschopnosti stačí, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, které měl věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy, přičemž jejich poskytnutí potvrdil sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě a dále pak z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021 č.j. 12 Co 367/2020-170, v němž žalovaný sice neuvedl měsíční platby domácnosti, což však nelze klást k tíži druhé smluvní strany, a proto zcela správně bylo přikročeno k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Jelikož z výdajů zjištěných od žalovaného tedy vyplývala dostatečná jeho schopnost úvěr splácet, byla tato smlouva uzavřena, avšak žalovaný řádně neplnil, neboť uhradil pouze 5 500 Kč a žalobkyně tedy po něm požaduje úhradu zbylých 29 888 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení a smluvních úroků jak v kapitalizované podobě, tak i v podobě procentuální.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a byl v řízení nečinný.

3. V řízení bylo ze žádosti o úvěr ze dne 17. 2. 2023 zjištěno, že žalovaný požádal o úvěr ve výši 15 000 Kč na dobu 14 měsíců s tím, že je bude hradit ve splátkách po 1 992 Kč. Ke svým poměrům z té bylo uvedeno, že podle občanského průkazu byl ověřeny jeho iniciály, dále uvedl, že pracuje v zahraničí od 17. 2. 2022, předložil výplatní pásky a pracovní smlouvu s tím, že jeho mzda představuje 34 865 Kč, jeho výdaje 1 500 Kč na bydlení a energie, 4860 Kč na ostatní náklady s tím, že ke svým osobním poměrům uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnosti, bydlí u rodičů, má střední vzdělání, prokázal se občanským průkazem a není politicky exponovanou osobou. Tato listina byla doložena listinami v německém jazyce, které nebyly přeloženy do češtiny a nebylo je možné provést jako důkaz s tím, že se fakticky jednalo o potvrzení výši příjmu a pracovní smlouvu žalovaného. Ze smlouvy o úvěr č. , hodnota, , včetně předpisu splátek bylo zjištěno, že žalovaný uzavřel dne 17. 2. 2023 se společností , právnická osoba, . smlouvu o úvěru na 15 000 Kč, které se zavázal uhradit včetně souhrnného poplatku ve výši 12 888 Kč, tedy celkových 27 888 Kč ve 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Z přehledu plateb k této smlouvě bylo zjištěno, že žalovaný na ní uhradil 5 500 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 10. 2024, včetně seznamu těchto pohledávek a potvrzení o zaplacení kupní ceny bylo zjištěno, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávek z 11. 11. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný byl o tomto postoupení vyrozuměn. Z předžalobní výzvy z 24. 1. 2025, včetně podacího lístku z tohoto data bylo zjištěno, že ještě před podáním žaloby byl žalovaný vyzýván k úhradě dlužné částky žalobkyni. Žalovaný neprokázal, že by něčeho více uhradil.

4. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

5. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména podle písm. a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle písm. b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Předně soud zkoumal způsob, jakým bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně. Nutno předestřít, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.), tedy poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (Důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, přičemž věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39).

10. I přestože žalobkyně tvrdí, že úvěruschopnost žalovaného byla její předchůdkyní řádně zkoumána a dovozena z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, soud se nedomnívá, že by tato zjištění byla dostatečná. Žalovaný sice předložil pracovní smlouvu a doklad o příjmech a poskytovatel úvěru tedy vycházel z jeho citovaného příjmu 34 865 Kč, avšak zcela rezignoval na ověřování výdajů tvrzených žalovaným v poměrně nízkých částkách neodpovídající reálné situaci, aniž by vyžadoval, jak vyplývá ze samotné žádosti o úvěr, doložení těchto skutečností, a neučinil tak ani přes poučení soudu podle § 118a) odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat podle § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru poměry dlužníka před uzavřením předmětné smlouvy a označit všechny důkazy o tom, že to bylo provedeno s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení, tedy neúspěchu ve věci. Pokud žalobkyně zmiňovala oba rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Městského soudu v Praze, soud zde zdůrazňuje na ediční povinnost stanovenou v zákoně o spotřebitelském úvěru, a to v § 78 odst. 2 a 4 o. s. ř., podle níž je poskytovatel úvěru povinen uchovávat nejen smlouvy o úvěru, ale i dokumenty nebo záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, a to po dobu nejméně 5 let. Co se týká uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, žalobkyně nepředložila žádný ekonomický model, který by přezkoumával a odůvodňoval situaci žalovaného. Soud tedy konstatuje, že poskytovatel úvěru nedosáhl odborné péče ve smyslu citovaného zákona, porušil povinnosti dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož soud předmětnou smlouvu ze 17. 2. 2023 shledal za neplatnou.

11. Pokud tedy v řízení bylo prokázáno, že společnost , právnická osoba, . poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný z něj uhradil 5 500 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit nezaplacenou jistinu, tedy částku 9 500 Kč za situace, kdy došlo k postoupení nároku z předmětné smlouvy na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 a následujících o. z. a žalovaný byl o tomto postoupení řádně informován. Soud proto považuje v této části žalobu za důvodnou a v tomto rozsahu ji vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. Jelikož žalovaný převzal plnění ze spotřebitelského úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle citovaného § 87 v době přiměřené jeho možnostem, když se jedná o ustanovení, které představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároku z neplatně uzavřené smlouvy. Jelikož žalovaný se neúčastnil řízení a ani z obsahu spisu nešlo dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly jeho aktuální možnosti a schopnosti splatit dlužnou částku, když žalobkyně přes poučení soudu ve smyslu § 118a) odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoplnila a netvrdila aktuální situaci žalovaného, soud aplikoval citované ustanovení § 87 tak, že je spravedlivé, aby žalovaný dlužnou částku splácel alespoň v minimálních měsíčních splátkách po 300 Kč pod ztrátou výhody splátek. Tím se míní, že pokud se žalovaný zpozdí, byť s jedinou splátkou, může věřitel uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči spotřebiteli, tedy, že zašle dlužníku oznámení, který uplatní ztrátu výhody splátek a pak dojde k zesplatnění celé částky, když tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejbližší příští splátky.

12. Pokud se tedy žalobkyně domáhala úhrady ještě dalších 20 388 Kč a zákonných i smluvních úroků v kapitalizované i procentuální podobě, soud v tomto zbývajícím rozsahu, jak vyplývá z výroku II. zamítl jako nedůvodnou, neboť žalovaný je ve smyslu citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru povinen uhradit pouze nesplacenou jistinu, přičemž soud odkazuje na konkrétní účel citovaného ustanovení, kterým kromě ochrany spotřebitele je postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, tedy soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 3675/2021).

13. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel ze samotného smyslu a účelu právní úpravy obsažené v citovaných ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru s odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu. Právě tato citovaná specifická povaha a předmět daného řízení znamená, že v případě závěrů o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či jejího zůstatku podle možností spotřebitele jako rozhodnutí o věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace proto nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. pouhým matematickým poměrem žalobou požadované a rozsudkem přiznané částky, neboť na žalobce nelze nahlížet jako na účastníka v dané věci převážně úspěšného, neboť je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že soudem je teprve hmotněprávní splatnost poskytnuté jistiny na základě neplatného právního jednání určována v závislosti na možnostech spotřebitele, v důsledku čehož nelze striktně vzato na žalovanou nahlížet jako na dlužníka, který je se svým plněním ke dni podání žaloby v prodlení. Je nutno dále přihlížet i k tomu, že žalobkyně uplatnila vedle nesplatného nároku na úhradu jistiny i další smluvní nároky na poplatky, náklady vymáhání, smluvní pokutu, včetně úroků z prodlení, které byly zamítnuty. Současně pak žalovaná byla zavázána k vrácení úvěrem získané jistiny. Proto je v této věci nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem dané věci, neboť u žádného z účastníků nelze shledat úspěch na úkor druhého a nelze tedy pro specifičnost tohoto řízení rozhodnout o poměru úspěchu a neúspěchu toho, kterého účastníka (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.