6 C 206/2024

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Potužníkovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 56 250,43 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 23 936,20 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 30 186,63 Kčs kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 829,06 Kč,s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 454,56 Kč,se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 47 615,20 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení,s úrokem ve výši 29,91 % ročně z částky 46 489,08 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení,zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaný byl povinen zaplatit jí 56 250,43 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností , právnická osoba, dne 16. 9. 2022 pod č. , hodnota, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaná se jej zavázala uhradit v minimálních měsíčních platbách stanovených v této smlouvě z nichž však uhradila pouze 26 064,80 Kč. Žalobkyně uvedla, že poskytovatel úvěru posoudil před jeho poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalované požadovaný úvěr splácet, když vzal v úvahu sociální demografická data, informace z interních databází, externích registrů, zkontroloval bonitu a udržitelnost příjmu žalované, kterou prokázala předložením dokladu právnímu předchůdci, a to zejména výpisu z bankovního účtu za dobu před podáním žaloby, na základě čehož usoudil, že je schopna úvěr splácet. Pohledávka z této smlouvy pak byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 postoupena na žalobkyni, o čemž žalovaná byla informována, avšak nad rámec shora uvedených 26 064,80 Kč již ničeho neuhradila, a to ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V řízení bylo ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, zjištěno, že 16. 9. 2022 uzavřela společnost , právnická osoba, se žalovanou smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč, když žalovaná se zavázala na ní uhradit 68 154,30 Kč dle podmínek zde upřesněných, když svoji totožnost prokázala občanským průkazem, jak vyplývá z jeho fotokopie předložené řízení, včetně fotografie žalované. Z výpisu z účtu žalované za období před uzavřením této smlouvy soud učinil pouhé zjištění, že na mzdě od společnosti , právnická osoba, . jí byla vyplácena mzda v průměrné výši cca 11 000 Kč měsíčně. Z bilance k této smlouvě, včetně výše plateb a splátek bylo zjištěno, že společností , právnická osoba, bylo žalované na této smlouvě vyplaceno 50 000 Kč, z nichž jmenovaná uhradila 26 063,80 Kč. Z výzvy k úhradě dluhu z 5. 7. 2023 bylo včetně poštovního podacího lístku zjištěno, že věřitel žalovanou upomínal k úhradě splátek z této smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 bylo zjištěno, že pohledávka z této smlouvy byla společností , právnická osoba, postoupena na žalobkyni, přičemž z oznámení o postoupení pohledávky z téhož data včetně poštovního podacího lístku bylo zjištěno, že žalovaná o tomto vyrozuměna byla s tím, že nadále má plnit žalobkyni. Z předžalobní výzvy ze dne 30. 4. 2024 bylo zjištěno, že ještě pře podáním žaloby byla žalovaná vyzývána k úhradě dlužné částky. Žalovaná neprokázala, že by něčeho nad rámec shora uvedených 26 063,80 Kč žalobkyni uhradila.

4. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

5. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména podle písm. a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle písm. b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Předně soud zkoumal způsob, jakým bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Nutno předestřít, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.), tedy poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (Důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, přičemž věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39).

10. I přestože žalobkyně tvrdí, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně řádně posuzovala, k této otázce přes poučení soudu dle § 118a) odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti uvést úplná skutková tvrzení a označení všech důkazů k této otázce oproti riziku neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, potažmo neúspěchu věci, kromě výpisů z běžného účtu žalované před uzavřením předmětné smlouvy nenavrhla žádné další důkazy. Jediným aspektem postavení žalované při uzavření smlouvy tak byla zjištění z tohoto účtu, která se redukují pouze na průměrný měsíční příjem žalované ve výši cca 11 000 Kč měsíčně, přičemž poskytovatel úvěru rezignoval na jakékoli další údaje, natož to aktivnímu zjišťování informací, které by vedly k zajišťování dostatečných podkladů pro možnost řádně úvěruschopnost posoudit. Navíc pak rezignoval na povinnost stanovenou v ustanovení § 78 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, na jehož základě je poskytovatel povinen uchovávat nejen smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale rovněž dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o něm, která poskytl do databáze, a podle odst. 4. tohoto ustanovení tyto uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Soud z uvedeného může vyvodit jediný závěr, a to, že právní předchůdkyně žalobkyně nedodržela odbornou péči při zjišťování úvěruschopnosti žalované, tím se dopustila porušení povinnosti v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru v důsledku čehož soud předmětnou smlouvu o úvěru ze dne 16. 9. 2022 považuje za neplatnou, tudíž podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou neuhrazenou jistinu spotřebitelského úvěru.

11. Pokud tedy v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně, tedy společnost , právnická osoba, poskytla žalované částku 50 000 Kč a ona z ní uhradila 26 063,80 Kč, vznikla ji povinnost k úhradě zbývajících 30 186,64 Kč za situace, kdy došlo k postoupení nároku z předmětné smlouvy na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 o. z. a následujících a žalovaná byla o tomto postoupení řádně vyrozuměna. Soud tedy v této části považuje žalobu za důvodnou a v tomto rozsahu ji vyhověl. Jelikož žalovaná převzala plnění ze spotřebitelského úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit dle citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v době přiměřené jejím možnostem, když se jedná o ustanovení, které představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy. Za situace, že žalovaná se neúčastnila řízení a ani z obsahu spisu nešlo dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem usvědčovaly její aktuální možnosti a schopnosti splatit dlužnou částku, soud tedy vzhledem k její výši ve vztahu k výši průměrného výdělku a životního minima stanovil jako dostačující k úhradě dobu tří měsíců od právní moci rozsudku.

12. Pokud se žalobkyně domáhala úhrady zbývajících 30 186,63 Kč a dále zákonných a smluvních úroků nad rámec výše poskytnutého úvěru, považuje soud žalobu v této části za nedůvodnou, neboť žalovaná je povinna uhradit pouze nesplacenou jistinu ve smyslu citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž soud odkazuje na konkrétní účel tohoto ustanovení, kterým kromě ochrany spotřebitele je postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, tedy soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok ani na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 3675/2021). Soud proto ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

13. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť účastníci měli úspěch jen částečný, a to žalobkyně co do 43 % a žalovaná co do 57 % a žalované tedy náleží právo na úhradu 14 % jejích nákladů. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, žádné náklady jí nevznikly a soud proto o nich rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.