6 C 269/2024

Plný text

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Potužníkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o zaplacení 48 840 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14 860 Kč v měsíčních splátkách po 500 Kč splatných do každého posledního dne běžného měsíce počínaje měsícem po právní moci rozsudku do zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se ohledně částky 33 980 Kč a dále v části zahrnujícíkapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 435,15 Kčkapitalizovaný úrok ve výši 1 752,13 Kčzákonný úrok z prodlení z částky 20 639,14 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení ve výši 15 %úrok 8 % ročně z částky 19 836,88 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacenízamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaný byl povinen zaplatit jí 48 840 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla 13. 6. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě níž byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaný se je zavázal uhradit včetně smluveného úroku v celkové výši 46 480 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč. Žalobkyně doplnila, že před uzavřením smlouvy byly řádně zkoumány podmínky úvěruschopnosti žalovaného, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a jejich ověření, doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní, jiné poměry. Tyto informace byly ověřeny proti dokladům vyžádaných od žalovaného a zaznamenány v žádosti o úvěr, konkrétně pak byly doloženy pracovní smlouvou a výplatními páskami s tím, že v této souvislosti bylo zjištěno, že žalovaný byl v pracovním poměru s měsíčním příjmem 20 452 Kč, když výše jeho měsíčních výdajů činí 5 250 Kč s tím, že žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnost s tím, že výdaje žalovaného byly zkoumány z bankovních účtů. Žalovaný neplnil podmínky této smlouvy, uhradil pouze 10 140 Kč a nárok z této smlouvy byl pak smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 s účinností 29. 5. 2024 postoupen na žalobkyni, o čemž žalovaný byl vyrozuměn, avšak dlužnou částku ve výši 48 840 Kč představujících jistinu 19 836,88 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 802,26 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 9 445 Kč, úhrady za administrativní činnost 2 720,15 Kč a úhradě za umožnění splatit splátky v hotovosti ve výši 3 535,71 Kč neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se telefonicky omluvil z neúčasti při jednání ze zdravotních důvodů s tím, že uvedl, že částku, kterou dluží, by chtěl uhradit ve splátkách.

3. V řízení bylo ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, zjištěno, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, . dne 13. 6. 2022 smlouvu o úvěru ve výši 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázala uhradit včetně dohodnutých úroků ve výši 1 268 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 12 250 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 3 462 Kč a inkaso plateb v hotovosti 4 500 Kč, tedy celkových 46 480 Kč v 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč. Ze žádosti o úvěr ze dne 13. 6. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný požádal jako osoba v pracovním poměru na dobu určitou od 11. 5. 2023 o poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč, když jeho mzda představuje 20 452 Kč, která byla doložena výplatními páskami a pracovní smlouvou, z nichž byly tyto údaje ze strany soudu rovněž potvrzeny, přičemž žalovaný zde dále uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, má střední vzdělání, bydlí u rodičů a jeho výdaje představují částku 5 250 Kč s tím, že bydlení z nich je 1 000 Kč, doprava, jídlo a osobní náklady 4 250 Kč, aniž by tyto výdaje byly jakkoli doloženy, či zmíněn odkaze na to, jakým způsobem byly tyto údaje ověřovány. Z výpisu plateb k této smlouvě bylo zjištěno, že žalovaný na ní uhradil ve třech splátkách celkových 10 140 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 20. 5. 2024, včetně seznamu pohledávek a potvrzení o zaplacení kupní ceny bylo zjištěno, že nároky z předmětné úvěrové smlouvy byly věřitelem s účinností ke dni 29. 5. 2024 postoupeny na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný byl o tomto postoupení vyrozuměn, přičemž z předžalobní výzvy z 10. 9. 2024, včetně podacího lístku bylo zjištěno, že žalovaný byl opětovně v tomto směru vyrozuměn, a ještě před podáním žaloby vyzýván k úhradě dlužné částky. Žalovaný neprokázal, že by něčeho uhradil.

4. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

5. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména podle písm. a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle písm. b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Podle odst. 4 téhož ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Předně soud zkoumal způsob, jakým bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně. Nutno předestřít, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.), tedy poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (Důvodová zpráva k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, přičemž věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39).

10. I přestože žalobkyně tvrdí, že úvěruschopnost žalovaného byla její právní předchůdkyní řádně zkoumána a dovozena z údajů uvedených v žádosti o úvěr a ona neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, na základě čehož byl dovozen názor, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná, musí soud konstatovat, že poskytovatel úvěru své povinnosti stanovené v 86 zákona o spotřebitelském úvěru nedostál. Tuto skutečnost měla prokázat jak shora uvedená zákaznická karta, v níž je sice uveden příjem žalovaného 20 452 Kč s tím, že tato skutečnost byla opravdu doložena pracovní smlouvou a výplatními páskami žalovaného v době před uzavřením smlouvy, nicméně žalobkyně uvádí, že situaci žalovaného dokládala nahlédnutím do veřejných registrů, aniž by v tomto směru přes poučení soudu podle § 118a) odst. 1 a 3 předložila a navrhla důkazy a zejména pak soud konstatuje, že ohledně výdajů žalovaného se spokojila pouze s jeho tvrzením, že představují částku 5 250 Kč, aniž by jakkoli tuto situaci dále ověřovala a zkoumala. Soud zde navíc odkazuje na ediční povinnost stanovenou přímo v zákoně o spotřebitelském úvěru, konkrétně § 78 odst. 2, na jehož základě je poskytovatel povinen uchovávat nejen smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale rovněž dokumenty, nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze. Podle odst. 4. tohoto ustanovení poskytovatel a zprostředkovatel uchovává tyto dokumenty a záznamy po dobu nejméně 5 let, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Soud na základě všech těchto skutečností tedy dospívá k závěru, že žádné okolnosti nenasvědčují tomu, že by právní předchůdkyní žalobkyně byla dosažena odborná péče při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, natož aby došlo k aktivnímu zjišťování informací, na základě nichž byla prověřena tvrzení žalovaného. Soud proto shledal neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 6. 2022.

11. Pokud tedy bylo prokázáno, že právní předchůdkyní žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč, přičemž zároveň bylo prokázáno, že žalovaný z ní uhradil 10 140 Kč, vznikla mu povinnost vrátit nezaplacenou část jistiny, tedy částku 14 860 Kč za situace, kdy došlo k postoupení nároku z předmětné smlouvy na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 a následujících o. z. a žalovaný byl o tomto postoupení vyrozuměn. Soud proto považuje v této části žalobu za důvodnou a v tomto rozsahu ji vyhověl. Jelikož žalovaný převzal plnění ze spotřebitelského úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v době přiměřené jeho možnostem, když se jedná o ustanovení, které představuje speciální úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecním ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároku z neplatně uzavřené smlouvy. Jelikož žalovaný se neúčastnil řízení a ani z obsahu spisu nešlo dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly jeho aktuální možnosti a schopnosti splatit dlužnou částku, když je to žalobkyně, která má v řízení povinnost tvrdit a prokazovat aktuální poměry žalovaného a žalobkyně nedoplnila přes poučení podle § 118a) odst. 1 a 3 o. s. ř. tyto skutečnosti, soud aplikoval citované ustanovení § 87 tak, že je spravedlivé, aby žalovaný dlužnou částku splácel alespoň v minimálních měsíčních splátkách po 500 Kč pod ztrátou výhody splátek, čímž se míní, že pokud se žalovaný zpozdí byť s jedinou splátkou, věřitel může uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči spotřebiteli, tedy že zašle dlužníku oznámení, kterým uplatní ztrátu výhody splátek a pak dojde k zesplatnění celé splátky, když tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejbližší příští splátky.

12. Pokud se žalobkyně domáhala ještě úhrady zbývajících 33 980 Kč, včetně úroků a zákonného úroku z prodlení v kapitalizované a procentuální formě, považuje soud ve zbývající části žalobu za nedůvodnou, neboť žalovaný ve smyslu citovaného § 87 je povinen uhradit pouze nesplacenou jistinu. Soud zde odkazuje na účel citovaného ustanovení, kterým kromě ochrany spotřebitele je postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, tedy soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 3675/2021). Soud proto ve zbývající části žalobu zamítl.

13. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný měl ve věci úspěch pouze částečný, a to co do 71 %, a neúspěšný byl co do 29 %, takže ve smyslu citovaného ustanovení by mu mělo náležet právo na úhradu 42 % nákladů řízení. Jelikož však byl v řízení kromě telefonické omluvy neúčasti při jednání nečinný, náklady spojené s tímto řízení mu nevznikly a soud proto o nich rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.