6 C 209/2024

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Potužníkovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 183 902,38 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 154 938 Kč do 1 roku od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 28 964,38 Kčs kapitalizovaným úrokem ve výši 15 656,80 Kčs úrokem ve výši 15 % ročně z částky 183 102,38 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacenís kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 722,38 Kčse zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 183 902,38 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacenízamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 34 506 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaný byl povinen zaplatit jí 183 902,38 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla 1. 4. 2023 uzavřena smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru, na základě níž byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 200 000 Kč a žalovaný se jej zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,56 % z úvěrového rámce, který představoval částku 195 000 Kč, vždy do každého 20. dne běžného měsíce. Před uzavřením smlouvy byla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím pracovníků, kteří posuzují příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako je věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, nahlížení do úvěrových registrů, jak vyplývá z metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta a bylo vše zaznamenáno do karty klienta, kam je zaznamenán jednak příjem, různé splátky a příjem ostatních členů domácnosti, včetně měsíčních výdajů na úvěry z žádosti a normativních nákladů na bydlení, když žalovaný doložil výpis z běžného účtu za měsíc březen 2003, z něhož bylo ověřeno tvrzení žalobce o příjmu u zaměstnavatele , právnická osoba, s tím, že prostřednictvím výpisu z tohoto účtu byly prošetřeny například výdaje na inkaso nebo stravu v prodejnách různých supermarketů a obchodů a také dopravy z čerpací stanice. Žalovaný podmínky smlouvy neplnil řádně a včas, proto žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni 11. 3. 2024, přičemž žalovaný z tohoto úvěru, který mu byl vyplacen ve výši celkových 200 000 Kč, uhradil pouze 45 062 Kč a na další výzvy žalobkyně již nereagoval a neuhradil jak smluvený úrok ve výši 17,9 %, tak ani úroky z prodlení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a ve věci byl nečinný.

3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že strany si dohodly poskytnutí revolvingového úvěru ze strany žalobkyně žalovanému, který uvedl jako svůj hlavní čistý příjem 26 500 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 24 000 Kč s tím, že jeho zaměstnavatelem je společnost , právnická osoba, , když žalovaný je ženatý, přičemž z karty klienta nebylo nad rámec těchto sdělení zjištěno něco nového, pouze z potvrzení o provedení ověření bonity klienta bylo zjištěno, že před uzavřením smlouvy byly učiněny dotazy na známé registry za účelem ověření bonity žalovaného s kladným výsledkem. Rovněž z listiny metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta nebyly zjištěny žádné konkrétní kroky, které by vedly ke zjišťování údajů ohledně žalovaného, neboť se jednalo pouze o teoretické postupy a doporučení, jak při posuzování úvěruschopnosti postupovat. Z výpisu účtu žalovaného z března roku 2023 bylo zjištěno, že v tomto měsíci obdržel od společnosti , právnická osoba, částku 26 402 Kč, že uhradil E.ONu Energie a. s. částku 840 Kč, prováděl výběry a platby kartou s výběrem hotovosti a platby kartou s výběrem hotovosti v obchodech různého druhu, včetně čerpací stanice a navíc 29. 3. 2023 mu na tento účet byla vyplacena půjčka , právnická osoba, 75 000 Kč. Z úvěrové smlouvy a splátkového kalendáře, včetně výpisu čerpání splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný na této půjčce vyčerpal celkových 200 000 Kč, avšak uhradil z nich pouze 45 062 Kč. Z výzvy ze splacení celého dluhu z 11. 3. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný neplnil podmínky této smlouvy a byl vyzván ke splacení celého zůstatku úvěru, když z poštovního archu z následujícího dne bylo zjištěno, že mu tato výzva doručena byla. Z předžalobní výzvy z 4. 4. 2024, včetně poštovního podacího archu z následujícího data bylo zjištěno, že ještě před podáním žaloby byl žalovaný vyzýván k úhradě dlužné částky. Žalovaný neprokázal, že by něčeho nad rámec 45 062 Kč, Anonymizováno, žalobkyni uhradil.

4. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

5. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména podle písm. a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle písm. b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Předně soud zkoumal způsob, jakým bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Nutno předestřít, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.), tedy poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (Důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, přičemž věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39).

10. Přestože žalobkyně tvrdí, že úvěruschopnost žalovaného řádně posuzovala, tak i přes poučení soudu podle § 118a) odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti uvést úplná skutková tvrzení a označení všech důkazů k této otázce oproti riziku neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, potažmo neúspěchu věci, podle názoru soudu řádně neprokázala, že zkoumala úvěruschopnost tak, jak ji vyžaduje ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Sice doložila příjem ze zaměstnání žalovaného za měsíc předcházející před uzavřením smlouvy, zároveň pak uvedla příjem ostatních členů domácnosti, kterým zřejmě má být manželka žalovaného, avšak tento údaj nikterak neověřovala a naprosto rezignovala na zjišťování výdajů žalovaného spojeného s bydlením, náklady na energie, běžných výdajů v domácnosti či výše plateb spojené s ostatními případnými půjčkami a úvěry, když k takovémuto ověření nepostačí výpis z účtu žalovaného za poslední měsíc před uzavřením smlouvy, kde sice mohou být jednotlivé platby, které by teoreticky bylo možné do takovýchto výdajů započítat, avšak samo o sobě toto naprosto nedostačuje. Soud v této souvislosti navíc odkazuje na ediční povinnost stanovenou přímo v samotném zákoně o spotřebitelském úvěru, a to v § 78 odst. 2, na jehož základě je poskytovatel úvěru povinen uchovávat kromě smlouvy i dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a podle odst. 4. tak má činit po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznam vznikly. S ohledem na tyto povinnosti stanovené v předmětném zákoně by tedy tato dokumentace měla být nejen uchovávána, ale předložena soudu, což ze strany žalobkyně učiněno nebylo, navíc, jak již bylo uvedeno jak ohledně výdajů v plném rozsahu, tak částečně i ohledně příjmů žalovaného, jsou ze strany žalobkyně zjištěny zásadní nedostatky jak v tvrzení, tak zejména v důkazech. Lze tedy dovodit, že žádné okolnosti nenasvědčují tomu, že by byla žalobkyní dodržena odborná péče při zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, natož aby došlo k aktivnímu zjišťování informací k této okolnosti v důsledku čehož soud považuje předmětnou smlouvu o úvěru za neplatnou ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, takže žalovaný je povinen vrátit pouze neuhrazenou jistinu tohoto úvěru podle § 87 citovaného zákona.

11. Jelikož tedy bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč a on z něj uhradil pouze 45 062 Kč, soud považuje za důvodnou pouze částku 154 938 Kč a zavázal žalovaného povinnosti jí žalobkyni uhradit. Jelikož žalovaný převzal plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jí vrátit v době přiměřené jeho možnostem, když se jedná o ustanovení, které představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy. Za situace, kdy žalovaný se neúčastnil řízení a ani z obsahu spisu nešlo dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly jeho aktuální možnosti a schopnosti splatit dlužnou částku, soud vzhledem k její výši ve vztahu k průměrnému výdělku a životnímu minimu stanovil jako dostačující k úhradě dobu jednoho roku od právní moci rozsudku.

12. Pokud se žalobkyně domáhala úhrady dalších 39 834,47 Kč a úhrady zákonných a smluvních úroků nad rámec poskytnutého úvěru, považuje soud žalobu v této části za nedůvodnou, neboť žalovaný je ve smyslu citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru povinen uhradit pouze nesplacenou jistinu, přičemž soud odkazuje na konkrétní účel citovaného ustanovení, kterým kromě ochrany spotřebitele je postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, tedy soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Z uvedeného tedy vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 3675/2021). Soud proto ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

13. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, a to co do 84 %, neúspěšná byla co do 16 % a náleží tedy právo na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu, tedy 68 % svých nákladů řízení. Ty jí vznikly zejména v souvislosti s právním zastoupením dle advokátního tarifu, tedy vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 4 úkony (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva a účast při jednání). Konkrétně se jedná o 4 x 8 460 Kč na odměně za právní zastoupení dle § 7 bod 5 advokátního tarifu, k tomu 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, dále pak cestovné zástupce žalobkyně k ústnímu jednání Klatovy – Strakonice a zpět při ujetí 102 km osobním automobilem tovární značky Toyota Corolla, RZ , SPZ, , při spotřebě 6,3 l benzínu Natural 95 na 100 km, což při jeho ceně dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 398/2023 Sb. ve výši 38,20 Kč za 1 litr a při výši sazby náhrady za použití silničního motorového vozidla dle § 1 písm. b) této vyhlášky 5,6 Kč za 1 km jízdy představuje cestovné 817 Kč. K těmto položkám pak náleží v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř. 21% náhrada za DPH, neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH, tedy 7 530 Kč, což s připočtením soudního poplatku 7 357 Kč představuje cestovné v celkové výši 50 744 Kč, z něj pak 68 % tvoří částka 34 506 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni na nákladech řízení uhradit.