6 C 268/2023

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Potužníkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 141 537,19 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 68 440,33 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 73 096,86 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 435,40 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 744,32 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 142 497,55 Kč od 30. 6. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaná byla povinna zaplatit jí 141 537,19 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [číslo] ze dne 9. 1. 2019 (dále jen„ smlouva“) na jejímž základě byl žalované poskytnut žalobkyní úvěr ve výši 200 000 Kč, za účelem konsolidace ve smlouvě specifikovaných dlužných závazků žalované, přičemž k vyplacení tohoto úvěru došlo dne 9. 1. 2019. Žalovaná se zavázala vrátit tento úvěr splatit v pravidelných 108 měsíčních splátkách po 2 938,99 Kč společně s dohodnutou úrokovou sazbou ve výši 8,9 % p.a. ze zapůjčené částky. Žalovaná však dle tvrzení žalobkyně nehradila dle smlouvy řádně a včas, a žalobkyně tak využila svého práva a prohlásila úvěr dopisem ze dne 3. 2. 2023 za okamžitě splatný v celé výši, neboť žalovaná byla k tomuto dni v prodlení se splátkou. Dlužná částka tak k tomuto dni činila na jistině částku 138 062,15 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 4 435,40 Kč (tento úrok je výsledný nezaplacený úrok, který žalovaná měla zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních, splátkách), smluvní poplatky ve výši 3 475,04 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 29. 6. 2023 ve výši 7 744,32 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % p.a z částky 142 497,55 Kč od 30. 6. 2023 do zaplacení. Po zesplatnění úvěru neuhradila žalovaná ničeho. K úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovanou a tyto byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci tohoto procesu byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních i externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky Příjmy žalované byly dle žalobkyně posuzovány na základě potvrzení o výši příjmu a při hodnocení úvěruschopnosti žalované banka porovnávala její příjem a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem tak banka získala částku disponibilních zdrojů žalované a základě této částky, kdy při jejím výpočtu vycházela žalobkyně s částkou životního minima žalované dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima, která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných MPSV a existenčního minima, a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, která vychází z nákladů poskytovaných MPSV a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Zkoumám úvěruschopnosti tak nebyla žalobkyní zjištěna žádná skutečnost bránící poskytnutí úvěru a po provedeném individuálním hodnocení žalované banka žádosti vyhověla. Žalovaná uvedla, že je zaměstnána u [právnická osoba] a.s. jak slévárenská dělnice, přičemž její průměrný měsíční příjem činí 15 312 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [číslo] bylo zjištěno, že žalovaná uzavřela se žalobkyní dne 9. 1. 2019 smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 200 000 Kč, přičemž tento se žalovaná zavázala uhradit spolu zápůjční úrokovou sazbou ve výši 8,9 % p.a, přičemž dlužnou částku se zavázala uhradit ve 108 měsíčních splátkách po 2 938,99 Kč. Úvěr byl částečně poskytnut jako účelový, a to tak že prostředky ve výši 148 404,95 Kč budou odeslány na úhradu úvěru, který žalobkyně vůči žalované eviduje na úvěrovém účtu č. [bankovní účet] a dále prostředky ve výši 5 000 Kč budou uhrazeny ve prospěch kontokorentního úvěru Flexikredit na účtu č. [bankovní účet] a dojde tak k zániku závazku o kontokorentním úvěru, přičemž zbývají část poskytnuté jistiny je neúčelová, ve prospěch běžného účtu žalované. Strany se dohodly, že ocitne-li se žalovaná v prodlení s úhradou pohledávek žalobkyni, je tato oprávněna úročit dlužnou částku úrokem z prodlení až do výše stanovené právním předpisem, která ke dni sjednání smlouvy činí REPO Sazbu ČNB zvýšenou o 8 procentních bodů, tj. celkem 9,75 %. Dále si strany ujednaly, že žalobkyně je oprávněna požadovat poplatky a jiné platby související s prodlením, ukončit vzájemný smluvní vztah, prohlásit svým rozhodnutím dluh žalobkyně za ihned splatný, pozastavit poskytování bankovních produktů a služeb žalované, vymáhat splatný dluh vůči žalované, a to i prostřednictvím třetích osob, postoupit svou pohledávku za žalovanou, informovat Bankovní registr klientských informací a Nebankovní registr klientských informací, SOLUS. Žalobkyně si rovněž sjednala pojištění pro případ smrti, vydání průkazu osoby se zdravotním postižením ZTP/P, pracovní neschopnosti a hospitalizace v důsledku úrazů, přičemž úhrada pojištění činí 241 Kč a je již započtena v měsíční splatné částce. Z platební historie žalované, na níž jsou zaznamenány platby žalované, bylo zjištěno, že žalovaná uhradil sice uhradil 37 splátek, po 2 938,99 Kč, avšak tyto byly v celkové výši v celkové výši 108 742,63 Kč, a dále uhradila dalších 22 817,04 Kč v jednotlivých dílčích splátkách, přičemž platba ze dne 9. 11. 2022 byla poslední splátkou žalované a od té doby žalovaná neuhradila ničeho. Dne 7. 2. 2023 bylo žalované zasláno oznámení o prohlášení úvěru za splatný, kde byla žalovaná současně upozorněna na zánik sjednaného pojištění. Předžalobní výzvou ze dne 30. 6. 2023 byla žalovaná vyzvána k úhradě celkových 153 775,47 Kč s příslušenstvím. Z poštovního podacího archu bylo zjištěno, že tato výzva byla žalované zaslána téhož dne. Žalovaná neprokázala, že by dlužnou částku uhradila.

4. Co se týče posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyní, z potvrzení o výši příjmu žalované vyplynulo, že je zaměstnána jako slévárenská dělnice u [právnická osoba] a.s., a že jejím čistým měsíčním příjmem zprůměrovaným za poslední tři měsíce (10-12 2018) bylo 15 312 Kč, přičemž byla uvedena rovněž částka hrubého příjmu za posledních 12 měsíců (pro rok 2018), a to 197 182 Kč a tato částka byla uvedena i ve výši čistého příjmu, a to 175 325 Kč. Žalovaná uvedla, že je vdaná, žije ve vlastním domě/ bytě, má uzavřený pracovní poměr na dobu určitou. Dále uvedla, že celkovým čistým měsíčním příjmem domácnosti je 40 000 Kč, přičemž ostatní nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč, srážky ze mzdy 0 Kč, jiné měsíční splátky 0 Kč, v domácnosti je jedna vyživovaná osoba a počet zdrojů příjmu je 1. Žalobkyně využila rovněž matematické modely výpočtu úvěruschopnosti schválené ČNB, a to za prvé prostřednictvím výpočtu tzv. maximální měsíční splátky, kdy tento výpočet sestává z odečtení součtu měsíčních splátek úvěrových závazků (žalovaná uvedla, že žádné takové není), odečtení životních nákladů na bydlení (7 303,85) a to od částky čistého měsíčního příjmu a výsledkem maximální měsíční splátky bylo 8 008,15 Kč. Za druhé využila žalobkyně matematického modelu výpočtu ukazatelů DTI a DSTI dle platného Doporučení ČNB k řízení rizik spojených s poskytováním retailových úvěrů nezajištěných rezidenční nemovitostí.

5. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

6. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména podle písm. a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle písm. b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Předně soud zkoumal způsob, jakým bylo žalobkyní provedeno posouzení úvěruschopnosti žalované. Nutno předestřít, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.), tedy poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (Důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, přičemž věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39).

11. I přes to, že žalobkyně tvrdí, že úvěruschopnost žalované byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované a dále z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti jakož i dalších zdrojů (využití matematických modelů výpočtu úvěruschopnosti schválené ČNB) a na základě těchto dovodila, že volné zdroje ke splácení úvěru jsou dostatečné, musí soud konstatovat, že žalobkyně své povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy posouzení úvěruschopnosti žalované, nedostála. Soud žalobkyni poučil § 118a odst. 1 a odst. 3 o povinnosti tvrdit a prokazovat a podle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, o povinnosti zjistit poměry dlužníka před uzavřením předmětné smlouvy a označit všechny důkazy o tom, že tak bylo provedeno s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení, potažmo tedy neúspěchu ve věci. Zároveň byla žalobkyně poučena o ediční povinnosti stanovené přímo v samotném zákoně o spotřebitelském úvěru, a to v § 78 odst. 2 na jehož základě poskytovatel při plnění povinnosti uchovává nejen smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale rovněž dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze. Podle odst. 4 téhož ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává tyto dokumenty a záznamy po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Žalobkyně sice doložila, že zkoumala příjmovou stránku žalované, avšak pouhé zkoumání příjmů dle soudu nepostačuje pro to, aby na základě toho mohlo být dovozeno, že žalovaná je úvěruschopná. [příjmení] příjmů musí být rovněž zkoumány výdaje žalované, které sice zkoumány byly, avšak pouze povrchově, když k těmto údajům nejsou evidovány žádné dokumenty, jako tomu bylo u příjmů žalované, kde bylo doloženo alespoň potvrzení o příjmech žalované potvrzené od jejího zaměstnavatele. Soud konstatuje, že nelze vycházet pouze ze subjektivních tvrzení žadatele o úvěr, který se vždy snaží svou majetkovou situaci vykreslit v lepším světle za účelem získání úvěru. Taktomu bylo i v tomto případě, kdy žalovaná uvedla, že nemá žádné ostatní nezbytné měsíční náklady, nejsou činěny srážky ze mzdy, nemá jiné měsíční splátky, a celkový čistý měsíční příjem činí 40 000 Kč, když zdroj příjmů domácnosti je pouze jeden. I přes to, že žalovaná žije ve vlastním domě, není možné, aby žalovaná neměla žádné poplatky (např. voda, elektřina, plyn…), když její výdaje činí měsíčně 0 Kč. Dále se žalobkyně se spokojila s pouhým tvrzením žalované, že nemá žádné další splátky, aniž by si tyto informace jakkoli ověřovala. Dle tvrzení žalobkyně byly údaje o prověřování zaslány soudu, avšak soud v dokumentaci ohledně takovéhoto posouzení (např. výpis z BRKI a NRKI) neobdržel. Žalobkyně sice„ počítala“ s životními náklady ve výši 7 303,85 Kč avšak není zřejmé, jakým způsobem žalobkyně k takovémuto výpočtu došla, když žalovaná uvedla, že žádná náklady nemá. [jméno] spornou skutečností je, že žalovaná uvedla, že čistý měsíční příjem domácnosti činí 40 000 Kč, avšak tvrdila, že pro příjem domácnosti slouží pouze jeden zdroj. Ve chvíli, kdy by tímto zdrojem měla být ona, je zde uveden pouze příjem žalované v průměrné výši zhruba 15 tisíc čistého. Žalobkyně tak rovněž neověřovala další relevantní a očividně rozporné skutečnosti. Žádné okolnosti tedy nenasvědčují tomu, že by žalobkyní byla dodržena odborná péče, když žalobkyně nemá k dispozici ani základní dokumenty, které výdaje údajně uvedené žalovanou dokládají, tedy soud se domnívá, že dle předložené dokumentace a tvrzení žalobkyně nedošlo k prověření, natož aktivnímu zjišťování informací, na jejichž základě by byla prověřena tvrzení žalované a tím se žalobkyně dopustila porušení povinnosti stanovené § 86 zákona o spotřebitelského úvěru. Důsledkem poskytnutí úvěru v rozporu s tímto ustanovením shledal soud neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou uzavřené ke dni 9. 1. 2019.

12. Za situace, kdy byl úvěr žalované poskytnut v rozporu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a v důsledku toho byla smlouva shledána absolutně neplatnou, je spotřebitel, v tomto případě žalovaná, povinna vrátit poskytnutou neuhrazenou jistinu spotřebitelského úvěru podle § 87 téhož zákona.

13. V řízení tedy bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 200 000 Kč v souvislosti s uzavřením smlouvy ze dne 9. 1. 2019 nazvané jako smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [číslo] za částečným účelem konsolidace závazků žalované a žalovaná na tuto částku uhradila celkem 131 559,67 Kč. Za situace, kdy byl úvěr žalované poskytnut v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož byla uvedená smlouva shledána neplatnou, je žalovaná povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tedy 68 440,33 Kč. [příjmení], kterou je žalovaná povinna vrátit žalobkyni je rozdílem mezi poskytnutou jistinou (200 000 Kč) a částkou, která na tuto jistinu byla v případě neplatné smlouvy uhrazena (131 559,67 Kč). V této části soud považuje žalobu za důvodnou a v tomto rozsahu jí vyhověl. Avšak ohledně zbývající části, tj. 73 096,86 Kč (požadované jistiny), a to včetně veškerého příslušenství a dalších nároků uvedených ve výroku II. tohoto rozsudku, ji jako nedůvodnou zamítl, neboť žalovaná je povinna pouze k úhradě nesplacené jistiny. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

14. Částku ve výši 68 440,33 Kč je žalovaná povinna uhradit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když s odkazem na § 160 odst. 1 o. s. ř. soud závěrem konstatuje, že v případě úhrady jistiny neshledal důvod odchylovat se od obecné zákonné třídenní lhůty k plnění s vědomím ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když žalovaná se ke konanému jednání nedostavila a ke svým finančním možnostem, resp. možnostem úhrady přiznané jistiny, se nikterak nevyjádřila.

15. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť účastníci měli úspěch jen částečný, a to žalobkyně co do 48,4 % a žalovaná co do 51,6 %, takže žalované vznikl nárok na úhradu rozdílu mezi těmito náklady tedy na 3,2 % svých nákladů. I přes procesní úspěšnost žalované soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná v řízení neučinila žádné úkony, a proto jí žádné náklady nevznikly.