6 C 261/2025

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Potužníkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Anonymizováno Anonymizováno , narozený dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno občan Anonymizováno Anonymizováno 2. Anonymizováno Anonymizováno , narozená dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno občanka Anonymizováno Anonymizováno o 891 743,83 Kč s příslušenstvím I. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 148 342,53 Kč v měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných do každého posledního dne běžného měsíce počínaje měsícem po právní moci rozsudku do zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.II. Žaloba se ohledně částky 40 185,72 Kčs kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 13 078,92 Kčs kapitalizovaným úrokem ve výši 23 698,93 Kčse zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 188 528,25 Kč od 22. 2. 2025 do zaplacenís úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 186 428,25 Kč od 6. 8. 2024 do zaplacenízamítá.III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 586 529,21 Kč v měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných do každého posledního dne běžného měsíce počínaje měsícem po právní moci rozsudku do zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.IV. Žaloba se ohledně částky 116 686,37 Kčs kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 46 457,89 Kčs kapitalizovaným úrokem ve výši 48 464,61 Kčse zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 703 215,58 Kč od 22. 2. 2025 do zaplacenís úrokem ve výši 7,90 % ročně z částky 701 115,58 Kč od 6. 8. 2024 do zaplacenízamítá.V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaní byli povinni zaplatit jí celkových 891 743,83 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanými byla právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . uzavřena smlouva o úvěru dne 7. 6. 2022, na základě níž byl žalovaným poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalobkyně doplnila, že před podáním žaloby byly posuzovány poměry obou žalovaných k posouzení úvěruschopnosti s tím, že žalovaný má pracovní poměr na dobu neurčitou jako dělník u zaměstnavatele , právnická osoba, . s příjmem 16 558 Kč s vlastním bydlením, je ženatý a celkový čistý měsíční příjem domácnosti je 70 000 Kč. Žalovaná deklarovala svůj měsíční příjem ve výši 16 451 Kč s pracovním poměrem na dobu neurčitou u téhož zaměstnavatele s tím, že má tedy rovněž vlastní bydlení, je vdaná a celkový čistý měsíční příjem domácnosti 70 000 Kč. Tyto příjmy pak byly doloženy výpisy z běžného účtu a banka prováděla porovnání příjmů a výdajů odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, když do výdajů započetly výdaje žalovaných obsažené v žádosti o úvěr a částka životního minima s tím, že výpočet disponibilní částky byl dostačující k určení a uzavření předmětné smlouvy. Žalovaní z ní uhradili pouze 51 657,47 Kč a žalobkyně od nich na této smlouvě požaduje uhradit společně a nerozdílně 188 528,25 Kč s příslušenstvím, neboť nárok z této smlouvy byl bankou postoupen smlouvou o postoupení pohledávek ze 17. 2. 2025 právě na žalobkyni, o čemž žalované vyrozuměla, avšak ti více neplnili. Druhou částí žaloby pak byl nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 12. 2021 uzavřené mezi týmiž subjekty, na základě níž byl žalovaným poskytnut úvěr ve výši 800 000 Kč, když i zde před uzavřením úvěru byla posuzována schopnost žalovaných tento úvěr splácet s tím, že žalovaný doložil, že je v pracovním poměru na dobu neurčitou u téhož zaměstnavatele s příjmem 16 408 Kč, ženatý s vlastním bydlením, a žalovaná v pracovním poměru na dobu neurčitou u téhož zaměstnavatele s čistým měsíčním příjmem 16 502 Kč s tím, že je vdaná, má vlastní bydlení, příjmy obou byly ověřeny z výpisu z běžného účtu. Do výdajů pak byly započteny výdaje doložené v žádosti o úvěr a částka životního minima s tím, že výpočet disponibilní částky byl dostačující ke splátkám. Žalovaní však z této půjčky uhradili pouze 213 470,79 Kč a nárok z této smlouvy byl rovněž smlouvou o postoupení pohledávek postoupen na žalobkyni a žalovaní o tom vyrozuměni. Žalobkyně v této souvislosti ohledně obou smluv a nároků z nich odkázala na rozsudky v obdobné věci, konkrétně pak rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020 pod č.j. 5 Co 231/2020-97, kde pro posouzení úvěruhodnosti odvolací soud uzavřel, že stačilo, že listiny, z nich poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Rozsudek Městského soudu ze dne 9. 3. 2021 čj. 12 Co 367/2020-170 pak dovozuje, že žalovaní sice neuvedli měsíční platby domácnosti, což nelze klást k tíži druhé smluvní strany a bylo tedy správně přikročeno k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu, čímž bylo dostáto povinnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru.

2. Žalovaní se k žalobě nevyjádřili a byli v řízení nečinní.

3. Ze žádosti o úvěr ze 7. 6. 2022 bylo zjištěno, že oba žalovaní požádali společnost , právnická osoba, . o poskytnutí úvěru ve výši 200 000 Kč, když ohledně svých poměrů uvedli, že oba pracují ve společnosti , právnická osoba, . jako dělník – řemeslník v pracovním poměru na dobu neurčitou s měsíčním příjmem u žalovaného 16 558 Kč a u žalované 16 451 Kč s tím, že tento příjem měl být deklarován výpisem z běžného účtu, když dále uvedli, že celkový čistý příjem domácnosti tvoří 70 000 Kč, aniž by toto bylo více specifikováno, nebyly uvedeny žádné výdaje ani srážky ze mzdy ani jiné vyživovací povinnosti s tím, že mají vlastní dům/byt. Z výpisu z běžného účtu 1. žalovaného za květen 2022 vyplynulo, že měl v tomto měsíci příjem od společnosti , právnická osoba, . 14 763 Kč + 2 000 Kč a žalovaná 13 000 Kč + 1 970 Kč. Z výpisu z běžného účtu 1. žalovaného z dubna 2022 bylo zjištěno, že příjem žalovaného od společnosti , právnická osoba, . představoval 15 922 Kč + 2 000 Kč a u žalované je to pouze částka 900 Kč. Z výpisu z běžného účtu 1. žalovaného za březen 2022 bylo zjištěno, že jeho příjem od společnosti , právnická osoba, . byl 2 000 Kč + 17 046 Kč a příjem žalované zde nebyl žádný. K vyjádření procesu k posouzení úvěruschopnosti obou účastníků bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, . vycházela z deklarovaných čistých příjmů účastníků 16 558 Kč u prvého žalovaného a 16 451 Kč u druhé žalované s ověřením z běžného účtu klienta, že čistý příjem domácnosti má být 70 000 Kč, aniž by toto bylo nějak specifikováno s tím, že oba mají vlastní bydlení a interní splátky dosavadní jsou 4 950,47 Kč a externí 200 Kč. Ze smlouvy o úvěru ze dne 7. 6. 2022 bylo zjištěno, že oba žalovaní uzavřeli se společností , právnická osoba, . tohoto dne smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 200 000 Kč, kterou se zavázali uhradit v 108 splátkách po 3 331,45 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu a platební bilance k této smlouvě bylo zjištěno, že žalovaní na ní uhradili 51 657,47 Kč. Ze žádosti o úvěr konsolidace půjček ze 21. 12. 2021 bylo zjištěno, že žalovaní požádali společnost , právnická osoba, . o poskytnutí úvěru na konsolidaci půjček ve výši 800 000 Kč. Ke svým poměrům uvedli, že průměrný měsíční příjem 1. žalovaného je 16 408 Kč ze zaměstnaneckého poměru na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, . a u žalované s týmž zaměstnáním u téhož zaměstnavatele měsíční příjem ve výši 16 502 Kč, oba s doloženým výpisem z běžného účtu s tím, že celkový čistý příjem domácnosti představuje 70 000 Kč, aniž by toto bylo specifikováno a nejsou zde údaje o výdajích s tím, že jsou ženatý – vdaná s vlastním domem bez dalších závazků. Z výpisu z běžného účtu 1. žalovaného za listopad 2021 bylo zjištěno, že měl příjem od společnosti , právnická osoba, . 17 001 Kč, u žalované zde žádný příjem není. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za říjen 2021 bylo zjištěno, že měl příjem platbou od téhož zaměstnavatele částku 15 814 Kč, u žalované zde žádný příjem není a z výpisu z běžného účtu 1. žalovaného za září 2021 bylo zjištěno, že obdržel platbu od téhož zaměstnavatele ve výši 10 411 Kč s tím, že u žalované zde žádný příjem není. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaných z 1. 10. 2025 bylo zjištěno, že banka vycházela z čistého deklarovaného příjmu 1. žalovaného 16 408 Kč s ověřením z běžného účtu klienta a u žalované ve výši 16 502 Kč se stejným ověřením s tím, že čistý příjem domácnosti má být 70 000 Kč měsíčně, aniž by byl nějak specifikován. Uvedení jsou ženatý – vdaná, bydlí ve vlastním domě a žádná výše výdajů zde není uvedená, kromě interních splátek 70 Kč, externích splátek 200 Kč měsíčně, takže ostatní výdaje klienta jsou 0 Kč. Z vysvětlení pojmu používaný ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru nebylo učiněno žádné zjištění. Ze smlouvy o úvěru z pojištění schopnosti splácet konsolidace půjček ze dne 21. 12. 2021 bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, . uzavřela se žalovanými smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 800 000 Kč, kterou se zavázali zaplatit ve 120měsíčních splátkách po 9 663,99 Kč. Z výpisu úvěrového účtu a z platební historie k této smlouvě bylo zjištěno, že žalovaní na ní uhradili 213 470,79 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 2. 2025, včetně seznamu těchto pohledávek, bylo zjištěno, že pohledávky z obou smluv za žalovanými byly společností , právnická osoba, . postoupeny na žalobkyni, jak rovněž vyplývá z dohody ze dne 17. 2. 2025 mezi týmiž subjekty a z potvrzení z 19. 2. 2025, kdy byla postupníkem uhrazena úplata za jednotlivé pohledávky. Z oznámení o postoupení pohledávky z 27. 2. 2025, včetně podacího lístku ze dne 11. 3. 2025 bylo zjištěno, že žalovaní byli o tomto postoupení informováni. Z předžalobních výzev z 3. 6. 2025, včetně podacího lístku z 4. 6. 2025 bylo zjištěno, že ještě před podáním žaloby byli žalovaní vyzýváni k úhradě dlužné částky žalobkyni. Žalovaní neprokázali, že by nad rámec shora uvedeného něco žalobkyni uhradili.

4. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

5. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména podle písm. a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle písm. b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Předně soud zkoumal způsob, jakým bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně. Nutno předestřít, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.), tedy poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (Důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, přičemž věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39).

10. Soud se nejprve zabýval tím, jak poskytovatel úvěru postupoval při posuzování schopnosti žalovaných úvěr splácet s jeho tvrzením, že byly ověřeny platby žalovaných prostřednictvím běžného účtu, kde byl ověřen jejich měsíční příjem, a ohledně prvé smlouvy u 1. žalovaného ohledně částky 16 558 Kč a u žalované 16 451 Kč, u obou se stejným zaměstnavatelem na dobu neurčitou, když však výše tohoto příjmu byla ověřena u 2. žalované za pouhý jediný měsíc, u 1. žalovaného skutečně za tři měsíce před uzavřením smlouvy. V případě druhé smlouvy to pak bylo ohledně 1. žalovaného s měsíčním příjmem 16 408 Kč a u 2. žalované 16 502 Kč, avšak z výpisu z běžného účtu byly ověřeny pouze příjmy 1. žalovaného, avšak žádný od 2. žalované. Navíc poskytovatel úvěru v žádném případě neověřoval ani nenavrhl důkazy k tomu, že celkový příjem domácnosti byl 70 000 Kč měsíčně a že kromě interních a externích splátek klientů ve výši 5 150 Kč se poskytovatel úvěru spokojil s tím, že ostatní výdaje klienta jsou 0 Kč, což je naprosto šokující. Obdobná situace byla i u druhé smlouvy, kdy navíc příjmy 2. žalované z výpisu z běžného účtu vůbec nebyly zjištěny a ověřeny, neboť tyto výpisy obsahují pouze jimi deklarovaný příjem 1. žalovaného ve výši 16 408 Kč s tím, že rovněž nebyl ověřován čistý měsíční příjem domácnosti 70 000 Kč a poskytovatel úvěru se spokojil s dosavadními interními splátkami ve výši 270 000 Kč a akceptoval ostatní výdaje klienta 0 Kč, což rovněž je naprosto nereálné. Žalobkyně pak přes poučení ze strany soudu podle § 118a) odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat poměry dlužníka před uzavřením smlouvy a označit všechny důkazy k tomuto tvrzení žádná nová tvrzení ani důkazy k nim neučinili, a pokud byly zmiňovány dva rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Městského soudu v Praze, soud zde zdůrazňuje právě tuto skutkovou a důkazní situaci, jak byla popsána shora a zejména ne ediční povinnost stanovenou přímo v samotném zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy podle § 78 odst. 2 je povinen poskytovatel úvěru uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti ve smyslu odst. 4. tak činit po dobu nejméně 5 let, kdy zanikl právní vztah. K druhému rozsudku Městského soudu v Praze pak soud uvádí, že použití tří výpisů z běžného účtu jednoho z účastníků před uzavřením smlouvy nelze považovat za ekonomický model, který zřejmě měl tento soud na mysli při hodnocení postupu v tomto rozsudku. Lze tedy jednoznačně konstatovat, že poskytovatel úvěru nedosáhl odborné péče při posouzení úvěruschopnosti obou žalovaných, neověřoval jejich situaci v žádném či nebankovním registru a naprosto rezignoval na zjišťování natož to ověřování výdajů obou žalovaných. Tím tedy došlo k porušení povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a obě předmětné smlouvy jsou v rozporu s § 580 odst. 1 o. z. proto tedy neplatné.

11. Pokud tedy bylo v řízení prokázáno, že společnost , právnická osoba, . poskytla oběma žalovaným úvěr ve výši jednak 200 000 Kč a žalovaní z něj uhradili 51 657,47 Kč, má žalobkyně nárok ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, pouze na úhradu nesplacené jistiny, tedy částky 148 342,53 Kč, a pokud v případě druhé smlouvy tato společnost poskytla žalovaným úvěr ve výši 800 000 Kč a bylo na něm uhrazeno 213 470,79 Kč, má žalobkyně nárok na zbývající 586 529,21 Kč, obojí za situace, kdy nárok z obou smluv byl poskytovatelem úvěru v souladu s ustanovením § 1879 o. z. postoupen na žalobkyni. Ta nemá nárok na další smluvené úroky či poplatky či úroky z prodlení s tím, že nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 3675/2021). Soud proto vyhověl žalobě pouze co do neuhrazených výší jistin (výrok I. a III.) a ve zbývajících částech žalobu zamítl (výroky II. a IV.).

12. Soud se rovněž zabýval lhůtou k vrácení zbytku poskytnutých jistin z obou smluv a ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 ze dne 13. 8. 2025 (podle nějž je to dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit předmětný dluh a od takto skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky) za situace, když v tomto řízení byli žalovaní nečinní a žádné důkazní návrhy směřující k tomu, jaké jsou její možnosti splnit předmětných dluh neučinili, soud vycházel pouze z informací, které o nich měl. S ohledem na jejich věk, zaměstnání a pravidelný měsíční příjem soud tedy dospěl k závěru, že je v jejich schopnostech, aby dlužné částky spláceli po 1 000 Kč, respektive 2 000 Kč společně a nerozdílně pod ztrátou výhody splátek, čímž se míní, že pokud se žalovaní zpozdí byť s jedinou splátkou, může věřitel uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči spotřebiteli, tedy že zašle dlužníku oznámení, kterým uplatní ztrátu výhody splátek, a pak dojde k zesplatnění celé částky, když tam musí učinit nejpozději do splatnosti nejbližší příští splátky.

13. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel ze samotného smyslu a účelu právní úpravy obsažené v citovaných ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru s odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu. Právě tato citovaná specifická povaha a předmět daného řízení znamená, že v případě závěrů o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či jejího zůstatku podle možností spotřebitele jako rozhodnutí o věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Za této situace proto nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. pouhým matematickým poměrem žalobou požadované a rozsudkem přiznané částky, neboť na žalobce nelze nahlížet jako na účastníka v dané věci převážně úspěšného, neboť je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že soudem je teprve hmotněprávní splatnost poskytnuté jistiny na základě neplatného právního jednání určována v závislosti na možnostech spotřebitele, v důsledku čehož nelze striktně vzato na žalovanou nahlížet jako na dlužníka, který je se svým plněním ke dni podání žaloby v prodlení. Je nutno dále přihlížet i k tomu, že žalobkyně uplatnila vedle nesplatného nároku na úhradu jistiny i další smluvní nároky na poplatky, náklady vymáhání, smluvní pokutu, včetně úroků z prodlení, které byly zamítnuty. Současně pak žalovaná byla zavázána k vrácení úvěrem získané jistiny. Proto je v této věci nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem dané věci, neboť u žádného z účastníků nelze shledat úspěch na úkor druhého a nelze tedy pro specifičnost tohoto řízení rozhodnout o poměru úspěchu a neúspěchu toho, kterého účastníka (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2024 č.j. 8 Co 1519/2024-141). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.